 |
| Autor: macrovector – www.freepik.com |
V posledních týdnech o tom hodně přemýšlíme a diskutujeme. Co s naší stávající, výhradně online výukou po znovu otevření škol. V jaké podobě ji zachovat, co změnit, co ponechat, a to v obou možných budoucích scénářích, v kombinované i opětovné, zcela distanční výuce.
V článku 5 věcí, které udělejte pro zachování online vzdělávání po návratu do škol jsem se věnoval vnitřní motivaci každého jednotlivého učitele, pokládaje si osobní otázky, PROČ má pro mě smysl online výuku zachovat, co mi to přinese a co to přinese mým žákům.
Vycházel jsem přitom z předpokladu, že online výuka bude více či méně kopírovat naši výuku prezenční, přesněji, že ji bude doplňovat. Zapomněl jsem ovšem na to, že ji ve skutečnosti vůbec doplňovat nemusí, že může být určena výhradně pro jiné účely. Pro ty, kterým se možná paradoxně během naší prezenční výuky až tolik nevěnujeme.
Představme si situaci, že učitelé opravdu potřebnou, vlastní motivaci k realizaci online výuky, coby podpory své prezenční výuky, nenajdou. Nebo na ni nezískají potřebný prostor či podporu. Mám teď na mysli především ty učitele, kteří před zavřením škol žádnou online výuku nerealizovali. Ti, kteří ji běžně používají již několik let, se patrně vrátí k modelu, který jim fungoval, případně jej upraví na základě nabitých zkušeností z posledních měsíců.
Těmto učitelům bez motivace a zájmu pokračovat v online výuce bych nic nevyčítal, nalezení jejího smyslu je asi vůbec tím nejtěžším v celém procesu jejího zavádění do prezenční výuky. Přiznejme si, že vytvořit všechna nová prostředí pro své předměty vyučované ve školním roce, ať už z nuly, nebo modifikací těch stávajících, a navíc aplikovat vybrané principy zásad online pedagogiky, a ještě v souladu s jednotnou strategií školy, zabere spoustu času, klidně i několik dní možná dokonce i týdnů. [1]
Co ale, kdyby online výuka nebyla doplňkem výuky jednotlivých předmětů a stala se součástí jen těch volitelných, případně dalších kroužků či projektů realizovaných na škole? Učitelé by pak mohli mít např. jen jednu online učebnu pro svůj volitelný předmět namísto deseti pro všechny předměty, které učí, a nebyli by tolik zahlceni. Navíc právě na školní projekty a podobně koncipované aktivity jdoucí napříč obory, předměty a třídami se online výuka hodí možná ještě víc.
Přístup, kdy se v rámci školní strategie online vzdělávání rozhodneme pro takovouto „volitelnou“ online výuku, může být dobrým začátkem pro její postupné rozšíření i na ostatní předměty. Vše ovšem opět záleží na tom, zda nastavená forma online výuky bude učitelům dávat smysl a zda v ní uvidí přínos pro všechny strany.
Dalším mým omylem bylo vidění pouze komplexního zapojení online výuky v prezenční formě. Že je zkrátka nezbytné, abychom vždy integrovali všechny, nebo co nejvíc již zmíněných zásad online pedagogiky. Zapojit však ve skutečnosti můžeme jen některé z nich podle situace a eliminovat tak případné vlastní technologické zahlcení. To se týká zejména volby synchronního a asynchronního setkávání (např. zda potřebujeme vždy vytvářet LMS prostředí pro svou výuku a v jakém rozsahu nebo zda se potřebujeme scházet se žáky přes videokonferenci, když se vidíme denně v prezenční výuce apod.). [1]
Nicméně většina z 15 zásad platí obecně v jakékoliv formě výuky a stěží je tak lze ignorovat (např. vytváření prostoru pro personalizaci, vyžadování zpětné vazby či sdílení poznatků s kolegy).
Jak už to tak u technologií bývá, není nezbytné a ani žádoucí využívat vše, co dovedou, ale jen to, co dokážeme využít a co nám usnadní práci. A to platí nejen ve vzdělávání.
Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.
Článek nebyl prozatím komentován.
Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.
Tento článek je zařazen do seriálu Online vzdělávání.
Ostatní články seriálu:
