Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > > Body pro zaměstnavatele

Ikona informativni

Body pro zaměstnavatele

Autor: Svatava Šimková

     Škola – základ života. To nám tvrdí starší a moudřejší snad už od dob Marie Terezie, která k malé radosti řady dnešních žáčků zavedla u nás povinnou školní docházku a pověstné trivium, tedy výuku čtení, psaní a počtů. Úspěšné absolvování staré dobré školy zřejmě zůstane ještě dlouhou dobu rozhodujícím kritériem pro přijímání do zaměstnání. Kolikrát se však už stalo, že jste se setkali s někým, kdo byl na vysoké škole skvělým studentem, teorii měl v malíčku, ale srážka se skutečnou a živou praxí byla pro našeho premianta více než bolestná?

     A naopak – známe příklady lidí, kteří sice nezískali vysokoškolský diplom, a přesto v konkurenci ostatních uspěli nebývalým způsobem. Bill Gates, jeden z nejbohatších lidí světa, opustil ve třetím ročníku prestižní Harvardskou univerzitu a rozhodl se věnovat veškerý svůj čas veleúspěšnému podnikání ve firmě Microsoft. Jeho kolega Steven Jobs, zakladatel společnosti Apple, nedokončil ani střední školu. Také u nás nemusíme pro příklady chodit daleko. Mnozí lidé, kterým v minulosti komunistický režim neumožnil vystudovat vysokou školu, to nevzdali a stali se úspěšnými. Z mnohých můžeme jmenovat Jana Sokola nebo i Václava Havla. A jiní se na vyvolenou školu prostě nedostali nebo ji nedokončili, a přesto svou usilovností a cílevědomostí dosáhli toho, že jsou dnes úspěšní v oboru, který si zvolili, jako třeba novinářka Sabina Slonková či herečka Aňa Geislerová.

     Jak už bylo řečeno, v životě se můžeme často setkat s lidmi, kteří vystudovali s červeným diplomem, ale v zaměstnání se pak ukázali být téměř neschopnými. Možná jim chyběla škola života, kterou může v bohaté míře poskytnout neformální vzdělávání.

Nebojte se nálepky

     Už před časem jsme zde tomu, co se rozumí neformálním vzděláváním a kdo a jak se mu u nás věnuje, věnovali celý článek. Takže teď jen stručné zopakování. Neformální vzdělávání je dobrovolné a je založeno na partnerství mezi vedoucím vzdělávacího procesu a jeho účastníky. Je přístupné každému (bez ohledu na sociální postavení ve společnosti, na absolvovanou praxi či dosažené vzdělání v rámci formálního vzdělávacího systému). Klade důraz jak na individuální, tak na skupinové učení, proto sdílení zkušeností ve skupině, která často bývá mezigenerační, má podstatný význam. Pro proces učení je důležitá vlastní motivace a ochota zapojit se do interaktivních cvičení, v nichž máme možnost rozvíjet své dovednosti a sociální kompetence.

     Pod pojmem neformální vzdělávání se skrývají celkem běžné skutečnosti, které znají zejména ti, kdož pracují s dětmi a mládeží. Ti už také celkem dobře už vědí, že jak oni sami, tak jim svěřené děti i dospívající při tom všem zcela přirozeně a současně velmi kvalitně rozvíjejí své kompetence organizační, vztahové, analytické, odpovědnostní – abychom uvedli jen ty nejpodstatnější „zisky“. Díky každodenní, dlouholeté činnosti a zkušenosti je řada dobrovolníků velmi dobře připravena pro mezilidskou komunikaci, práci v týmu, projektový management, manažerské pozice, evaluaci a zpětnou vazbu, vedení porad, tvořivé procesy, netradiční řešení atd. Mnohého čtenáře už zřejmě napadá, že tohle je přece neocenitelný „lidský kapitál“, který by se měl projevit i na trhu práce.

