Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > gymnaziální vzdělávání > Ženy českého disentu

Ikona prakticky

Ženy českého disentu

Ikona inspirace
Autor: Marcela Svejkovská
Anotace: Hodinový workshop je věnovaný deseti ženám, které jsou příkladem protikomunistické rezistence. Autorka vybrala úryvky z rozhovorů z knihy „Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent“. Studenti ve skupinkách vždy pracují se vzpomínkami dvou žen, všímají si, jak vnímaly strach, co je vedlo k podepsání Charty 77, jaké metody vůči nim uplatňovala StB atp. Značná část hodiny je vyčleněna pro diskuzi o smyslu disentu, motivaci k rezistenci a jejímu smyslu.
Podpora výuky jazyka:
Klíčové kompetence:
  1. Gymnázium » Kompetence občanská » informovaně zvažuje vztahy mezi svými zájmy osobními, zájmy širší skupiny, do níž patří, a zájmy veřejnými, rozhoduje se a jedná vyváženě
  2. Gymnázium » Kompetence k řešení problémů » zvažuje možné klady a zápory jednotlivých variant řešení, včetně posouzení jejich rizik a důsledků
  3. Gymnázium » Kompetence komunikativní » rozumí sdělením různého typu v různých komunikačních situacích, správně interpretuje přijímaná sdělení a věcně argumentuje; v nejasných nebo sporných komunikačních situacích pomáhá dosáhnout porozumění
Očekávaný výstup:
  1. gymnaziální vzdělávání » Člověk a společnost » Dějepis » Moderní doba II - soudobé dějiny » porovná a vysvětlí způsob života a chování v nedemokratických společnostech a v demokraciích
Mezioborové přesahy a vazby:
  1. Gymnaziální vzdělávání -> Občanský a společenskovědní základ
Průřezová témata:
  1. Gymnaziální vzdělávání » Osobnostní a sociální výchova » Morálka všedního dne
Klíčová slova: disent, Charta 77, StB, rezistence, ženy, Dana Němcová, Iva Kotrlá, Věra Roubalová Kostlánová, Kamila Bendová, Květa Princová, Silvestra Chnápková, Helena Klímová, Eva Kantůrková, Eva Joachimová, Eva Vidlařová

Ženy českého disentu

LINKOVÁ, Marcela a Naďa STRAKOVÁ, ed. Bytová revolta: jak ženy dělaly disent. Praha: Academia, 2017. ISBN 978-80-200-2794-8.

Přípravná hodina: https://dum.rvp.cz/materialy/charta-77.html

Metodika

Úvodní brainstorming (asi 10´) 

Jak rozumíte pojmu disent?

Proč myslíte, že v opozici vůči totalitnímu režimu byla jen malá část obyvatel Československa?

Rozdělení (asi 3´)

Rozdělíme žáky do skupin podle vybraného klíče (narozeni dle ročního období, podle barvy oblečení, pomocí nastříhaných obrázků s určitým tématem, barvou atp.).

Ideální je rozdělení do 4 až 5 skupin (podle celkového počtu ve třídě), do každé skupiny rozdáme nastříhané části rozhovoru dvou žen.

Na arch papíru před hodinou připravíme tabulku. Každá skupina dostane fixy jiné barvy (jimi odlišíme jednotlivé ženy). Na papír můžeme nalepit vytištěné fotografie. Arch položíme na zem tak, aby kolem byl dostatek prostoru.

Žáci by se sami měli domluvit na rozdělení rolí – všichni čtou, ale stačí, aby jeden šel zapisovat, dva byli mluvčími, když představují svou disidentku ostatním, další mohou vyhledávat doplňující informace na internetu.

Práce ve skupině (asi 10´)

Žáci si čtou vzpomínky dvou disidentek. Pokud jim zbude čas, vyhledají o nich na internetu bližší informace.

Postupně vysílají své zástupce k tabulce, kam vpisují stručně své odpovědi.

Diskuze (podle zájmu 15´nebo více)

Sedneme si kolem plachty papíru. Postupně mluvčí každé skupiny představí své ženy.

