Vyvolá zmenšování počítačů všudypřítomnost poznávání?

Na letošní výroční konferenci Intel Developer Forum, která se konala v září v San Francisku, přišel jeden z předních vývojářů firmy, futurolog Robert Johnson, se zajímavou prognózou. Předpověděl, že „nejpozději do roku 2020 se velikost použitelné výpočetní jednotky přiblíží nule“. [1] [2] Jestliže dnes jsou ty nejmenší rozlišitelné detaily uvnitř integrovaných obvodů na úrovni 20 nm, do roku 2020 se dostanou pod 5 nm. [3] V praxi to znamená, že počítače budou v hodinkách, brýlích, šatech apod. Takže budou skutečně úplně všude a budou neustále připraveny lidem pomáhat.

http://flic.kr/p/decZ1v

Podívejme se, kam tato zpráva v myšlenkách dovedla vývojáře multimediálních výukových aplikací a systémů pro řízení výuky Abhijit Kadle, který žije v indickém Pune a pracuje pro firmu Upside Learning, jež se zabývá hlavně vzděláváním zaměstnanců. Na firemním blogu reagoval na zprávu Intelu článkem nazvaným Poznávání všude kolem nás (Embedded Ubiquitous Learning) [4].

Abhijit přichází s představou, že naprostá všudypřítomnost a propojenost technologií povede k růstu počtu neživých digitálních agentů, kteří budou lidem asistovat na každém kroku (viz Inteligentní agent ve výukových aplikacích). Budou za nás stále více zpracovávat informace a předávat nám je ve snáze pochopitelné (upravené) podobě. Vlastně něco podobného do určité míry existuje již dnes třeba u vyhledávačů nebo na sociálních sítích, i když to na první pohled mnohdy není patrné (Pozor na internetové informační bubliny!). Zdá se, že na těchto službách budeme stále více závislí, stále více se budeme spoléhat na to, co pro nás tito agenti dělají (Dohlížejí na vše stroje láskyplné milosti?).

Podle Johnsonova přehledu vývoje (na obrázku) jsme nedávno vstoupili do éry převládajících mobilních zařízení. V ní dochází k významnému posunu v oblasti vzdělávání směrem k mobilnímu. Jenže kam se asi posuneme dále, až budou počítače natolik integrovány úplně do všech běžných předmětů denní potřeby, že zařízení výpočetní jednotku obsahující nebudeme vůbec vnímat jako počítač? Jak ovlivní budoucí vývoj prudký rozvoj umělé inteligence (Jak Watson zvítězil v Jeopardy)? Co způsobí skutečnost, že tato zařízení nebudou komunikovat jen s námi, ale také sama mezi sebou? Lze si vůbec představit, jak bude naše poznávání v takovém prostředí vypadat?

Odpovědět není snadné. Abhijit formuluje 3 klíčové oblasti, v jejichž rámci bychom měli budoucí použitelnost inteligentních neživých agentů pro výuku zkoumat:

1. Schopnost vybrat z velkých dat relevantní obsah, vyhodnotit ho a předložit uživateli ve správný čas a v nejvhodnější formě (např. Vizualizace dat jako výukový prostředek budoucnosti).
2. Schopnost zaznamenávat a sdílet informace o výukových výsledcích každého jedince umožňující přizpůsobení aktivit realizovaných prostřednictvím technologií jeho aktuálním vzdělávacím potřebám (Vize daty řízeného školství).
3. Míra integrace výuky do všech vzájemně propojených zařízení vybavených výpočetním výkonem, jež bude každému k dispozici vždy přesně v tom okamžiku, kdy ji bude potřebovat, a bude tak uspokojovat potřebu soustavného celoživotního poznávání všech lidí.

Jestliže se představa každodenní přítomnosti určitých jednodušších forem učení všude kolem nás naplní, nezvýší se tím šance mnoha lidí dospět nakonec až k vyšším formám myšlení? To je otázka! Dostaneme se jako lidstvo až do situace, kdy se prostě všichni budou muset vzdělávat? Nebo přenecháme řízení světa strojům?

Zdá se, že Abhijit Kadle pro nás má jen samé obtížně zodpověditelné otázky. Jednu odpověď ale přece jen známe. Vývoj v oblasti přípravy na povolání se ubírá od formálních prezenčních forem přes formy kombinované s eLearningem směrem k všudypřítomnosti neformálního učení téměř ve všech pracovních aktivitách lidí. Již dnes můžeme náznaky tohoto vývoje sledovat i ve školách hlavně tam, kde jsou žáci vybaveni 1:1.