Od glejtu k dosahování výsledků

     Podívejme se tedy na situaci pohledem zaměstnavatelů. Když si probereme typické inzeráty shánějící pracovníky, určitě – kromě nějakého požadavku na formální vzdělání – se tam budou opakovat s velkou důsledností slova komunikativní, flexibilní, schopný týmové spolupráce, a často také tvořivý, odolný vůči zátěžovým situacím. Jenomže zrovna tohle jsou „disciplíny“, které se ve škole – počínaje základní a konče vysokou – nijak systematicky nerozvíjejí (až na samozřejmé výjimky dané osobností učitelů). Na mezinárodní konferenci projektu Klíče pro život k uznávání neformálního vzdělávání v listopadu minulého roku vystoupil též generální sekretář International Award Association a místopředseda Světového skautského výboru John May s příspěvkem o skutečných předpokladech úspěchu mladých lidí – včetně úspěchu na trhu práce – a mimo jiné tam uvedl souhrn devíti požadavků, který dala dohromady padesátka špičkových britských manažerů. Uveďme si je ve stručné verzi: 1. velmi vysoká úroveň angličtiny a matematiky a základní znalost klíčových prvků z vědy, literatury a národní historie; 2. schopnost myslet jako spolupracovníci v týmu stejně jako jednotlivci; 3. porozumění a vyhledávací schopnosti, aby rozlišili dobrá fakta od špatných; 4. sebedůvěra a nadšení; 5. schopnost mezilidských vztahů a empatie; 6. soubor hodnot, které vytvářejí charakter a smysl pro cíl včetně sebedisciplíny, dochvilnosti, respektu a obětování se, aby dosáhli toho, co chtějí; 7. pružnost: schopnost vypořádat se s chybami nebo nepřízní a pokračovat v cestě; 8. zvídavost, kritické myšlení a vlastnoručně řízený přístup k učení se; 9. praktická stejně jako vědecká inteligence.

     Důležité je, že k podobným výsledkům dospěl kvantitativně-kvalitativní výzkum Analýza postoje vzdělavatelů a zaměstnavatelů k uznávání neformálního vzdělávání realizovaný loni rovněž v rámci projektu Klíče pro život na více než čtyřech stovkách respondentů. Z „měkkých“ kompetencí (tj. obecných způsobilostí), které zaměstnavatelé v ČR vyžadují od zaměstnanců, je nejžádanější komunikativnost, spolupráce a schopnost týmové práce. Platí to ve všech pracovních odvětvích, především pak v těch, které se zaměřují na práci s lidmi (pedagogika, sociální služby, zdravotnictví, obchod, bankovnictví, atd. …). Tyto schopnosti jsou do jisté míry žádané i v technických a těžebních oborech. V mnohem větší míře jsou požadovány u zaměstnanců ve vedoucích pozicích než u osob v pozicích manuálních, ale i na ty jsou do jisté míry kladeny takovéto požadavky. Naopak nejméně vyžadovanými dovednostmi jsou podnikatelské myšlení, ochota riskovat a umění navazovat kontakty, a to především u zaměstnanců na manuálních pozicích. Zvláštní pozornost pak zasluhuje tento závěr: Někteří zaměstnavatelé spatřují problém v tom, že zákon vůbec neumožňuje, aby na jisté pozice byli přijati lidé s neformálním vzděláním, s čímž velký počet respondentů nesouhlasí, a tvrdí, že kdyby nebyli omezeni legislativou, klidně by zvýhodnili zaměstnance s neformálním vzděláním (podrobněji to vystihují dva grafy za článkem). Požadují však, aby měl zaměstnanec alespoň střední formální vzdělání, výuční list, anebo maturitu. Zaměstnavatelé by upřednostnili člověka s neformálním vzděláním a ještě lépe s praxí před absolventem s vysokoškolským vzděláním.

Blýskání na časy

     O tom, že už se skutečně v oblasti uznávání neformálního vzdělávání něco konkrétního a důležitého děje, svědčí Memorandum o podpoře uznávání výsledků neformálního vzdělávání při práci s dětmi a mládeží. Poprvé je zde na skutečně reprezentativní platformě vyjádřeno stanovisko, že neformální vzdělávání významně zvyšuje kvalitu života jednotlivce a ovlivňují i úspěšnost jeho zapojení se do pracovního procesu. Pro stovky vzdělavatelů z Junáka, Ligy lesní moudrosti, Asociace turistických oddílů mládeže, Pionýra a dalších organizací je zásadní uznání toho, že mnohé pro život a zaměstnání důležité kompetence jsou získávány, prakticky ověřovány a potvrzovány v rámci výchovně-vzdělávacích činností probíhajících ve sdruženích dětí a mládeže, střediscích volného času, školních klubech a družinách. Signatáři memoranda vyjádřili společné přesvědčení, že současná společnost by měla nabízet větší prostor těm, kteří jsou ochotni věnovat čas vlastnímu rozvoji i péči o věci obecné ve snaze o nápravu toho, co je nevyhovující, k rozvoji toho, co je cenné. „Uvědomujeme si důležitost podpory úsilí v oblasti uznávání kompetencí získaných mimo formální vzdělávání a zasadíme se o to, aby význam, uplatnitelnost a udržitelnost neformálního vzdělávání byly i nadále důležitým celospolečenským tématem pro politickou reprezentaci, vzdělavatele a zaměstnavatele s důrazem na kompetence, které v něm jeho účastníci rozvíjejí.“

