Domů > Spomocník > Neformální vzdělávání > Dvacet let vývoje NNO (I)
Odborný článek

Dvacet let vývoje NNO (I)

5. 12. 2012 Neformální vzdělávání Spomocník
Autor
Jiří Zajíc
Spoluautor
Jiří Zajíc

Anotace

Příspěvek předsedy České rady dětí a mládeže Aleše Sedláčka na závěrečné konferenci projektu Klíče pro život.

       Více než dvacet let, které nás dělí od událostí roku 1989, představuje období charakteristické řadou zásadních změn, které samozřejmě podstatně souvisely s proměnou nejen naší české společnosti, ale v samotné západní civilizaci – a jen k nám po roce 1990 „vtrhly“ opožděně, ale s o to větší silou. Rozdělím proto svůj příspěvek do tří na sebe navazujících částí a posléze doplním na závěr tím, jakou úlohu v tom za poslední roky sehrál i projekt Klíče pro život

Jak se změnila mladá generace za uplynulých 20 let z pohledu pracovníků s dětmi a mládeží?   
      Právě odsud musíme vyjít, máme-li porozumět těm změnám, které si vývoj v této oblasti vynutil. Protože tím dynamickým prvkem, který tuto celou sféru dává do pohybu, jsou v prvé řadě sami děti a mladí lidé. Samozřejmě, že i oni jsou do značné míry formováni dalšími vnějšími vlivy, které k nim přicházejí ze společnosti, zejména z médií, což zase všechno vyvolává reakce rodičů i ostatních lidí – především učitelů a vychovatelů. Ale pro pochopení toho, co se dělo ve sféře NNO zaměřených na výchovu a vzdělávání dětí a mládeže je podstatné si uvědomit, že se vše podstatné odvíjí od toho, jaké děti a mladí lidé ve skutečnosti jsou. Protože s tím, jak na to lidé z této sféry dokáží reagovat, stojí i padá jejich poslání. Takže co paří k těm nepřehlédnutelným změnám v životě dětí a mladých lidí?

Zpochybnění autorit a neomezený přístup k informacím
       Celkové nabourání důvěry v autority v západní společnosti není nic převratně nového. Minimálně od druhé světové války se autorita všech tradičních institucí Západu začala výrazně „drolit“ a šedesátá léta s revolucí „dětí květin“ i studentskými revolucemi rolku 1968 toho byly nejviditelnějším projevem. Jenomže v českých poměrech po roce 1989 k tomu přibylo dramatické zpochybnění kompetence starší generace prakticky ve všech podstatných oblastech života. Společensko-politický převrat v bývalých komunistických zemích v nich postavil téměř všechny dospělé do role těch, kteří podstatně selhali tím, že tyto režimy podporovali, nedokázali se jim vzepřít. A pro „nové poměry“ mohou nabídnout svým dětem a vůbec dospívajícím velmi málo, protože pro úspěšný život v nich jsou vybaveni velmi nedostatečně: nejen, že vesměs neumějí cizí jazyky a nejsou schopní podnikat, ale hlavně nemají potřebný „drive“, který je nutný k tomu, aby člověk v otevřené společnosti uspěl. To všechno dál deklasovalo už tak rozviklanou autoritu těch, kteří měli a mají na starosti výchovu dětí – v prvé řadě rodičů a učitelů. S tím dnes také většina učitelů a podstatná část rodičů nejvíc zápasí.
       Dalším zdrojem, který ve svém důsledku podemílá pozici autorit, je dnes prakticky všeobecný přisup k neuvěřitelnému množství informací. Převaha učitele byla v dřívější době dána podstatně i tím, že on věděl to, co ostatní ne. Dnes se může i osmileté dítě dostat k daleko většímu kvantu informací, než kterými disponuje jeho učitel. Jistě, že jsou tu obrovské problémy s kvalitou informací, jejich správným výběrem a strukturováním a vyvozením odpovídajícího poznání, ale to nic nemění na skutečnosti, že dnes mohou děti a dospívající disponovat prakticky neomezeným množstvím informací, kterými mohou kdykoliv poměřovat to, co k nim přichází ze světa dospělých.
       Oboje – rozpad autorit a nástup informačních technologií dosud netušených možností – s sebou přineslo několik bezprostředních následků.

