Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > gymnaziální vzdělávání > Příprava učitelů středních škol z historického...

Ikona teoreticky

Příprava učitelů středních škol z historického pohledu

Ikona odbornost
Autor: Lucie Zormanová
Anotace: Článek přináší informace o vzdělávání budoucích učitelů středních škol v minulosti. Především se zaměřuje na 19. a 20. století.
Téma příspěvku:Pedagogika
Klíčová slova: vzdělávání, střední škola, učitelé, vysokoškolské studium

Text článku:

Pedagogem na střední škole se již v 19. století mohl stát jen absolvent vysokoškolského studia, filozofické nebo přírodovědné fakulty. V 19. století byla většina středoškolských učitelů připravována na filozofické fakultě. Což byl velký rozdíl ve srovnání s učiteli jiných stupňů škol, kteří tuto možnost neměli a právě v 19. století za ni horlivě bojovali.

V roce 1849 bylo vzdělání středoškolských profesorů poprvé legislativně ukotveno. Filozofická fakulta od roku 1849 neplnila již svou propedeutickou funkci a dostala se na stejnou úroveň jako ostatní fakulty v rámci univerzity. Jejím úkolem od roku 1849 tedy bylo připravovat středoškolské učitele, tehdy se užívalo pojmu středoškolský profesor, věnovat se výzkumu a připravovat kandidáty na doktorát z oboru filozofie. Příprava středoškolských učitelů zahrnovala studium dvou až tří oborů, nejčastějším studijním oborem byla latina-řečtina, která do 90. let 19. století činila 40 % výuky na klasickém gymnáziu, zatímco moderní jazyky se v té době studovaly velice zřídka (Vališová, Kasíková, 2007).

Roku 1849 tzv. provizorním zákonem byla změněna náplň studia. Zkoušky z mnoha oborů, které byly realizovány do té doby, byly nahrazeny zkouškami ze zapsaných studijních oborů. Po absolvování předepsaného počtu dílčích zkoušek se student přihlásil ke státní zkoušce skládající se pouze ze studovaných oborů, nikoliv pedagogicko-psychologického základu ani filozofie, po jejímž úspěšném absolvování byl oprávněn učit na gymnáziu.

Roku 1850 pod vlivem Exner-Bonitzovy reformy došlo ke změnám v univerzitním vzdělávání středoškolských profesorů. Byly zřízeny zkušební komise pro kandidáty na středoškolské učitele, které působily u zkoušek učitelské způsobilosti. Tyto zkoušky se skládaly z domácí práce ze dvou aprobačních předmětů, domácí práce zaměřené na pedagogiku, psychologii, didaktiku a filozofii. Témata těchto prací byla zadávána zkušební komisí, která pak práce posuzovala. Další částí zkoušky byla klauzurní práce, což byla písemná práce skládající se ze tří celodenních písemných prací, tedy písemných prací ze dvou aprobačních předmětů a písemné práce didakticko-jazykové. Pak následovaly ústní zkoušky a nakonec přednáška na zkoušku.

Jelikož tímto způsobem nebyli středoškolští učitelé vhodně připravováni na svou pedagogickou praxi, došlo roku 1856 ke změně koncepce studia. Roku 1856 byl vydán definitivní zkušební řád. Dle tohoto řádu bylo studium dvouoborové, v některých případech i tříoborové a součástí studia byl znovu univerzitní základ skládající se z pedagogiky, psychologie, filozofie. Studium bylo ukončeno úspěšným vykonáním státní zkoušky. Státní zkouška se skládala z domácí práce z aprobačních předmětů, domácí práce z pedagogiky a didaktiky, klauzurní práce z aprobačních předmětů v rozsahu 12 h a ústní zkoušky, v rámci níž kandidát předvedl své znalosti z teorie výchovy, psychologie, dějin pedagogiky, praktického výstupu, tzv. přednášky na zkoušku. Po úspěšném vykonání státní zkoušky kandidát na pozici středoškolského profesora vykonával ještě roční praxi, tzv. zkušební rok. Až po jeho absolvování byl definitivně ustanoven středoškolským profesorem (Vališová, Kasíková, 2007).

Univerzitní vzdělávání učitelů středních škol bylo zaměřeno na získávání odborných vědomostí a pedagogicko-psychologické disciplíny byly vyučovány v malém rozsahu (Spilková, 2004). Středoškolští učitelé nebyli spokojeni s univerzitní přípravou na svou roli, jelikož jim přišlo, že jejich příprava jde spíše vědeckým směrem, že jsou spíše připravováni na roli vědeckého pracovníka, a nikoliv praktickým směrem, na roli středoškolského učitele, na kterou potřebovali více znalostí z pedagogiky, psychologie, didaktiky, metodiky. Nespokojeni byli také s nízkým podílem praxe ve své vysokoškolské přípravě. Proto se rozhodli prosadit změnu. Roku 1884 byla provedena revize zkušebního řádu, došlo k prodloužení studia o rok, k rozšíření zkušebních komisí také na reálky. Roku 1897 bylo studium zase o rok zkráceno, státní zkouška zjednodušena, např. počet domácích prací se snížil na jednu, klauzurní práce se zjednodušily a zrušila se domácí práce z pedagogiky. Důvodem zjednodušení státní zkoušky byl nedostatek středoškolských profesorů.