      Toto memorandum podepsali na zmíněné Konferenci k uznávání neformálního vzdělávání za vzdělavatele Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR, Česká rada dětí a mládeže, Asociace vzdělavatelů pedagogů volného času, Asociace vychovatelů školských zařízení, Národní institut dětí a mládeže i některé další instituce. Co je ale ještě důležitější, že své podpisy připojili zástupci zaměstnavatelů: Ministerstvo práce a sociálních věcí České republiky, Hospodářská komora ČR a Svaz průmyslu a dopravy ČR. Teď ještě zbývá, aby se všechna slova přenesla z papíru do našeho života.

Svatava Šimková, NIDM
Foto: Vojtěch Petr

 

 


Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 16. 09. 2012
Zobrazeno: 5718krát
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 5
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

1 uživatel Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
ŠIMKOVÁ, Svatava. Body pro zaměstnavatele. Metodický portál: Články [online]. 16. 09. 2012, [cit. 2019-08-24]. Dostupný z WWW: <https://clanky.rvp.cz/clanek/c/N/16493/BODY-PRO-ZAMESTNAVATELE.html>. ISSN 1802-4785.
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.


Komentáře RSS komentářů článku
1.Autor: E KocourekVloženo: 17. 09. 2012 07:26

K těm "glejtům". Nestane se náhodou z onoho "neformálního vzdělávání" tím, že bude "uznáno" rázem vzdělání formální? Nebo jak si navrhovatelé představují ono uznání? "Uznáváme, že dotyčný X.Y. něco umí, nevíme co ani v jakém rozsahu, a netušíme, jak to prokázal. Podpis, razítko." ?

A trocha matení pojmů: Na jednom místě se píše o podpoře uznávání výsledků neformálního vzdělávání při práci s dětmi a mládeží, a hned o dvě věty dál že prý "neformální vzdělávání významně ... ovlivňuje i úspěšnost ... zapojení se do pracovního procesu". Možná, že pro děti to jakýsi přínos představuje, ale děti se přece do pracovního procesu nezapojují. Nebo je to celé tak nějak nenápadně směrováno na dospělé, a jde o další chytrý krok směrem, kterým už dávno vykročila plzeňská práva?

2.Autor: Jiří ZajícVloženo: 18. 09. 2012 02:18

         Kloudná debata vyžaduje v prvé řadě užívání společné terminologie včetně společného chápní použitých termínů. Takže především jde o termín neformální vzdělávání. V českých poměrech jde sice o termín ještě relativně mladý (jako oficiální a závazný termín byl do našeho prostředí uveden Koncepcí státní podpory dětí a mládeže na období 2007 až 2013), ale co se obsahu týče, je to v podstatě naše stará známá mimoškolní výchova a vzdělávání. Tedy to, co u nás má skutečně letitou tradici sahající až do předminulého století (spolková činnost). To, proč se termín "mimoškolní výchova" neudržel, není dáno jen módními trendy a snahou zavést v EU nějakou jednotnou terminologii (v tomto bodě zatím ne příliš úspěšnou), nýbrž i faktickým rozvojem této oblasti: nemálo těchto aktivit totiž probíhá ve škole (školní kluby, školní družiny, kroužky, někdy ve škole sídlí i středisko volného času). Doufám, že je z toho ovšem patrné, že z neformálního vzdělávání se formální stát nemůže hned z několika důvodů:
- účast v neformálním vzdělávání je vždy dobrovolná, na rozdíl od fomálního, které je (až na výjimky) povinné, či povinností se ve vyšším vzdělávání stane, pokud se člověk na něj přihlásí.
- neformální výchovu a vzdělání zajišťují vedoucí, či pedagogičtí pracovníci, nezřídka dobrovolnící, na rozdíl od učitelů ve formálním vzdělávání.
- pro neformální výchovu a vzdělávání je typické, že probíhá v daleko partnerštějším vztahu mezi dětmi a dospělými; tomu odpovídají i zvolené výchovné metody a k osvojování si kompetencí (včetně znalostí a dovedností) dochází větišnou "mimochodem" skrze hry a podobné programy. 
     I když se tedy v poslední době v rámci formálního vzdělávání - zejména u tvůrčích učitelů - uplatňují i některé postupy z oblasti neformálního vzdělávání a výchovy (zejména v osobnostně-sociální výchově), jde o dvě komplementární a nezaměnitelně důležité oblasti rozvoje člověka.

