Odborný článek

Hranice kresby

31. 5. 2011 Gymnaziální vzdělávání
Autor
Nikola Čulík

Anotace

Autor zúročuje zkušenosti ze své vlastní tvorby a zamýšlí se nad specifickými možnostmi malby a kresby. Své úvahy dokresluje příklady z tvorby významných umělců. Kresbu vnímá jako médium spontánní a bezprostřední, které umožňuje člověku návratu k sobě samému.

Co je to vlastně kresba? Při komunikaci se často setkávám s nepřesným označením toho, co kresba je. Laickou veřejností je většinou výtvarný projev, jehož výsledkem je závěsný obraz, označován jako „cosi namalovaného“. V tomto bodě nastává první svízel, tedy: je tento artefakt výsledkem kreslení, nebo malování? V čem se tyto dva způsoby tvorby liší? Co mají společného? Kresba a malba jsou dva přístupy, které se na první pohled mohou zdát totožné, přitom však vyžadují zcela jiný druh výtvarného uvažování i technických prostředků. Na rozdílnost těchto dvou přístupů se můžeme podívat z nejrůznějších úhlů pohledu.

Kresba může působit až méněcenným dojmem, pokud je chápána pouze jako jeden z prostředků nutných nástrojů ke zvládnutí, bavíme-li se o ní jako o přípravě k malířskému (popřípadě sochařskému) projevu. I při pohledu do historie umění bylo zvládnutí kresby nutnou „vstupenkou” do království mistrovské malířské disciplíny.

Kresbou se těžkopádně osobitým způsobem zabýval Vincent van Gogh (1853–1890), který nechtěl ve svém samovzdělání nic opomenout, a kresba reality pro něj byla těžkým cvičištěm pro lehké bojiště jeho až expresionistických pláten. U klasické malby hovoříme o podkresbě, o jakémsi mezistupni mezi neposkvrněnou plochou bílého, popřípadě tónovaného plátna a výsledným malířským nánosem, pokrytým nezbytnou vrstvou laku, kdy divák nemá ani potuchy o spodních vrstvách plátna, o „praobrazu“, který výslednému obrazu předcházel. Některé kresebné podvrstvy mají někdy neméně kvalitní výrazovou hodnotu, jako má malba samotná.

Pro Michelangela Buonarrotiho (1475–1564) znamenala kresba striktně pouze přípravu na konečná sochařská nebo malířská díla. Kresebnému studiu se věnoval soustavně a celoživotně, nicméně ke svým, ač geniálním anatomickým kresebným studiím měl velmi přezíravý vztah – mnoho svých kreseb osobně zlikvidoval, popřípadě rozdal některým ze svých přátel, kteří z nich mohli čerpat. Pro jeho soka Leonarda da Vinci (1452–1519) byla kresba nástrojem pro vědecké poznávání reality. Kresba jako výtvarný ekvivalent vědeckého vyjádření.

Pokud se bavíme o pojmech malba a kresba nebo se bavíme o malířském a kresebném projevu, je dobré si tyto dva pojmy vymezit, přestože se v mnohých vrstvách prolínají. Jednoduše vzato, malba je záležitostí barvy, kresba záležitostí linky. Nicméně tak jako malba může být monochromní, tak kresba může být barevná. Je tedy toto vyjádření přesné? Lepší by zřejmě bylo mluvit o malířských nebo kresebných prostředcích.

Franz Kline (1910–1962) pracuje ve svých monumentálních plátnech s masivními černými tahy štětce přes bílou plochu plátna, a přesto hovoříme o malbě, vzhledem k jeho práci s plochou, která je dalším znakem malířského přístupu v kontrastu s linearitou kresby.

Henri de Toulouse-Lautrec (1864–1901) nebo Edgar Degas (1834–1917) na druhou stranu pracují s jasnou barevností, přesto u nich hovoříme často o kresbách pro jejich lineární přístup. Právě technika Degase, tedy suchý pastel, se nachází někde na pomezí kresebného a malířského přístupu – při této technice můžeme pracovat jak plošně, tak lineárně, jak malířsky, tak kresebně. Barva je však v případě kresby až na druhém místě, jedná se o prosté kolorování, o jakousi nadstavbu. Pro malíře je však barva na místě prvním, stává se hlavním nositelem emocí nebo výrazu.

Chceme-li se zaměřit ještě hlouběji na problematiku kresby, tedy nejen na technické aspekty, ale spíše na určitou filozofii tohoto projevu, může nám opět posloužit malba jako vhodný protipól k samotné definici smyslu a nosnosti tohoto média. Jaké problémy řeší kresba a jaké malba? Je něco, co malba řešit nemusí, a kresba je naopak nucena tomu čelit? Jak je to s obsahem kresebných a malířských artefaktů, co se dá „skrýt“ v jednom z těchto médií a ve druhém nikoliv? V předchozích odstavcích jsme se zabývali kritickými pohledy namířenými proti kresbě, jako by kresba byla něco méněcenného ve vztahu k malbě.

