Domů > Spomocník > Základní vzdělávání > Role technologií při formativním hodnocení
Odborný článek

Role technologií při formativním hodnocení

Anotace

Zamyšlení nad rolí technologií při formativním hodnocení žáků založené na vědeckém ověření skutečnosti, že každý má jiné vlastnosti i výchozí podmínky při učení. Sleduje využití technologií v rámci tří hlavních forem učení – paměťové učení, procvičování, badatelská činnost.

Formativní hodnocení se stalo velmi populárním tématem kvůli nutnosti učit na dálku. Dokonce i ministerstvo školství teď jeho využití vysloveně doporučuje. Objevila se celá řada výkladů, jak by mělo být realizováno. Málokdo však přiznává, že pro učitele okamžitá zpětná vazba každému žákovi, která je jeho základem, znamená výrazné navýšení práce. O to těžší je to na dálku. Využití technologií může situaci změnit. Ne snad tak, že by práci učitelům vysloveně usnadnilo, spíše tak, že se i ve stávajících podmínkách (1:30) stává reálně možným.

Připomeňme si na úvod, proč personalizované formativní hodnocení vlastně chceme. Nebudu znovu opakovat snad již všem známý fakt, že se snažíme výuku posunout od tradičního behavioristického modelu ke konstruktivistickému (instruktivní vs. konstruktivní). Zkusme vyjít z toho, co bylo příčinou vývoje těchto teorií cca od poloviny minulého století.

Podstatou behaviorismu je prostřednictvím vjemů vyvolávat určité reakce. Cílem výuky pak je dospět k tomu, aby reakce všech žáků odpovídaly požadovaným (standardům). Vzhledem k tomu, že předkládané vjemy jsou při vyučování u všech žáků z velké části stejné, bylo by ideální, kdyby byli všichni stejní. Pak by stejné podněty na vstupu u každého skutečně vyvolávaly stejnou reakci. Na první pohled je zřejmé, že tomu tak být nemůže. Řešením není ani snaha vjemy, které mají vyvolat kýženou reakci, posilovat. Behavioristé připouštějí, že vlastnosti člověka (inteligence) jsou geneticky podmíněny (eugenika). Proto se snaží žáky roztřídit podle jim daných schopností tak, aby u nich mohli aplikovat pro všechny stejné vjemy a dosáhli potřebných cílů (např. viz Thorndike). Úkolem školy v takovém systému je žáka zařadit do příslušné škatulky a podle ní nastavit očekávání. Tradičně to znamená do hlavy natlouct standardy dané množstvím znalostí. V minulém století (a dlouho předtím) byl instruktivní přístup k výuce veden tehdejší potřebou připravovat dělníky či vojáky na (pokud možno bezmyšlenkovité) plnění příkazů.

Důvodů, proč dávat přednost konstruktivnímu přístupu, je docela dost. Po zkušenostech s totalitními ideologiemi 20. st. je skoro nemožné akceptovat eugenické předurčení každého jedince (nebo dokonce celého národa) včetně škatulkování. Souvisejícím problémem je existence nadměrného množství víceletých gymnázií, vytváření specializovaných tříd pro nadané, odmítání inkluze. Každý jsme jiný, jdeme za poznáním po jiné cestě.

Souvislosti moc hezky vysvětluje profesor z Harvardu (zakladatel startupu Populace) Todd Rose ve své knize Konec průměrnosti (The End of Average) s podtitulem „Jak uspět ve světě, který preferuje stejnost“. Všichni si tu skutečnost, že nejsme stejní, uvědomujeme, jenže ne do důsledků. Todd používá několik příkladů, na nichž ukazuje důsledky. Jedním z nich je zjištění konstruktérů vojenských letadel, že má každý pilot jinou fyziognomii, a proto je nutné mít možnost přizpůsobit kokpit jeho individuálním vlastnostem.

Pro nás zajímavější jsou vědecky podložené výsledky projektu, který zkoumal individuální vlastnosti mozku (Brain Individuality). Porovnával snímky mapující aktivitu mozku různých lidí při realizaci stejné aktivity (stejné vjemy). Původním cílem bylo popsat reakci průměrného mozku. K překvapení vědců se ukázalo, že se aktivita mozku ani jednoho z účastníků neshoduje se statisticky vytvořeným průměrem. To ovšem znamená, že neexistuje ani průměrný žák. Jen si představte, jaké důsledky to má pro ty výukové metody, které nutí všechny dělat totéž.

The End of Average: Harvard's Todd Rose on Why Individuality Is the Key to the Future

Vědecký přístup ke zkoumání individuality [1] nás vede k pochybnostem o tom, zda jsou současné výukové postupy správné. Do jaké míry je možné ovlivňovat geneticky podmíněné vlastnosti člověka? Lze překonat socio-ekonomické znevýhodnění, kterému jsou některé děti vystaveny? Je přijatelné, aby jedno rozhodné testování znalostí předurčovalo celou životní dráhu jedince? Odpovědi na tyto otázky naznačují, proč je formativní zpětná vazba při učení tak potřebná. Je-li každý jiný, nutně potřebuje personalizovaný přístup, má-li se posouvat dále.

