Domů > Spomocník > Neformální vzdělávání > Šance jen pro bohaté? - II
Odborný článek

Šance jen pro bohaté? - II

1. 5. 2012 Neformální vzdělávání Spomocník
Autor
Mgr. Jiří Zajíc

Anotace

Pokračování prezentace výsledků toho, jak podle výzkumu Hodnotové orientace dětí 6 až 15 let uskutečněného v rámci projektu Klíče pro život ovlivňují vzdělání rodičů a jejich socio-ekonomický status vztah dětí ke škole a jejich volný čas.

         V prvním dílu tohoto třídílného seriálu jsme se zabývali jednak popisem vzdělanostní a sociálně-ekonomické úrovně souboru rodičů dětí, které se účastnily rozsáhlého výzkumu "Hodnotové orientace dětí 6 až 15 let", který proběhl v rámci projektu Klíče pro život. Poté jsme sledovali, jaký vliv mají tyto charakteristiky rodičů na to, jak je vnímají jejich vlastní děti. Tentoktát se podíváme, jak se tyto rodičovské charakteristiky promítají do dvou dalších oblastí. Závěrečný díl bude věnován vlastním hodnotám.

Škola

        Status rodiny a vzdělání rodičů se významně promítá i do oblasti vztahů dětí ke škole a v prvé řadě k samotným učitelům. My už víme, že učitelé celkově nedopadají v očích dnešních dětí moc dobře. V očích dětí z nepříliš dobře situovaných rodin jsou na tom ovšem ještě o poznání hůře, jak to ukazuje přesvědčivě následující graf (sloupce znázorňují podíl dětí, které uvedly, že jejich třídní učitel/ka danou vlastnost má):

         Zatímco děti z velmi dobře či spíše dobře situovaných rodin vnímají učitele a učitelky jako chytré (téměř 80 %), spravedlivé (62 %), ochotné pomoci (58 %) a že jim důvěřují (43 %), je u dětí z hůře či špatně situovaných rodin znatelný negativnější pohled na pedagogy. Za chytré je označilo jen 68 %, spravedlivé 45 % a ochotné pomoci 49 %. Více než polovina dětí z velmi dobře ekonomicky situovaných rodin také uvedla, že ve škole jsou milí učitelé, zatímco u druhé zmiňované skupiny tento názor sdílí již pouze 38 % dětí. Zajímavým a pro pedagogy až varovným zjištěním pak je, že pouhých 25 % dětí z hůře situovaných rodin se domnívá, že jim učitelé důvěřují.
         Podobné výsledky ukázalo i zjišťování, jaký vliv má vzdělání rodičů, byť ne tak výrazný jako v případě postavení rodiny z hlediska společensko-ekonomického. Děti z rodin vysokoškoláků častěji uvedly, že jejich učitelé jsou hodní, že se nerozčilují a že jim učitel/ka důvěřuje. Také oproti skupině dětí rodičů s nižším vzděláním (ZŠ, vyučen, SŠ bez maturity) se častěji domnívají, že pedagogové jsou spravedliví.
          Pochopit, proč dítě společensky úspěšného rodiče si o něm myslí, že je chytrý, hodný, spravedlivý a mluví pravdu, je docela snadné. Zdaleka tak snadné ovšem není pochopit, proč si takové děti myslí totéž o učitelích – a naopak děti ze špatně situovaných rodin vidí své učitele v tak špatném světle. Naše hypotéza je, že negativnější mínění dětí rodičů s nižším vzděláním a z rodin s nižším socioekonomickým statusem o pedagozích a škole celkově pramení z negativní zkušenosti jejich rodičů, kteří třeba sami ve škole nebyli příliš úspěšní. Hůře situované rodiny také sdílejí obecně méně příznivé hodnocení společnosti, ke které škola jako instituce patří. Naopak, kladný vztah ke škole u dětí z lépe situovaných rodin nebo dětí vzdělanějších rodičů může být způsoben jednak pozitivní motivací ke vzdělání ze strany těchto rodičů, tak i jejich vyššími nároky a větší přísností.
        Pokud bychom se zaměřili na souvislost mezi vnímáním školy jako celku, pak zvlášť významnou roli hraje socioekonomický status rodiny dítěte. Čím lépe je rodina situována, tím lepší vztah ke škole dítě má. Děti z ekonomicky velmi dobře situovaných rodin si z 66 % myslí, že se ve škole učí věcem, které později upotřebí v životě, děti ze špatně situovaných rodin si toto myslí jen ze 49 %. Tyto děti se také mnohem častěji ve škole nudí (sloupce znázorňují podíl dětí, které uvedly, že daný jev ve škole zažívají):