Větší konzumace virtuálních situací
       Nejprve u televize a dnes už i před obrazovkou počítače tráví naprostá většina dětí každý den mnoho hodin. Zatímco před třiceti, čtyřiceti lety se děti proháněly po hřištích, trávnících, ulicích a na venkově i po loukách a lesích, dnešní děti mají podstatně jiný režim trávení volného času. Pokud nejsou v nějakém kroužku či oddílu, tak sedí doma u televizoru, počítače či přehrávače, nebo venku sedí na lavičce a klábosí s vrstevníky, nezřídka si tu ovšem svou komunikaci vyřizují prostřednictvím SMSek. K čemu ale tohle vede?

     » Obecně se snižuje tělesná výkonnost, obratnost a odolnost
         Dnešní děti (zejména děvčata) mají čím dál tím větší problémy s překonáváním jakékoliv zátěže. V současnosti bývá například u 13letých problém i se zvládnutím výletu v délce kolem 10 km, kdy mají nést běžné zavazadlo (batoh vážící několik kg). K tomuto stavu nedošlo samozřejmě naráz, ale posledních dvacet let tu znamenalo výrazné zrychlení této fyzické degenerace.

      » Snižuje se míra citlivosti na vjem
          Dalším nepřehlédnutelným rysem dnešní dětí je snížení citlivosti na různé podněty. V první řadě je to jistě důsledek toho, že jsou po většinu doby značně nesoustředěné, takže řadu signálů vůbec nezaregistrují. Dochází u nich ovšem i k otupování smyslů – nejvýznamněji asi sluchu, neboť jsou dlouhodobě zaplavováni všelijakými hluky, k nimž i mnohé přidávají hlasitě pouštěnou hudbu ze sluchátek. Třetím zdrojem toho je ovšem fakt, že ony dnes spoustu svého prožívání uskutečňují nikoliv v kontaktu s přirozeným světem, ale s tím virtuálním. A i když tvůrci všemožných programů vykazují skutečně velkolepou fantazii při zobrazování i těch nehrůznějších scén, možnost situace „resetovat“ vytváří u dětí pocit, že vlastně vždycky je to jen „jako“. I ty nestrašlivější rány do hlavy se v jejich prožívání nakonec nějak dají přežít, protože tak to „přece“ v těch jejich hrách chodí. A když se to přece jen nepřežije, máme v záloze „další život“.

      » Neodhadnutí důsledků jednání v realitě
         Na to pak přímo u dnešních dětí navazuje snižování schopnosti správně předvídat následky činů, které v realitě už nelze „resetovat“. Kdy bolest je skutečná a zranění nese trvalé následky, pokud ne rovnou nevratnou smrt.

Menší potřeba trávit čas ve skupině, konec „stáda“ východního typu
      Možná nejvýraznějším rysem současné západní civilizace, k níž jsme se sice vždycky počítali, ale z jejíhož proudu jsme byli skoro na 50 lety „vyhozeni“ dvěma totalitními systémy, je prudký nárůst individualismu. Pro euro-americké společnosti byl určitý stupeň individualismu přímo vložen do kořenů evropského křesťanství (s jeho důrazem na jedinečnost každé lidské bytosti, jež je myšlenkou Boží lásky). Jenomže do poloviny minulého století se tento přístup prakticky vztahoval jen na privilegované menšiny a navíc byl výrazně korigován současným důrazem na primát společnosti: pokud se dostal do konfliktu zájem jedince a společnosti, přednost měla dostat vždy společnost. Dnes je tomu v prožívání většiny členů západní civilizace právě naopak: přednost má vždy mít zájem jedince. Ve vyhraněné individualistické podobě současnosti: vždy má mít přednost zájem můj. Ústředním morálním příkazem je seberealizace. Morální je to, co povede k mému plnému uskutečnění. Důsledkem toho je nejen prohlubující se krize všech tradičních institucí, jak už o ní byla řeč, ale i demografická krize a vůbec neochota mladých lidí přijímat trvalé závazky.
       I když v rámci tradičních subjektů neformální výchovy se tento vyhraněný individualistický přístup nemůže setkávat s nějak vřelým přijetím nebo dokonce podporou, současně je jasné, že děti a dospívající potřebují i svou touhu po jedinečnosti rozvíjet a kultivovat. A to má praktické důsledky:

     » Větší potřeba individuálního přístupu
         Děti musí zažít, že nejsou pro druhé (dospělé) jen někým uprostřed ostatních, ale že jsou opravdu jedineční. A to nejen nějak obecně, ale tím, že to opravdu pocítí na zájmu o svou osobu, na konkrétní pomoci v těžkých situacích, na respektování svých odlišností.