Co jste věděli a co bylo zcela nové?

Co vás překvapilo?

Jakou roli sehrávala Dana Němcová?

Co se ve vzpomínkách psalo o strachu?

Byly ženy ve vztahu ke svým dětem zodpovědné nebo nezodpovědné? Diskutujte a argumentujte.

Jak fungovala v „normalizačním období“ komunitní společenství? Proč komunistům vadila?

Čím byly specifické útoky proti disidentkám?

Byl za šikanování chartistů někdo potrestán?

Ve kterých současných státech jsou nějakým způsobem pronásledováni odpůrci režimu?

Myslíte si, že je možné těmto lidem pomoci? Jak? Má takováto pomoc smysl? Proč ano, proč ne?

Chtěli byste některé z žen položit otázku? Které a na co byste se rádi zeptali? 

Dokument „Věčná Ječná“ – buď vybrané ukázky na konci hodiny (podle zbývajícího času), nebo doporučit ke zhlédnutí doma. Viz https://www.youtube.com/watch?v=6Q9SWTDkzeU.

 

 

Proč podepsala Chartu 77?

 

 

 

 

 

 

 

Pociťovala strach?

 

 

 

 

 

 

Co pro ni znamenalo společenství stejně smýšlejících lidí?

 

 

 

 

 

 

Jaké formy zastrašování od StB zažila?

 

 

 


Dana Němcová

Vyhrožovali vám někdy něčím specifickým jenom kvůli tomu, že jste žena?

Nevyhrožovali mi proto, že jsem žena, ale proto, že jsem matka. Bylo to v lednu 1977 po prvním výslechu. Přišli dva pánové a mezi dveřmi se mě snažili přesvědčit, jestli bych přece jenom nebyla ochotná od Charty odstoupit, protože to bude mít dopad na mé děti. Tenkrát jsem jim mezi dveřmi řekla, že to dělám právě pro děti, že myslím na jejich budoucnost, že to je v jejich zájmu a že se s nimi bavit nebudu. A práskla jsem dveřmi. Pak už na mě nějaké výhrůžky nebo ponižování proto, že jsem žena, nezkoušeli. Str. 248, 249

Jak se vám žilo s každodenním pocitem nejistoty a strachu, že můžou kdykoli přijít a zatknout vás?

Byla to spíš taková nepříjemnost, která působila fyziologické problémy. Třeba když zvonil ve čtyři hodiny ráno zvonek, měl člověk pocit, jako když ho kůň kopne do žaludku. Bylo jasné, že jde domovní prohlídka. Ale strach? Ne, ten jsem snad ani necítila. Byla jsem připravená na to, že se může stát leccos. Strach rozhodně nikdy neurčoval moje chování. Jít do toho bylo moje vlastní rozhodnutí. Byla to oběť, ke které jsem se sama uvázala. Str. 249

..........

Květa Princová

Měli jste při výsleších strach?

Ano, vždycky když se mě ptali, kde mám děti. Když mě třeba někde chytli, když jsem jela na soud nebo na koncert, ptali se mě, kde mám děti. Tehdy vyšel paragraf – citaci toho paragrafu mám dodnes založenou v jedné kuchařce –, že rodiny mají povinnost vychovávat děti v lásce a úctě k socialistickému zřízení. Myslím, že všechny holky měly o své děti strach. Proto se vždycky snažily, aby děti byly u rodičů, nebo jsme si je navzájem hlídaly. Bylo tu pár děsivých případů. Drahomíře Šinoglové odebrali půlroční miminko, když byla ve vazbě. Umístili ho do kojeňáku, i když měla doma manžela. Heleně Abrahámové se mělo narodit dítě ve vězení, ale pustili ji. Po porodu ji chtěli znovu zavřít. Nakonec dostala ochranný dohled díky fingované psychiatrické diagnóze. Str. 267

Proč myslíte, že … komunitní žití bylo pro režim nebezpečné? Vždyť jste pomáhali sociálně slabším.