      Jak by konkrétně probíhalo ono "formální uznávání" kompetencí osvojených v rámci neformálního vzdělávání, je předmětem debat a návrhů, ale v zásadě už jsou známé a částečně i prověřené možné způsoby - u nás například v rámci Národní soustavy kvalifikací. Jsou stanovené cílové požadavky (kompetence) a je určený zůsob jejich ověření. V oblasti mezinárodních výměn mládeže funguje jako jedna možná konkrétní realizace už dost dlouho Europass.

       Co se týče údajného "matení pojmů", pak spíš jde o nepochopení toho, co se v článku skutečně píše. Neformání vzdělávání je proces, ve kterém jsou zapojeny děti, dospívající i dospělí (například jako vedoucí, nebo řídící pracovníci neziskových orgnizací). A všichni z toho získávají kompetence, které by si jinde možná neosvojili, nebo ne v té kvalitě či rozsahu. A všem se to může hodit (a leckdys také hodí) i pro uplatnění v zaměstnání (u dětí pochopitelně v budoucím). O uznání této skutečnosti se jedná především. V USA bylo celkem typické, že pro zastávání některých pozic bylo mimořádně cenným vkladem, když se dotyčný uchazeč mohl prokázat členstvím v BSA - tedy skautské chlapecké americké organizaci. První kosmonaut na Měsíci, nedávno zesnulý Neil Armstrong, byl nositelem nejvyššího skautského vyznamenání Orlí skaut

      Narážka na plzeňská práva je ovšm jakýsi podivný úkrok, který s tématem vůbec nesouvisí. Soukromě by mě ovšem zajímalo, jak vůbec E. Kocourek na tu myšlenku přišel ;-) 

3.Autor: E KocourekVloženo: 18. 09. 2012 07:20

Díky za ten pěkný příklad. Tedy pro přijetí do týmu astronautů mise Apollo (či dokonce pro výběr prvního člověka na Měsíci) bylo "cenným vkladem" vyznamenání Orlí skaut. (Nebo nebylo, a v tom případě Jiří Zajíc uvedl dokonale irelevantní informaci.) A věděli tohle všichni uchazeči o přijetí?

Proč mi to připomíná ta plzeňská práva (a proč mi to nepřipadá žertovné): Třeba se v budoucnu ukáže, že i pro jmenování ministrem školství ČR je "cenným vkladem" vyznamenání Orlí skaut. Nebo členství v nějakém úplně jiném spolku, veřejnosti nepříliš známém. Inu, lecos se může hodit (a leckdy se také hodí) pro uplatnění v zaměstnání . Osobně však dávám přednost JASNĚ formulovaným kvalifikačním požadavkům, obsahujícím výhradně odkazy na FORMÁLNÍ vzdělávání.

Jak by konkrétně probíhalo ono "formální uznávání" kompetencí osvojených v rámci neformálního vzdělávání jsem se stále NEDOZVĚDĚL. Co tedy vlastně chtějí signatáři memoranda? Je to předmětem debat a návrhů - to je nicneříkající informace. A prý v zásadě už jsou známé a částečně i prověřené možné způsoby - což takhle dát jednoduchý příklad? Že jsou stanovené cílové požadavky (kompetence) a je určený zůsob jejich ověření? Ale to se hodně podobá FORMÁLNÍMU vzdělávání! (IMO je formální správné - jenom pak nechápu ten povyk kolem neformálního.)

Vezměte si třeba státní zkoušku z nějakého cizího jazyka. Jsou stanovené cílové požadavky a je určený zůsob jejich ověření, dokonce i instituce oprávněná je ověřovat. Nikdo uchazečům nepředepisuje, kde a jak ty kompetence mají získat. Znamená to snad, že tu jde o NEFORMÁLNÍ vzdělávání?

