Metodický portál RVP.CZ prochází změnami. Více informací zde.
logo RVP.CZ
Přihlásit se
Titulka > Modul články > Gymnaziální vzdělávání

Zobrazit na úvodní stránce článků

Titulka > Modul články > Gymnaziální vzdělávání > Informační gramotnost, co a jak vlastně ...

Informační gramotnost, co a jak vlastně učit?

Článek pojednává o dlouholeté osobní zkušenosti s využíváním výpočetní techniky nejen ve vzdělávání, ale v životě vůbec. O tom, co jsme se učili, naučili a co bychom se učit měli. O dynamicky se rozvíjející informační společnosti.

Když jsem chodila do první třídy, zavedli do naší domácnosti telefon. Předtím jsme volali z budky. Naučila jsem se telefonovat.

Když jsem byla ve třetí třídě, pořídili rodiče televizor, samozřejmě černobílý. Naučila jsem se točit knoflíky tak, aby neběhal obraz a zvuk byl slyšet (dálkové ovladače samozřejmě nebyly).

Na druhém stupni ZŠ jsem pracovala se svou první kalkulačkou. Naučila jsem se, že lze mezisoučet uložit do paměti. Oproti tomu stroji, který používali rodiče v práci, který vážil asi deset kilo a zabral menší stolek v kanceláři, to byl neskutečný vynález.

Nedlouho před mojí maturitou se podařilo mé mamince propašovat z NSR počítač ZX Spectrum. Bratr připájel konektory na starší dráty a propojil tak počítač s televizí, která sloužila jako výstupní zobrazovací zařízení, jako vstup sloužil magnetofon. Měli jsme kazetu s operačním systémem a druhou, na které bylo i několik her. Setkala jsem se s prvními programy, byly napsané řádek po řádku v časopise ABC, aby si je každý mohl opsat.

Na našem gymnáziu samozřejmě žádné počítače nebyly. Výchovně-vzdělávací programy se v televizi vysílaly po 8 hodině ráno. Učitelé tak měli možnost přestěhovat třídu do jiné, kde byla televize, a nechat žáky se na pořad podívat. My jsme to příliš nevyužívali, protože výuka začínala až v 9 hodin, a to už všechny skončily. Někteří profesoři uměli pracovat se zpětným projektorem.

Technicky zdatní spolužáci vyráběli plošné spoje (z měděných destiček, s použitím zelené pastelky Progress). Mnozí si pak sestrojili třeba amatérskou radiostanici, vztyčili anténu a mohli pak celé hodiny vysílat za použití morseovky zprávy do světa. Dodnes umím abecedu ve tvaru: Adam, Božena Cyril, David…

V prvním ročníku vysoké školy jsem dostala zápočet z děrování děrných štítů.

Na exkurzi jsme byli v Jednotném zemědělském družstvu ve Slušovicích. Neokouzlila mě ani tak výroba českých počítačů TNS v továrničce ze stavbařských buněk, ale spíše velká barevná televize v místním hotelu, naučila jsem se, co to je dálkové ovládání. Měla víc než dva programy, některé dokonce i v němčině. Jen jsem nechápala, proč v té televizi neustále přerušují pořady nějakým povídám o pracím prášku.

Na zkoušku z ASŘ jsem napsala první program v Cobolu. Probíhalo to tak, že v pondělí jsem se objednala do děrovny a domluvila si nejbližší volný termín třeba na čtvrtek. Rukou psané poznámky jsem překódovala na sadu děrných štítků, které jsem ve výpočetním středisku odevzdala ke zpracování. Používali tehdy sálový počítač EC1035. Po cca jednom týdnu od odevzdání štítků jsem si odnesla sjetinu (štos papírů s dírkami na kraji), ze které jsem se dozvěděla, že mám chybu na štítku číslo tři. Objednala jsem se do děrovny (termín byl tak za dva, tři dny) a štítek opravila. Při troše štěstí to tak napotřetí vyšlo a já si mohla asi po třech týdnech hrdě odnést výstup. Byla to nějaká čísla na papíře. Naučila jsem se, jak funguje výpočetní středisko.

Kamarád pracoval na brigádě u archeologů, vykopali vzácné středověké artefakty, které se v zemi uchovaly staletí, po vyzvednutí začaly daleko rychleji podléhat zkáze. Aby se všechny informace o nich uchovaly pro příští generace, prováděla se dokumentace nejmodernějšími dostupnými technikami, tedy záznamem na papírové děrné pásky. Naučila jsem se, že data je třeba archivovat. Kde je jim asi konec?