Režim hlavně usiloval o rozdělení lidí, o jejich izolaci. Jakékoli setkávání lidí pro ně bylo nebezpečné. Nechtěli, aby si lidé sdělovali názory. To bylo vidět i v panelácích, které se režim snažil profilovat domovními důvěrníky. Když se někdo někde sešel, hned se to hlásilo a ten člověk byl hned podezřelý. Tím pádem jim nekontrolované setkávání lidí muselo strašně vadit. A taky vadilo. Str. 268

.........

Věra Roubalová Kostlánová

Bála jste se někdy o sebe?

O mě ani tak nešlo. Já to takhle nemám, že bych se bála. Mám štěstí, že jsem se takhle narodila, nebo jsem tak byla vychovávaná. Myslím si, že třeba moje máma to měla velmi podobně. To bude asi souviset s mými židovskými kořeny. Ale bála jsem se o Pavla. Když šel třeba z výslechu na Vysočině přes lesy v noci domů, bála jsem se, protože jsem věděla o případech, kdy estébáci někoho odvezli do lesa a tam ho zmlátili. Pavel byl hodně citlivá duše, prožíval ne strach o sebe, ale o naši rodinu. Měli jsme velice dobré manželství, měli jsme se moc rádi, drželi jsme spolu, hlavně jsme všechny tyhle věci prožívali spolu a to myslím bylo úplně základní pro to, abychom to dobře zvládali. Hrozně těžké to bylo v rodinách, kde u ženy převládl strach a nebyla úplně zajedno s tím, co dělal její muž. Str. 280

Jak jste zvládala období, kdy byl Pavel ve vězení?

Cítila jsem velkou zodpovědnost, abych děti dobře vychovala. Souviselo to s tím, že jsem hodně důvěřovala Pavlovi a jeho pevným postojům, a najednou to bylo všechno na mně. Můj táta fungoval výborně, i moji bráchové pomáhali, jak mohli. Někteří lidé se nás báli. Druhého dne po zadržení Pavla jsem byla u Bendů, které jsem předtím neznala, a tam jsem jim řekla, že je Pavel zavřený. Hned mi nabídli pomoc i peníze. Ostýchala jsem se a Vašek Benda mi tehdy říkal, že když je člověk ve válce, tak si má vzít peníze na boty. Hlavní bylo, že druhý den na Hlasu Ameriky hlásili, že Pavel a Jiří Gruša byli zavřeni. To byla obrovská podpora, člověk nebyl ztracený. Lidé taky reagovali, i po telefonu. Až mnohem později, po listopadu 1989, jsem zjistila, že telefon byl odposlouchávaný. Ve spisech StB jsou zaznamenány telefonáty, jak k nám lidé volají. Str. 283

..........

 Eva „Trúda“ Vidlařová

Byla nějaká doba nebo situace, kdy jste měla opravdu strach?

Pořád jste žila s vědomím, že může přijít cokoli. Nejhorší je právě ta nejistota, že nevíte. Jednou se mi stala taková věc – na opačném konci Brna jsem vylepovala v noci letáky a netušila jsem, že kus za mnou jedou policajti a zase je sundávají. Dostala jsem se na takový plácek do vnitrobloku, kde jsem chtěla zezadu na obchod vylepit leták, a najednou tam vjelo policejní auto, zhaslo světla a čekalo. Str. 364

Jste známá tím, že jste se účastnila kdejakého protirežimního vystoupení v ulicích Brna. Vzpomenete si na nějaké?

Tenkrát byla jedna taková akce před soudem, kde jsme demonstrovali za propuštění kamaráda. Ale hned nás sbalili, nevím, jak to věděli, ale byli na nás nachystaní. Chtěli nás dostat do modrého antonu, ale já jsem prostě odmítla chodit. Takže mě museli nést, což byla při mé tělesné konstituci docela sranda. Ale zdaleka jsem nebyla sama, byla to celá parta recesistů. A rádi jsme si z nich dělali srandu. Str. 366

..........