4.Autor: Mgr. Zdeněk SotolářVloženo: 18. 09. 2012 17:37

Někteří zaměstnavatelé spatřují problém v tom, že zákon vůbec neumožňuje, aby na jisté pozice byli přijati lidé s neformálním vzděláním, s čímž velký počet respondentů nesouhlasí, a tvrdí, že kdyby nebyli omezeni legislativou, klidně by zvýhodnili zaměstnance s neformálním vzděláním.

Takto argumentovat prostě nejde: Můžete být prosím konkrétnější ve všech vyznačených částech?

5.Autor: Svatava ŠimkováVloženo: 28. 09. 2012 23:27

       Uznávám, že tato věta může bez kontextu a dalších údajů působit podivně. Doufám, že se ale ukáže, že jde o docela dobře doložené tvrzení. Nejprve tedy uvedu celou pasáž Analýzy, z níž tato věta pochází:

     Většina zaměstnavatelů (více jak 63 % viz graf A 6 v příloze) nevnímá větší bariéry v oblasti legislativy. Někteří spatřují problém v tom, že zákon vůbec neumožňuje, aby na jisté pozice byli přijati lidé s neformálním vzděláním, s čímž velký počet respondentů nesouhlasí, a tvrdí, že kdyby nebyli omezeni legislativou, klidně by zvýhodnili zaměstnance s neformálním vzděláním. Požadují však, aby měl zaměstnanec formálním vzděláním alespoň nějaký základ, výuční list, anebo maturitu. Upřednostnili by tedy raději člověka s neformálním vzděláním a ještě lépe s praxí, nežli absolventa s dobrým vysokoškolským vzděláním formálním. Mezi vybrané názory respondentů patří:
   
- „Zákon nepovoluje některým zaměstnavatelům zaměstnat lidi bez požadovaného formálního vzdělání.“
   
- „Z hlediska platových tříd nelze přijímat na vyšší pozice bez formálního vzdělání.“
    
- „Certifikát není stejný jako vysvědčení, podle legislativy.“
   
-  „Firma musí vnitřním řádem splňovat obecný zákon vydaný státem.“

     Tedy ta věta říká, že někteří z respondentů – a to menšina (s níž velký počet respondentů výzkumu - 63% - nesouhlasí), přesněji 20% – vidí podstatné překážky i na straně legislativy. Z dalších souvislostí výzkumu je vidět, že se to týká zejména státní sféry a velkých institucí. Toto všechno docela jasně vyjadřují dva grafy, které jsem přidala za článek (protože se do komentářů nevejdou).

6.Autor: Jiří ZajícVloženo: 29. 09. 2012 00:53

     Vidím, že E. Kocourka tématika uznávání nefrománího vzdělávání zaujala ;-)
     Škoda, že si dosud neosvojil to, co je obsahem termínu neformální vzdělávání (ačkoliv je to v článku docela jasně uvedeno, já jsem mu to  podrobněji popsal v předchozím svém komentáři a ještě jsem mu poskytl odkaz na původní zdroj - Koncepci státní podpory dětí a mládeže 2007 až 2013 - kde je termín definován).  Místo toho polemizuje se svou vlastní předstaou o tom, co je to neformální vzdělávání.
      Takže postupně.

       1) V některých zemích s tradicí nepřeušenou komunistickým experimntem - příkladně USA nebo Velká Británie - je absolvovní některých prestižních universit (například Oxford nebo Cambridge), podobně jako členství v některých organizacích (uvedl jsem BSA) významnou výhodou pro přijímání na určité pracovní pozice. Patří to k uznávané společenské kultuře. To se ví všeobecně - a nejspíš to ví i E. Kocourek. To může být příklad neformálního (ale velmi funkčního) uznávání neformálního vzdělávání zaměstnavateli. Pořád ovšem nevidím, jak odtud vede cesta k připadu plzeňských práv, kde šlo o masivní selhání v oblasti formálního vzdělávání

       2) "Osobně však dávám přednost JASNĚ formulovaným kvalifikačním požadavkům, obsahujícím výhradně odkazy na FORMÁLNÍ vzdělávání."   O tom, že požadavky na přiznání kvalifikace, musejí být jasné a dobře ověřitelné, jistě není pochyb. Ale k tomu, aby byly výhradně spojené s formálním (tedy školním) vzděláváním, žádný důvod není. A sám E. Kocourek tuto "výhradnost" si vyvrátil odkazem na státní zkoušky z jazyků. O to totiž přesně jde. A vypadá to, že jen jeho neochota používat pojmy (neformální vzdělávání) tak, aby se domluvil s ostatními, mu překáží, aby to viděl.