Malba se zabývá barvou, a svět je barevný. Barevnost, vztah barev, psychologie barev, nalézání harmonie, barevné akordy, „barevná bitva” na plátně ve jménu kýženého výrazu, to všechno jsou problémy, se kterými se malíř potýká, které musí jakožto malíř soustavně řešit a které se někdy samy o sobě mohou stát jediným problémem k řešení.

Při pohledu zpět do historie, například při pohledu na problematiku počátku modernismu, stál malíř především před problémem formálního řešení obrazu a otázka obsahovosti byla zatlačena do pozadí, popřípadě byla zcela eliminována. Paul Cézanne (1839–1906) zkoumá prostorovost, vztah jednotlivých objektů mezi sebou, a to vše na jednoduchém motivu zátiší. Pablo Picasso (1881–1973) v Avignonských slečnách vytváří nové pojetí reality, kubismus, jeden z nejrevolučnějších momentů v dějinách výtvarného umění od dob renesance. Opět je zde řešena především formální stránka obrazu, samotná nosnost námětu je banální, nikoliv však pejorativně řečeno – námět zkrátka není nikterak důležitý vzhledem k velkoleposti formálního problému. Námět zde slouží pouze jako určitá nutná parcela, na které se konstruuje obraz.

Pokud se však bavíme o kresbě, a to o kresbě jako o samostatném médiu, které není vnímáno pouze jako studijní mezistupeň ke konečnému dílu malířského nebo sochařského charakteru, ale o samonosném vyjádření, nalézáme určitá specifika tohoto projevu. Kresba je médiem přímočarým, médiem, které je schopné mnohem větší bezprostřednosti, než kterou nabízí například malba. V malbě je možné věnovat se v určitých případech pouze formálním otázkám, u malby nemusí být vždy kladena taková váha na samotné sdělení, pointu. Řešení „formy“ se může stát v malbě natolik „výživným“ samo o sobě, že se umělec může některým problémům výtvarného díla vyhnout, respektive divák ani nepostřehne, že nejsou řešena. Obrazně řečeno je malířský výstup zahalen do hávu, do oděvu, je samotným tímto hávem, kdežto kresba představuje nahost, surovost, bezprostřednost. Malířský projev je poezií, kresba je prozaická až surová. U zrodu každé malby stojí kresba, ale u zrodu kresby nestojí malba, kresba je jakousi první vrstvou, prvozáznamem. Malba pracuje s mnoha vrstvami, kresba se „vrstvit“ nedá.

Přesto kresba samotná skýtá nepřeberné možnosti. Kresba neslouží pouze jako prostředek k „otrockému kopírování” reality. Z laického pohledu je kresba většinou pojímána jako přenesení viděného objektu rukodělnou prací do výsledného obrázku a divák oceňuje pouze schopnost autora co nejrealističtěji ztvárnit viděný objekt. Právě schopnost převést takto viděný objekt je považována za umělecký počin. Kresba je ale i brilantním nástrojem, který může realitu interpretovat, a to jak realitu vnější, tak realitu vnitřní.

Mluvili jsme o Leonardově výtvarném přístupu – o tom, že kresba v tu chvíli sloužila jako vědecký záznam. Kresba tak může být i samotným prostředkem k otisku umělcova vnímání přírodních, duševních a duchovních procesů ve světě nebo filozofických pojetí světa samého. Blížíme se tak právě k oné obsahovosti díla, nikoliv formálnímu řešení. Právě díky charakteristice kresby, její nahosti, přímočarosti je toto médium vhodným mikroskopem, respektive dalekohledem k poznávání mikro- a makrokosmu světa, jenž nás obklopuje nebo který prožíváme ve své mysli, ve svém těle. V kresbě se dá hůře zakrývat, lhát, konejšit, kličkovat, a právě proto je zároveň disciplínou, která pro umělce může představovat klíčový nástroj.

V současné době, tedy na počátku 21. století, se kresba dostává do popředí zájmu odborné veřejnosti. Pojďme o jednotlivých důvodech tohoto faktu diskutovat. Jeden z nich vnímám jako zcela prozaický. Technika kresby je v porovnání s médiem, jako je malba, nízkonákladovou záležitostí, umělec si vystačí s kusem papíru a obyčejnou tužkou nebo lahvičkou s tuší. Je to médium skromné nikoliv pro požadavek osobního vkladu umělce, ale pro jeho vklad finanční, a i to je nezanedbatelný fakt v době krize, a to nejen ekonomické, ale i duševní a duchovní. Člověk západní společnosti dnešní doby se nachází ve zlomových okamžicích – předělech. Kresba je v kontrastu k malbě médiem spontánním, bezprostřednějším, je tedy i záležitostí celé osobnosti člověka. A současná krize nevede člověka nikam jinam než ke znovuuchopení sebe sama, tedy kresba na rozdíl od malby se zdá být tím „pravým průvodcem“ v rozrůstající se temnotě dnešní doby.

Autor je studentem 6. ročníku Akademie výtvarných umění v Praze.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Nikola Čulík

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Kolekce

Článek je zařazen v těchto kolekcích:

Článek pro obor:

Výtvarný obor