V roce 1911 se délka učitelské přípravy v rámci vysokoškolského studia prodloužila na 4 roky, na něž navazoval rozšířený zkušební rok, který byl kombinací teoretického vzdělávání v rámci přípravy na univerzitě a praktické výuky, praxe ve školním prostředí. Studium bylo ukončeno státní zkouškou, která byla zaměřena na znalosti z filozofie, psychologie, pedagogiky, vyučovacího jazyka a školní hygieny. Státní zkouška se skládala domácí práce z každého ze dvou studovaných aprobačních oborů a klauzurní práce. Uchazeč o státní zkoušku měl předem doložit znalost univerzitního základu, který se skládal z filozofie, pedagogiky, psychologie, školní hygieny a vyučovacího jazyka. Tuto zkoušku skládal student již po 5. semestru a jednalo se o zkoušku komisionální. Byl také zaveden rozšířený zkušební rok, v rámci něhož studenti realizovali praxi na škole a absolvovali rovněž kurz prohlubující již získané vědomostí z teoretické výuky. Zkušební rok byl zrušen roku 1919.

Jelikož však v té době situace ve školství vykazovala nedostatek středoškolských učitelů, rozhodla se vláda zkrátit délku studia na čtyři roky, přičemž součástí studia nebyla již praxe ve školském prostředí.

Roku 1922 byl zaveden čekatelský rok, během něhož kandidát vyučoval za nižší plat s mírně sníženým úvazkem.

K další významné změně došlo roku 1930, kdy se výrazně změnila organizace studia, které se tak rozdělilo na dvě části. Student po každé části studia skládal státní zkoušku, první státní zkouška byla realizována po ukončení čtvrtého semestru studia, druhá státní zkouška byla realizována po ukončení osmého semestru studia.

První státní zkouška byla především ústní formou, skládala se z mateřského jazyka a aprobačních předmětů. V rámci druhé státní zkoušky studenti vypracovávali domácí práci z obou aprobačních předmětů, dále dvě až tři klauzurní práce a složili ústní zkoušku z obou aprobačních předmětů. U obou státnic bylo nutné, aby student doložil absolvování pedagogiky a psychologie.

Univerzitní základ se nyní skládal z filozofie, pedagogiky, psychologie, vyučovacího jazyka a občanské nauky.

Dalším změna v přípravě středoškolských učitelů je datována do roku 1934, kdy byla zavedena zvláštní zkouška, nazývaná jako ustanovovací zkouška, kterou mohli středoškolští učitelé skládat po vykonání alespoň tříleté praxe na pozici středoškolského učitele. Ustanovovací zkouška se skládala z ústní zkoušky a praktických výstupů, byla zaměřena především na pedagogiku. V rámci ústní zkoušky studenti odpovídali na otázky z pedagogiky, didaktiky, dějin pedagogiky, metodiky jednoho aprobačního předmětu a školské legislativy. Praktické výstupy byly realizovány z obou aprobačních předmětů. Tato zkouška pozitivně ovlivnila přípravu středoškolských učitelů, jejichž kvalita se tak zvýšila. Kritizována je zde absence psychologie u této zkoušky.

Na rozvoji vysokoškolského vzdělávání učitelů se podepsal také dekret prezidenta republiky č. 132 ze dne 27. října 1945 o vzdělávání učitelstva. Tento dekret konstatoval, že se učitelé všech stupňů a typů škol budou vzdělávat na pedagogických a jiných fakultách vysokých škol. V rámci zákona č. 100 ze dne 9. dubna 1946 byly zřízeny pedagogické fakulty, které byly nařízením tohoto zákona vybudovány při všech univerzitách. Pedagogické fakulty tedy v té době fungovaly v Praze s pobočkou v Českých Budějovicích a v Plzni, v Brně, v Olomouci, v Bratislavě. Na pedagogických fakultách byli vzděláváni i učitelé středních škol, a to učitelé těch oborů, které se nestudovaly na filozofické a přírodovědecké fakultě. Na pedagogických fakultách pak ti středoškolští učitelé, kteří studovali předměty své aprobace na jiných fakultách, studovali pedagogicko-psychologický základ.

Změna ve vzdělávání učitelů všech druhů a stupňů škol nastala roku 1953, kdy byl vydán zákon č. 31 ze dne 24. dubna 1953, o školské soustavě a vzdělávání učitelů, zvaný jako školský zákon. Dle tohoto zákona byly učitelky mateřských škol připravovány na středních pedagogických školách určených pro vzdělávání učitelek mateřských škol. Učitelé 1.–5. ročníku základní školy se vzdělávali na pedagogických fakultách ve studijních oborech pro přípravu učitelů národních škol. Učitelé 6.–8. ročníku se připravovali na dvouletých vyšších pedagogických školách, zatímco učitelé 9.–11. ročníku jedenáctileté střední školy, škol pedagogických a odborných středních škol byli vzděláváni na vysokých školách pedagogických a na univerzitních fakultách.