       3) "Jak by konkrétně probíhalo ono "formální uznávání" kompetencí osvojených v rámci neformálního vzdělávání jsem se stále NEDOZVĚDĚL."  Jak to probíhá v případě státních jazykových zkoušek, nejspíš ví E. Kocourek sám dobře, neboť to právě uvedl jako výborný "protipříklad" lpění na tom, že výhradně musí být podmínky vázány na formální vzdělávání. Také se nejspíš nepodíval na příslušné stránky, na něž jsem odkazoval v souvislosti s Národní soustavou kvalifikací. Tam je i část Často kladené dotazy, kde celkem podrobně odpovídají ti, kteří do problematiky vidí ještě mnohem lépe než v tuto chvíli já.
        Já jen vím, že takové uznávání v konkrétním případě vždy závisí na oboru, o který se jedná. Nás, jako pedagogy spojené s neformálním vzděláváním a výchovou, zajímají ty činnosti a profese, kde se dosud například požaduje absolvování nějaké pedagogické školy nebo pedagogického zaměření (na VŠ). A přitom nejen my víme, že mnohaletá činnost v pozici vedoucího oddílu zpravidla člověka vybaví daleko spíš těmi skutečně potřebnými pedagogickými kompetenemi, než absolvování nějakého formálního vzdělávání. A že přiměřené uznávání v této oblasti jistě nebude formou nějaké "ústní zkoušky" ;-)

7.Autor: Jana PetrůVloženo: 29. 09. 2012 09:16


Pane Kocourku, mám otázku k tomu uznávání zkoušek bez ohledu na způsob získání vědomostí (Váš příklad se týká jazyků) - proč tedy nemohou učitelé bez kvalifikace dělat jenom zkoušky a obsahy získat, jak chtějí? Proč musí 2, 3 nebo 5 let někam docházet, odsedět si to a teprve pak jsou připuštěni ke zkouškám? A nebo existuje možnost složit pouze požadované zkoušky? (To by určitě byla pro praktikující učitele zajímavá možnost, jak si "doplnit" vzdělání.)

8.Autor: E KocourekVloženo: 30. 09. 2012 22:40

Proč nemohou učitelé bez kvalifikace dělat jenom zkoušky? -- Pěkný dotaz! Formálně přesná odpověď by zněla "protože zákonodárci ...", ale předpokládám, že vás zajímá můj názor.

IMO je to dvojsečné, v dnešním Česku. Školám a učitelům by asi prospělo, kdyby výkonu povolání učitele bylo kladeno co nejméně překážek - tedy kdyby stačily zkoušky a nebyly požadované odseděné roky (Btw, mám dojem, že ještě nedávno se to dalo stihnout za jediný rok.) Na druhé straně asi v Česku nelze vyloučit existenci jistých školských institucí, kde faktické vzdělávání a skutečná kvalita tam prováděné činnosti tamější náčelníky zajímá jen okrajově, a větší zájem mají "zaměstnat" nějaké svoje oblíbence, toho času bez formální kvalifikace. (Tady trochu odbočím od vašeho dotazu a připomenu, že TOTO je důvod, proč mě děsí "uznávání neformálního vzdělání".)

Tím považuji otázku za z mojí strany odpovězenou. A teď odbočím velmi důkladně a vysvětlím, že mým ideálem je školství v U.S.A., kde majitelem a provozovatelem většiny škol jsou obce, a TY rozhodují o veškerém dění v příslušné škole. Podle SPRÁVNÉHO pravidla "kdo platí - ten rozhoduje". Je jasné, že skrze obecní zastupitelstva a orgány mají tedy k rozhodovacím mechanismům mnohem blíže ti, kterých se činnost školy týká - rodiče žáků a studenti. A ne nějaké ministerstvo! Je známo, že v minulosti to vedlo k různým situacím se špatnou publicitou (třeba vyřazování knih jistých autorů ze školních knihoven). A také je jasné, že to vede k nerovnému přístupu ke vzdělání - některé (např. bohatší) obce do vzdělání SVÝCH dětí více investují. Ale přesto IMO klady výrazně převažují. Za hlavní klad tohoto systému považuji zamezení permanentním ministerským buzeracím.