      » Větší potřeba vedoucího – důvěrníka
          Řada dětí se dnes už ve svém školním věku dostává do různě obtížných situací – a jak ukázal nedávný výzkum NIDM Hodnotové orientace dětí ve věku 6 až 15 let, je stále častější, že na ně jejich vlastní rodiče nemají dostatek času, zvláště otcové. A protože v současnosti převládají nukleární rodiny tvořené jen rodiči a dětmi (dnes z jedné třetiny jen s dítětem jediným), takže prarodiče či jiní blízcí příbuzní nejsou pro dítě snadno dosažitelní, narůstá potřeba jiných dospělých osob z jeho okolí, které pro tyto děti budou mít jak čas, tak pochopení a budou se současně u nich těšit značné důvěře. A tato potřeba nekončí s dospíváním, ale mnohdy naopak ještě eskaluje. Je v tom například i nebezpečí, že takový teenager se dostane pod vliv nějaké extrémní skupiny či sekty se silným vůdcem, který v něm bude vzbuzovat důvěru a touhu po identifikaci.

Jak se musí měnit pracovníci s dětmi a mládeží, aby byli úspěšní a aby je práce bavila a naplňovala?
       
Je zřejmé, že tento vývoj na straně dětí a dospívajících se musel odrazit i v tom, co a jak se snaží vedoucí a další pracovníci v tomto sektoru nabízet, aby mohli dál úspěšně naplňovat své ústřední poslání: napomáhat dětem a mladým lidem v úspěšné cestě ke zralé, zodpovědné dospělosti. V tomto příspěvku pochopitelně není prostor na rozsáhlý popis všech konkrétních způsobů, jak to mohou a mají činit. Omezím se jen na ty nejdůležitější důsledky, které většinou přímo vyplývají z toho, co jsem vyzdvihl jako charakteristiky současných příslušníků nastupující generace.

Musí umět navodit prostředí důvěry
       Za určitý paradox naší doby lze pokládat to, že na jedné straně jsou děti čím dál tím nižšího věku „nakažené“ skepsí a nedůvěrou, jaká byla ještě před nějakými třiceti lety typická pro mnohem starší adolescenty a mnohdy spíš lidi opravdu dospělé, ale současně na druhé straně roste touha po nalezení prostředí, ve kterém důvěřovat je možné. V našem českém prostoru je to dokonce významná charakteristika celé naší společnosti: nedůvěra prakticky ke všemu a ke všem – ruku v ruce s touhou v tom všem najít nějaký ostrůvek důvěry. Před časem u nás vyšla velice užitečná kniha Stephena M.R. Coveyho Důvěra, jediná věc, která dokáže změnit vše. Takže koho by zajímalo zevrubné pojednání o tomto tématu – včetně řady konkrétních návodů – odkazuji na tuto publikaci syna známého guru světového managementu. Já tu teď zdůrazním jen dva aspekty, které se možná zdají poněkud podružnější, ale v oblasti, o které tu pojednávám, jsou zásadní:

      » Akceptovat, že mezi dětmi jsou velké rozdíly, dané prostředím i vrozenými dispozicemi
          A nejen akceptovat, ale dokonce na ně reagovat tak, aby právě dítě v tom pocítilo skutečný zájem i respekt ke své jinakosti. Na to jsou v oblasti neformální výchovy a vzdělávání přece jen zpravidla výrazně lepší podmínky, než tomu bývá ve škole, kde přes všechny teorie a programy integrace i individualizace přístupu se děti stále mnohem častěji setkávají s přístupem jiným.