Kamila Bendová

Je vlastně zajímavé, že ženy a děti zůstávaly jakoby míň viditelné i pro tu samotnou StB.

Estébáci přese všechno jednali velice ekonomicky. Oni vždycky uvažovali: Stojí nám to za to, že bude křik? Já jsem třeba měla rok předtím, než se Vašek vrátil z vězení, noční domovní prohlídku. To měli pocit, že nás zastraší a že se jim to vyplatí, i když se o tom mluvilo. Ale zkoušeli, kam až můžou zajít. Začátkem osmdesátých let to skončilo útokem na Zinu Freundovou v jejím bytě. To překročilo všechny meze. O napadení se mluvilo po celé Praze i v zahraničí, a tak zase trošku vycouvali. Oni vždycky uvažovali, co všechno mohou, aby to lidi příliš nerozčílilo, když se o tom dozví z Hlasu Ameriky. V tomto směru nám například nebrali děti. Sice je nepouštěli na gymnázia, nedávali jim pasy, moje děti ani nesměly jet se školou do zahraničí, ale děti neodebírali. Str. 30

Jak jste prožívala dobu, kdy byl manžel ve vězení? Muselo to být velice obtížné – vědecké zaměstnání, které je náročné už samo o sobě, děti, domácnost.

Zaměstnání jsem měla opravdu dobré. Pracovala jsem v Matematickém ústavu Akademie věd. Neměla jsem tam ani židli, takže jsem pracovala doma, což znamenalo, že když děti odešly do školy, mohla jsem pracovat. Státní moc se mě zoufale snažila z ústavu vyhodit, a musím říct, že tamní matematici se zachovali velmi statečně. Vždycky říkali, že když to dostanou na papíře… Měla jsem pět dětí, muže v kriminále, ale nevyhodili mě. I když plat jsem měla hrozně malý, nemohla jsem publikovat, ani nedovolili, aby mi někdo v článku poděkoval, samozřejmě mi nedovolili obhájit kandidaturu, ale byla jsem zaměstnaná, brala jsem základní plat… Člověk byl mladý a strašnou spoustu věcí vydržel.

Muselo to však chtít zaťatost. Dostávala jste nějakou formu podpory?

O tom se málo mluví, ale člověk měl podporu velké spousty lidí. I materiálně, někdo mi nosil polívku nebo mi posílali ořechy. Na Vánoce pro mě nějaká dobrá duše upekla cukroví a vždycky jsem dostala stromeček… V podstatě jsem se v té době nepotkala s nikým, kdo by mi, jen občas malinko, nadával, že tady něco boříme, že jdeme proti státu. Pocit, že to, co děláme, je ve prospěch země a že je to dobrá práce, jsme cítili intenzivně. Ráda říkám, že v tomto ohledu to byla krásná doba, protože si vás všichni vážili a nikdo vám nezáviděl, neboť každý tušil, že to má i druhou, stinnou stránku. Výslechy, domovní prohlídky, odposlech, cesty do kriminálu, zákazy jakéhokoli cestování do ciziny, to bylo obtížné. Str. 31

Jak jste ten strach zvládala, abyste mohla každodenně fungovat?

Hodně nás drželo pohromadě to společenství, člověk měl pocit, že nemůže ostatní opustit. Byl by to útěk z boje, protože všichni jsme nemohli odejít, někdo tady musel zůstat…

......... 

Silvestra Chnápková

 Bylo v koupi mlýna v Osvračíně kromě touhy po zemědělské soběstačnosti i politické gesto?