Jedna věc je vědět proč, druhá jak to udělat. Dobrý učitel se samozřejmě neustále snaží učit formativně. I když to umí, k úspěchu potřebuje o každém žákovi velké množství informací. Při větším počtu žáků je téměř nemožné, aby věděl vše potřebné. A právě zde mohou pomoci technologie, jsou-li žáky při práci využívány. Pozor ale, technologie umí pomáhat při nasazení jakýchkoli metod, některé činnosti dokáží dokonce převzít a řídit je místo učitele. Při přemýšlení o roli technologií proto musíme mít nejprve jasno, jak je chceme použít. Snad se shodneme na tom, že existuje určitá část výukových cílů, k nimž lze dospět jen zapamatováním fakt, že je jiná, u níž je nutné pochopení upevňovat cvičením (např. dovednosti), a pak ta hlavní, při níž žák konstruuje vlastní poznání prostřednictvím badatelských činností sám. Každý tento případ vyžaduje trochu odlišné nasazení technologií.

  1. Paměťové učení

    Lze snadno automatizovat, učiteli stačí sledovat, zda žák úkol splnil, případně kdy. Sám se výukou při nasazení vhodných aplikací nemusí zabývat.

  2. Procvičování

    Lze v mnoha případech dělat na počítači, který shromažďuje data, analyzuje je a výsledky v přehledné formě předává učiteli. Pozor ale, procvičování většinou vyžaduje nejprve pochopení. Zůstaneme-li u tradičního pojetí, tedy u výkladu, je třeba ho přizpůsobit odlišným vlastnostem každého žáka a jiné výukové situaci, v níž se nachází. To je ale již natolik náročné, že to není v silách běžného učitele. Vhodnou cestou je převrácená třída, při níž se žáci seznamují s danou problematikou samostatně prostřednictvím pro všechny stejného záznamu výkladu (typicky videotutoriálu). Ten, kdo výklad nepotřebuje, rovnou dělá cvičení, v opačném případě si žák může výklad pustit opakovaně nebo může dostat jiný (pro něj vhodnější). Učitel okamžitě vidí, kdo záznam sledoval a jakých výsledků při cvičení dosáhl. Může proto okamžitě zasáhnout, je-li třeba něco korigovat.

  3. Badatelská činnost

    Výukové cíle se stále více posouvají od znalostí ke kompetencím. Je to proto, že vývoj světa směřuje k automatizaci mnoha procesů. Na výrobních linkách již nebudou dělníci, kteří umějí jen opakovat několik stále stejných pohybů. K vedení války již nebude třeba mít poslušné vojáky, kteří umějí jen číst rozkazy. Přijmeme-li myšlenku, že je každý žák jiný, je celkem logické, že se musíme snažit každému pomoci dospět až k maximu jeho schopností.

    Schopnosti technologií analyzovat data získaná činností žáků prudce rostou. K převzetí kontroly nad řízením výuky však mají pořád dost daleko. Role učitele je stále naprosto nezastupitelná. Jeho úkolem je aktivizovat žáka k samostatnému celoživotnímu poznávání (viz Heutagogika). Každá se zájmem realizovaná badatelská činnost či spolupráce na nějakém projektu žáka k tomuto cíli přibližuje (např. Hodina géniů). Technologie zde jsou hlavně prostředkem, bez něhož se vzdělávání neobejde. Nemá smysl popisovat, jak nezbytné je využití technologií při zpracování a sdílení informací, tvorbě a publikování různých druhů výstupů, prezentaci závěrů.

    Formativní hodnocení se neobejde bez soustavné (v nouzi virtuální) přítomnosti učitele při přípravě a realizaci dané činnosti. Je to velmi náročná a čas zabírající aktivita. Lze o ní uvažovat nejspíše jen tehdy, přenechá-li učitel určitou část své tradiční práce strojům (první dva případy).

    Všechny výsledky práce je vhodné ukládat a vytvářet osobní portfolio žáků, s jehož pomocí lze provádět mnohem smysluplnější a dlouhodobější hodnocení, než je to, na nějž jsme dosud zvyklí ve formě rozhodného testování znalostí, které je závislé jen na okamžitém stavu žáka.

K tomu, abychom mohli konstatovat, že máme k dispozici systémy schopné realizovat alespoň první dva zde popisované případy využití technologií při formativním hodnocení, máme sice již hodně blízko, ale přece jen nám pořád ještě něco chybí. To něco se odborně nazývá interoperabilita a cesta k ní vedoucí konvergence. To však již je problematika, kterou se musejí zabývat spíše vývojáři vzdělávacích systémů, ne učitelé. Ti se musí na využití nových postupů již dnes připravovat (digitální pedagogika).

Literatura a použité zdroje

[1] – ROSE, Todd. et al. The science of the individual. 2013. [cit. 2021-3-29]. Dostupný z WWW: [https://lsi.gse.harvard.edu/files/gse-individuality/files/roserouhanifischer2013.pdf].
[2] – HOUGH, Lory. Beyond Average. 2015. [cit. 2021-3-29]. Dostupný z WWW: [https://www.gse.harvard.edu/news/ed/15/08/beyond-average].

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Informační a komunikační technologie