K výrazné změně v přípravě učitelů středních škol došlo roku 1976, kdy byla sloučena příprava učitelů nižších a vyšších sekundárních škol. Příprava učitelů obou stupňů škol byla pětiletá a zahrnovala studium aprobačních předmětů, blok společných předmětů (cizí jazyk, marxismus-leninismus, tělesná výchova, branná výchova, biologie dítěte, školní zdravotnictví), pedagogicko-psychologickou přípravu (obecná pedagogika, obecná didaktika, dějiny pedagogiky, řízení výchovy, teorie výchovy, psychologie obecná, psychologie vývojová, psychologie sociální, pedagogická psychologie). Pětileté studium se skládalo jak z teoretické výuky, tak z praxe. Praxe bylo málo. Studenti absolvovali náslechovou praxi ve 3. ročníku, ve 4. a 5. ročníku absolvovali souvislou praxi, kde poprvé měli vlastní výstupy. Souvislá praxe měla délku dvou až čtyř týdnů (Spilková, 2004).

Po roce 1989 docházelo k pozvolným změnám ve vysokoškolské přípravě středoškolských učitelů. Docházelo ke změnám ve studijních plánech, rozšiřovala se škála aprobačních předmětů a především škála jejich kombinací. Došlo ke zrušení branné výchovy a marxismu-leninismu, jehož místo bylo zastoupeno společenskovědními předměty.

Citace a použitá literatura:
[1] - SPILKOVÁ, V. et al. Současné proměny vzdělávání učitelů. Brno : Paido, 2004.  
[2] - VALIŠOVÁ, A.; KASIKOVÁ, H. Pedagogika pro učitele. Praha : Grada, 2007.  
Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 27. 09. 2017
Zobrazeno: 1318krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 2.3333

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 3.5
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

zatím nikdo Hodnocení článku : 5
1 uživatel Hodnocení článku : 4
1 uživatel Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
ZORMANOVÁ, Lucie. Příprava učitelů středních škol z historického pohledu. Metodický portál: Články [online]. 27. 09. 2017, [cit. 2017-12-14]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/G/21379/PRIPRAVA-UCITELU-STREDNICH-SKOL-Z-HISTORICKEHO-POHLEDU.html>. ISSN 1802-4785.
Doporučte materiál
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře RSS komentářů článku
1.Autor: Recenzent1Vloženo: 27. 09. 2017 09:18
Článek je stručným, ale zajímavým připomenutím historických skutečností, které charakterizují profesní přípravu středoškolských učitelů v 19. a 20. století.
1.Autor: Miroslav MelicharVloženo: 04. 10. 2017 22:03

Články paní Zormanové jsou zajímavé, týkají se důležitých témat. Někdy však končí právě v místě, které by mohlo být pro čtenáře nejpřínosnější. Zde se dočteme jen minimum o 2. polovině 20. století, tedy o době, kdy studovali na učitelé nebo starší kolegyně a kolegové. V textu o karierním řádu polských učitelů se dobře seznámíme s jeho strukturou, ale nedozvíme se, zda již byl zaveden a jakou vyvolal reakci polských učitelů.

2.Autor: Lucie ZormanováVloženo: 05. 10. 2017 10:20

Dobrý den pane Melichare, děkuji za komentář.

Máte pravdu, měla jsem se více zaměřit na 2. polovinu 20. století, ale nechtěla jsem, aby byl článek příliš dlouhý, proto jsem shrnula pouze základní informace. Jelikož vidím, že je to zajímavé téma, vytvořím ještě jeden článek zaměřený přímo na druhou polovinu 20. století. 

Pokud jde o kariérní řád v Polsku je zaveden již od roku 2000. Článek jsem napsala, protože daný kariérní řád chápu jako vhodnou inspiraci pro naše prostředí. Nicméně také má své zápory, řada učitelů si stěžuje na to, že kariérní růst je spojen se sbíráním certifikátů a různých dokumentů, které mají svědčit o kvalitě učitele a jeho profesním rozvoji.  Stěžují si, že je učitel pak zahlcen administrativní činností a školeními a ubývá čas na práci s dětmi. 

3.Autor: Miroslav MelicharVloženo: 05. 10. 2017 22:10

Dobrý den, děkuji za vstřícnou reakci.

Na nový článek se těším.

KŘ v Polsku se dost podobá českému návrhu, který se neprosadil. V Polsku tedy zaveden byl a vyvolává sice podobné negativní reakce jako původní český návrh, ale používá se. Polské zkušenosti by  mohly být přínosem pro další osudy KŘ u nás.