Chtěli jsme být na bolševikovi nezávislí, aby nám nemohli zasahovat do života. Vytvořit si oázu, i když trochu ghetto, kde budou jenom lidé, které si pozveme. Nechtěli jsme po režimu nic, ani žádnou pomoc. Všechno jsme si vybudovali sami. Třeba se vychoval býk, prodal se a koupil se za to traktor. Nebo jsme v únoru 1984 měli svatbu, z darů se vybralo asi šestnáct tisíc, za ně jsme koupili koně a pluh. Takhle jsme si vylepšovali podmínky a začínalo se nám dařit. Byli jsme mladí, měli jsme spoustu energie, takže nám připadalo, že už to děláme celkem lehce a že každá věc, do které investujeme, nás vede k lepšímu životu. Všechno vybavení, traktor, sběrný vůz a tak podobně, jsme museli kvůli těm represím prodat, nezůstalo vůbec nic. To už byl rok 1989. Str. 52

 Žil u vás na baráku větší počet lidí jako například na barácích u Jana a Květy Princových či na Nové Vísce, nebo se sem lidé sjížděli jen na víkendy?

Spíš jen na víkendy, ale někteří zůstali i déle. Jezdilo sem hodně pohodových lidí a všichni nám pomáhali. Když se třeba dělalo seno nebo jsme potřebovali postavit komín, opravit omítku, zalepit střechu. Všechno bychom sami nezvládli, bylo to tady celé polorozpadlé. Padaly střechy a nebyly peníze, aby se to nechalo opravit, všechno se dělalo svépomocí. Ale bylo to i zábavné. Přes den se dělalo a pak jsme tančili a zpívali až do rána. Str. 59

..........

Eva Joachimová

Říkala jste mi, že paní Němcová byla vaše kmotra. Jak k tomu došlo?

…Tak jsem se tehdy nechala pokřtít. A Dana mi byla kmotrou. Já jsem vlastně nikdy v životě neměla pocit, že mám matku, a Dana Němcová byla matkou všech. Ona má dodnes neuvěřitelný dar, že kdykoli k ní kdokoli přijde – a může být červený, zelený, oranžový, hodný nebo zlý - , Dana mu vytvoří pocit, že je tam jenom pro něj. Samozřejmě nejsem to jenom já, komu tenhle pocit dávala. Taky to u ní vždycky vypadá jak na Václaváku, neustále miliarda lidí. V roce 1977 jsem měla problémy s matkou, vyhodila mě s dítětem z domu. Přišla jsem k Daně Němcové, brečela jsem a Dana řekla: „Tak zůstaneš tady.“ Str. 68

Když mluvíme o dětech, kdo se o ně staral, když se stalo, že byli oba rodiče zavření?

Mezi chartisty byla obrovská spousta malých dětí a neustále se tam střídaly sociálky, takže se pořád hlídalo, aby všechno bylo v pořádku, sounáležitost všech byla velká. Když zavřeli Danu i Jirku Němcovy, tak doma zůstaly děti samy. Sama jsem u Němcových byla každý den a vždycky tam byla spousta lidí. Když jsem tam přišla, byla uvařená bramboračka, já donesla bábovku, děti měly napsané úlohy a čisté oblečení na zítra. Vůbec jsem neměla pocit, že by se o ně nikdo nestaral, protože se o ně starali všichni. Str. 71

..........

 Eva Kantůrková

 Využíval proti vám státní aparát ještě jiné formy represí?

Pokud jde o sledování, odposlouchávali nám byt, telefon, sledovali mě na ulici, pátrali po kontaktech. Při schůzkách stávaly před domem vozy s odposlouchávacím zařízením, a dokonce vpadli do bytu, kdykoli zaznělo cosi podle nich podezřelého. Sledování se zostřilo, když jsem byla mluvčí Charty. To jsem byla v jejich hledáčku vlastně nepřetržitě. Při řadě akcí jsem byla zadržena. Proti našemu domu stála auta s policejní hlídkou. Ohrožovali mě autem, když mi v jednom svahu popojížděli těsně za patami. A vyzkoušeli i nákladní auto, které mě na silnici jen těsně minulo. Str. 106

 Jaký postoj k vám zaujímali lidé mimo disent, sousedé, příbuzní?