Po ukončení studia jsem zůstala na katedře, získali jsme tehdy úžasný počítač Robotron 1715, neměl sice pevný disk, ale uměl již pracovat s disketami. Naučila jsem se DOS. Vytvářeli jsme programy v Basicu. Už jsem nemusela docházet do výpočetního střediska, ale pracovala přímo v kanceláři. Navíc jsme získali program T602, nejlepší textový editor v češtině. Uměla jsem zpaměti všechny klávesové zkratky a dokázala jsem třeba vytisknout nadpis kurzívou. Bylo prostě potřeba uzavřít daný text z obou stran do patřičných značek. Už nebylo nutné přepínat pomocí Verstiky malinkatý čudlík na zadní straně jehličkové tiskárny.

Nastoupila jsem do menšího výpočetního střediska. Počítač Videoton měl bohužel manuály v maďarštině, ale nakonec jsme se naučili řadu užitečných věcí. Třeba kabelkový přenos dat. Pokud jste potřebovali od kolegy v jiné části Prahy získat nějaký program (ty se samozřejmě neprodávaly, ale vyměňovaly), vzali jste si prostě do kabely disk (placatý válec o průměru cca půl metru a váze několik kg a kapacitě 1,2 Mb), dojeli ke kolegovi, disk vložili do jeho počítače, nahráli program a vyrazili zpátky. Naučili jsme se, že nesmíme používat první vůz metra, protože tam bylo silnější magnetické pole, které data mazalo. Naše kolegy zvyklé psát na stroji jsme několik měsíců učili, že písmeno l není totéž jako číslo jedna a písmeno O není nula. Naučili jsme se základy Unixu.

Pak jsem se na Robotronech naučila databázový systém FoxPro. Byla jsme okouzlena tím, že data lze zobrazit v tabulce. Bylo sice dost obtížně pochopit princip databáze a využívání oddělených procedur s parametry, ale pokrok nelze zastavit. Podařilo se mi s kolegyní napsat program na tisk složenek. Dost práce nám sice dalo ručně rozkreslit a spočítat tak bod, kam se má program na složence trefit do správné kolonky a naučit se správně nastavit jehličkovou tiskárnu, ale dokázala jsem se to. Objevila jsem kouzelnou klávesu F1.

Do výpočetního střediska jsem dostala první PC 368. Netrvalo dlouho a učila jsem se používat kromě klávesnice i myš a okna. Operační systém Windows 3. 1. práci nesmírně usnadnil. Navíc jsem se naučila perfektně Tetris a SimCity.

Pak už to jde ráz na ráz.

Informační společnost
1. Informační společnost

Autor fotografie © Mira Friedrichová

Další a lepší počítače, tiskárny, scannery, kopírky, nové operační systémy, Word, Excel, Internet, e-mail, databázové systémy Progress, Oracle, analytický nástroj Case, SAP, Freeware, mobily, ICQ, SQL, HTML, Java, C++, digitální fotoaparát a kamera, notebook, Photoshop, Google, Wikipedie, Skype, Facebook, Travian,WOW, GPS, tablet, Web 2.0, Moodle, dotykové ovládání, Cloud computing.

Letos jsem začala učit na čtyřletém gymnáziu předmět informační a komunikační technologie a ocitla se před zásadním problémem:

Co žáky vlastně učit?

Vývoj se zrychluje. Na základě mých osobních zkušeností mohu s vysokým stupněm jistoty tvrdit, že většina konkrétních znalostí a dovedností bude za pár let (až se dostanou do praxe), úplně nanic.

Jen minimum našich žáků bude techniky nebo programátory. Doba, kdy každý, kdo se trochu motal okolo počítačů, uměl i programovat a instalovat tiskárnu, dávno minula. Všichni jsme dnes „jen“ uživatelé. Ale každý z nás, žáky nevyjímaje, se bude muset celý život učit něco nového.

Domnívám se, že nám přesto nezbývá prostě učit to, co známe teď a tady.

A raději než učit konkrétní postupy, přimět žáky, aby sami hledali řešení problému.

S využitím technologií, ale především s využitím zdravého rozumu.


V případě pochybností o aktuálnosti či funkčnosti příspěvku využijte tlačítko „Napište nám“.
Napište nám
Celkové hodnocení článku
Přidat komentář Citovat článek