       » Akceptovat i to, že je někdo přeroste
           Pro děti je vesměs velmi podstatné, aby měly pro svůj růst dobrý – tedy reálný a morálně kvalitní vzor. Pro dospívající a hlavně mladé lidi je ovšem stejně podstatné, aby měly šanci tento svůj vzor i přerůst. V tom je velké mistrovství skutečné výchovné autority, aby dokázala těm, které doprovází, otevřít právě svou důvěrou budoucnost. A to tím, že je nebude vázat na sebe, ale na společný ideál, vůči němuž jsou všichni věčnými poutníky, kteří si vzájemně pomáhají, a proto také mají radost z toho, že se komukoliv z nich podaří k tomuto ideálu víc přiblížit. Pro dobrého vedoucího oddílu je pak téměř bytostně důležité, aby dokázal vychovat své nástupce, kteří budou v lecčems lepší než on sám.

Musí nabídnout přijatelnou a současně lákavou alternativu virtuálního světa
        Jedinou opravdu účinnou cestou, jak vyvádět děti ze zajetí virtuálních závislostí, je poskytnout jim natolik přitažlivou skutečnost, že se „na vlastní kůži“ přesvědčí, že realita, zejména skutečné lidské vztahy, jsou přece jen zajímavější než sebelépe naprogramovaná virtualita.

       » Přesvědčit svým osobním nadšením i zajímavým programem
           Možná to zpočátku vypadá podobně beznadějně, jako probudit spící Šípkovou Růženku nebo zvítězit nad tříhlavou saní. Ale v životě – stejně jako v těch pohádkách – se nakonec prosadí ta síla, kterou lze zažít jen v realitě, zatímco virtualita dokáže vykouzlit jen její náhražky – láska. Vedoucí musí mít skutečně „své děti“ rád. To ony poznají a právě to je může osvobodit z ohrožení závislostí na světě „krásných iluzí“. To vše pak musí být podepřeno kvalitním programem.

       » Naučit se podporovat tvořivost, a tak zamezit narůstající pasivitě v období dospívání
          Cesty a nástroje k tomu jsou dnes docela dobře popsány a vyzkoušeny. Jen musí být doprovázeny vlastním příkladem a dostatkem trpělivosti. Jakmile děti zažijí radost z vlastního objevování a tvoření, máme vyhráno.

       » Umět rozpoznat a využít týmové role
           Vedle osobního vztahu je možnost děti zapojit do týmu a tím jim zprostředkovat zkušenost, jakou v chladném světě monitorů mohou sotva zažít, druhým velmi silným trumfem při jejich získávání pro realitu.

Musí nabídnout i krátkodobé dobrovolnické příležitosti
        
Tato podmínka je z jiného soudku. Reaguje na obavu dnešních mladých lidí z přijímání dlouhodobých závazků. I tradiční sdružení tuto formu spolupráce využívala dávno před nástupem postmoderny například pro různé táborové role, kterých se ujímali bývalí členové oddílu, jeho příznivci nebo kamarádi vedoucích. Měli možnost podle svých dispozic přispět společnému dílu a současně se přece jen tu a tam „nakazit“ atmosférou tohoto společenství, že i když v něm třeba sami dlouhodobě nezakotvili, přivedli do něj časem svoje děti nebo jej jinak podporovali.

(pokračování)

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Jiří Zajíc

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Klíčové kompetence:

  • Neformální vzdělávání
  • Personální a sociální kompetence
  • adaptovat se na měnící se životní a pracovní podmínky a podle svých schopností a možností je pozitivně ovlivňovat, být připraveni řešit své sociální i ekonomické záležitosti, být finančně gramotní;
  • Neformální vzdělávání
  • Kompetence k řešení problémů
  • porozumět zadání úkolu nebo určit jádro problému, získat informace potřebné k řešení problému, navrhnout způsob řešení, popř. varianty řešení, a zdůvodnit jej, vyhodnotit a ověřit správnost zvoleného postupu a dosažené výsledky;
  • Neformální vzdělávání
  • Personální a sociální kompetence
  • přispívat k vytváření vstřícných mezilidských vztahů a k předcházení osobním konfliktům, nepodléhat předsudkům a stereotypům v přístupu k druhým.