Pane Zajíc, děkuji za obšírný výklad. Snad stačilo, kdybyste napsal, že dle VAŠEHO vymezení je státní zkouška z jazyka příkladem uznávání NEFORMÁLNÍHO vzdělání - já to tedy rozhodně nevím. A nemusel jste mě mást - viz část 1) vašeho výkladu - tím, že uvádíte "absolvování některých prestižních universit" jako příklad uznávání neformálního vzdělávání zaměstnavateli. To se v tom pak hned ztrácím.

V případě plzeňských práv IMO šlo o nahrazení toho, co si všeobecně představujeme jako faktické vzdělání, čímsi jiným. A já - na rozdíl od vás - mám dojem, že přesně tam směřuje uznávání neformálního vzdělání. A teď mám na mysli neformální "vzdělání" typu Orlí skaut.

9.Autor: Bořivoj BrdičkaVloženo: 02. 10. 2012 14:17

Dovolím si ještě připojit poznámku. Technologie mají značný vliv na to, že se neformální (a podle anglické terminologie také informální) vzdělávání značně rozvíjí. O revoluci, jež možná v blízké budoucnosti čeká formální studium díky možnosti se vzdělávat zcela samostatně, píše Spomocník opakovaně. Zájemci nechť se podívají např na:
Disrupce vzdělávacího systému podle Siemense a Karnjanaprakorna
Hodnocení netestovatelného aneb kariérní řád pro každého

10.Autor: Jana PetrůVloženo: 02. 10. 2012 15:07

Pane Kocourku, děkuji za odpověď i za Vaši "vizi". V tom se s Vámi zcela shoduji. Základní podmínkou by ale bylo fungování občanské společnosti, ne volby stran a jimi navržených kandidátů. To by pak byla úplně jiná káva. Nevím, zda se toho dožiji, ale doufám, že moje děti (ať už vlastní nebo školní) ano. A že k tomu přispějí. Ještě jednou díky! (Bohužel asi budu muset školství opustit, protože mi osobní situace nedovoluje absolvovat studium. Proto jsem zde svou otázku kladla. To jen na vysvětlenou.)

11.Autor: Jiří ZajícVloženo: 02. 10. 2012 23:49

       No vida. Tak už víme, co Vás, pane Kocourku, děsí. Protekce jakéhokoli druhu - to samozřejmě je průšvih vždycky. Ale spojovat zrovna tohle s uznáváním neformálního vzdělávání jen potvrzuje, že pořád zaměňujete svoji představu za skutečnost, která se pod tím rodí. Zkusím to tedy ještě jednou.