Někdo se bál, někdo se štítil, někdo naopak pomáhal, někdo tiše obdivoval. Jedno z nepsaných pravidel bylo, nikoho svou přítomností nebo kontakty neohrozit nebo mu neuškodit. Za mnou přišlo s nabídkami pomoci dost lidí, dokonce i na vsi, kde jsme měli chalupu: jedna zbožná paní mi schovávala různé písemnosti, aby je uchránila před domovními prohlídkami. Kontakt kamufloval její manžel, který roznášel ve vsi noviny. A objevovali se i lidé úplně cizí, například se vzkazy ze zahraničí. Když mi policie zabavila psací stroj a paní Tigridová mi za něj poslala počítač, zazvonil s ním u nás cizí muž a žena. Ani nevím, jestli to byli Češi, protože vůbec nepromluvili. Str. 112

..........

Helena Klímová

 Měla jste strach?

Existenciální strach jsem neměla. Vím, že někteří zažili opravdu ošklivé situace, třeba člověka odvezli neznámo kam a tam ho nechali v zimě v lese, někoho i bili a trápili. Že by se to mohlo stát mně, jsem se nebála. Moje rodina byla za války částečně vyvražděna a situace tehdy mi z hlediska možností režimu připadala horší. Měla jsem pocit, že umím odhadnout, co si vůči vládě a straně můžu dovolit. Str. 119

 Co provokatéři?

Nebylo to úplně snadné. Byt v Hodkovičkách byl poměrně malý a lidé tam při čteních, která pořádali přátelé mého muže, byli hodně natěsno. Párkrát přišel nějaký člověk, kterého jsme neznali. A ono se pak ukázalo, že je to fízl nebo někdo, kdo byl donucený spolupracovat. Na Hrádeček jednou přijel člověk, u kterého jsme měli hned podezření. Pak jsem zjistila, že to byl bývalý spolužák mojí sestry, a sestra si vzpomněla, že už ve škole byl proslulý tím, že strašně žaloval. Str. 122

.......... 

Iva Kotrlá

 Měla vaše příslušnost k disentu dopad na vaše děti?

Ano. V roce 1986 chtěla dcera studovat vysokou školu v Krakově, kam se hlásila na polštinu, a protože byl manžel v roce 1985 odsouzen na dva roky podmíněně, nikam se nedostala. Přiznala to v přihlášce, kde byla vyloženě kolonka, zda byl nebo je někdo z rodiny trestán či v trestním řízení, a už to jelo. Tehdejší aktivní ředitel napsal na UK do Prahy, že je zcela nežádoucí, aby se toto děvče dostalo na jakoukoli vysokou školu. Nakonec z Československa odešla ten samý rok přes Jugoslávii do Belgie. Str. 138

 Proč se se svými dětmi nebavíte o minulosti?...

Jednoho mého syna ve dvanácti letech estébáci vyslýchali a on se bál tak, až se z toho chudák počůral. Měl z toho docela trauma. Nejstarší dcera odešla v osmnácti do Belgie, kvůli nám se nedostala na žádnou vysokou školu, přestože zkoušky udělala. Proto o tom raději nemluvíme. Děti všechno vědí, váží si toho, co jsme dělali, a neberou to jako újmu, ale nebavíme se o tom. Jen příležitostně se na něco zeptají. Str. 142

.........

Citace a použitá literatura:
[1] - LINKOVÁ, Marcela. Bytová revolta: Jak ženy dělaly disent. 1.. vydání. Praha : Academia, 2018. 413 s. ISBN 978-80-200-2794-8. 
Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 14. 11. 2019
Zobrazeno: 740krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 2.6667

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 5
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

1 uživatel Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
SVEJKOVSKÁ, Marcela. Ženy českého disentu. Metodický portál: Články [online]. 14. 11. 2019, [cit. 2019-12-15]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/G/22082/ZENY-CESKEHO-DISENTU.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře
1.Autor: Recenzent1Vloženo: 14. 11. 2019 10:03
Zajímavý pohled na postavení žen v disentu. Jejich role často není dostatečně oceňována. Ale nesly na svých bedrech daleko více důsledky persekucí, které se dotýkaly sociálního postavení rodin.
Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.