       Co se týče samotné skutečnosti uznávání neformálního vzdělávání, pak jde o trojí rovinu:
       1) Uznávání ze strany společnosti: Jde o posun ve veřejném mínění, který bude odrážet skutečnost, že skrze výchovné a vzdělávací možnost v mimoškolním prostředí si člověk může osvojit (a zpravidla i osvojuje) důležité kompetene pro život i svou profesní dráhu (napřílad pro týmovou spolupráci) mnohdy lépe, než během školního vzdělávání. To je v prvé řadě důležité pro rodiče, aby prozíravěji pomáhali svým dětem pracovat s časem mimo pobyt ve škole, vybírali jim vhodnou kombinaci mimoškolních aktivit jak s ohledem na dispozici dítěte, tak na to, co zejména z dlouhodobého hlediska mohou dítěti přinést (například vyvarovat se jednostranné preferenci výkonově zaměřených mimoškolních ativit na úkor těch, které rozvíjejí celou osobnost dítěte). Myslím, že proti téhle rovině uznávání (která mně, upřímně řečeno, leží nejvíc na srdci) může sotva kdo rozumný protestovat.
        2) Uznávání ze strany zaměstnavatelů: Tady jde o posun v kultuře zaměstnávání, kdy zaměstnavatelé dokáží ocenit kompetence, které člověk získal absolvováním jiných výchovně vzdělávacích aktivit, než jsou základní, střední a vysoká škola (případně na ní navazující studium). Pro některé zaměstnavatele je to už docela běžné, pro některé nepředstavitelné - a pro většinu z nich oblast zatím ne zcela probádaných možností, kde vidí různé druhy překážek (viz graf na konci článku - to ukázala i ona Analýza, na niž odkazuje článek i jeho autorka v diskusním příspěvku). Ve skutečnosti si ale skoro vždycky zaměstnavatelé k ověřitelným formálně získaným předpokladům uchazače přidavají svoje další kritéria, která jsou více či méně ovlivněna jejich zkušeností i prostředím, v jakém působí (například v našich poměrech je typické přeceňování "flexibility" mladých pracovníků nebo jazykových dovedností - na úkor jiných kompetencí, mnohdy důležitějších - například schopnosti loajality). V předchozím jsem uvedl, že tím, co ve společnostech s poněkud jinou kulturou zaměstnávání berou zamětnavatelé v potaz, může být (kromě absolvování prestižních škol) i absolvování toho, co se nazývá neformální vzdělávání (konkrétně šlo o členství v BSA). O tom, že v praxi tu dochází k řadě všelijakých protekčně ovlivněných rozhodnutí, lze sotva pochybovat. Ale vůbec nevidím, proč by zrovna neformální vzdělávání mělo být tím hlavním postrachem - zvlášť v našich poměrech, kde "provázanosti" a "zavázanosti" různého druhu fungují přece na úplně jiných základech.
        3) Zákonné uznávání: Tedy přístup, kde jsou stanoveny jasné požadavky, jejichž splnění je nutnou, ale i postačující podmínkou. A nepátrá se po tom, jakou cestou se ten který uchazeč dobral k tomu, že tuto podmínky splňuje. Čili to, co už v některých obastech fuguje docela dobře - viz příklad se státními jazykovými zkouškami, nebo se rozvíjí ve mnou odkazované Národní soustavě kvalifikací. To, že ani tady nejde zase o nějakou naprostou novinku, je vidět i z toho, že vždycky aspoň u určitých profesí existovala možnost nahradit některé požadavky na formální vzdělání praxí. Jistě, že i tady je určitý prostor ke korupčnímu jednání - ale o nic větší, než u standardního postupu vzdělávání formálního:-právě případ plzeňských práv budiž exemplární ukázkou (obávám se, že ne tak ojedinělou). Rozhodně tu není ale nic zvláštního, co by mělo člověka děsit.

       Co se týče vzdělávacího systému v USA, tak jak na základě referencí svého bratrance, který s rodinou emigroval do USA v roce 1984, tak na základě výsledků řady výzkumů (v poslední době hlavně PISA) nadšení nad tímto systémem nesdílím. Jednak proto, že skutečně preferuje bohaté (a to pokládám za naprosto nepřijatelné), tak proto, že nevede v celku populace k příliš dobrým výsledkům. Kromě skutečně špičových škol je v USA většina škol sotva průměrných. Toho jsou si vědomi sami Američané a hledají už delší dobu cestu jak z toho.

       Bořivoji Brdičkovi děkuji poučenou poznámku i za nabídnutí inspirativních odkazů (kromě poděkování za zprostřekovávání spousty jedinečných informací v řadě jinch článků).

       Osobní příklad, který tu uvádí Jana Petrů, je právě důvodem k tomu, aby byly hledány cesty, jak neztrácet právě ty lidi, kteří jsou pro výchovné a vzdělávací poslání vybaveni prakticky vším, až na to povinné formální vzdělávání. Ztráta takového člověka je nejen jeho osobní tragédie, ale škoda nás všech. 

12.Autor: E KocourekVloženo: 03. 10. 2012 06:28

Kromě skutečně špičových škol je v USA většina škol sotva průměrných. -- píše pan Zajíc. Ano, s touto nesnází se potýkají i v jiných zemích. Například v Česku - vůbec bych se nedivil, kdyby kromě špičkově placených učitelů většina českých učitelů brala plat sotva průměrný.

Ještě, že víme, že Toho jsou si vědomi sami Američané a hledají už delší dobu cestu jak z toho. No jo, jak to zařídit, aby většina škol (a nebudu troškařit, rovnou VŠECHNY ŠKOLY!) byly nadprůměrné. Předpokládám, že přesně stejnou motivací jsou hnáni i čeští spasitelé světa (nebo aspoň spasitelé školství). Tak uvidíme, jak se jim to podaří. A až se to stane, portál RVP.CZ to bude vědět jako první.

Vložit komentář:

Pro vložení komentáře je nutné se přihlásit.