 

•• Čím vzdělanější rodič, tím vzrůstá i zájem dítěte o školu. Dítě je více přesvědčeno o smysluplnosti školní docházky a také pozitivněji nahlíží na pedagogy.

•• Děti z hůře nebo špatně situovaných rodin negativněji vnímají školu a taky se v ní cítí méně příjemně. Oproti ostatním socioekonomickým skupinám se ve škole více nudí a zažívají stres.

 

Volný čas

       Rovněž ve způsobech trávení volného času se ukázala jako stěžejní vzdělanostní úroveň rodiny i její společensko-ekonomické postavení. Podívejme se na to nejprve z hlediska vzdělání rodičů. Zatímco učení vyplňuje volný čas českých dětí celkem nezávisle na tom, do jaké kategorie z hlediska vzdělání jejich rodiče patří (což je vlastně poněkud překvapivé), tak rozdíly jsou prakticky ve všech ostatních sledovaných aktivitách, jak ukazuje tento graf (v grafu jsou znázorněny odpovědi starších dětí ve věku 10 – 15 let, sloupce znázorňují podíl dětí, které uvedly, že danou aktivity vykonávají alespoň 2x až 3x týdně):

       Nejen na to čím, ale také s kým budou děti trávit svůj volný čas, má významný vliv jak socioekonomické postavení rodiny, tak vzdělání rodičů. Čím lépe je rodina situována, tím spíše tráví děti svůj volný čas s rodiči, sourozenci a prarodiči. Děti ze špatně situovaných rodin tráví téměř dvakrát více času samy než děti z rodin průměrně či lépe situovaných. Příčinou může být nedobrá funkčnost těchto rodin a neúplná spolupráce rodičů a prarodičů. S předchozími výsledky rovněž koresponduje zjištění, že rodiče z hůře nebo špatně situovaných rodin mají daleko menší vliv na způsoby trávení volného času svých dětí. Naopak se vzrůstajícím vzděláním rodičů jejich vliv na způsoby trávení volného času roste, což se projevuje dalšími důsledky.
       Podstatně se to týká organizovaného času dětí. Z dětí rodičů se základním vzděláním či vzděláním bez maturity jich do žádné volnočasové aktivity nedochází 38 % oproti pouhým 13 % dětí rodičů se vzděláním vysokoškolským. Úroveň vzdělání rodičů ovšem ovlivňuje i druhy volnočasových aktivit, jimž se děti věnují. Ta se sice nikterak neprojevuje, pokud jde o účast ve sportovních aktivitách, ovšem v případě hudebně dramatických, výtvarně rukodělných a vzdělávacích aktivit stoupá jejich návštěvnost s vyšším vzděláním rodičů. Na druhou stranu skutečnost, že děti rodičů s nižším vzděláním na jmenované kroužky chodí méně, nemusí být nutně zapříčiněna jenom nezájmem či nízkou motivací rodičů, ale třeba i finanční náročností těchto aktivit. Děti rodičů bez maturity jsou obecně méně vedeny k návštěvě sportovních i jiných zájmových (nesportovních) kroužků a oddílů (v grafu jsou uvedeny odpovědi dětí, které do nějakých volnočasových aktivit docházejí, sloupce znázorňují podíl dětí, které uvedly, že na danou aktivitu/kroužek dochází:

       Zastavme se ale u návštěvnosti kroužků a oddílů déle, neboť uvedené zjištění má hlubší důsledky, než se může na první pohled zdát. Z porovnání dětských výpovědí víme, že rodiče mají dle svého vzdělání různý přístup k trávení volného času svých dětí. Čím vyššího vzdělání rodiče dosahují, tím více se jejich děti věnují aktivnějším a organizovanějším činnostem, jako je sport a kroužky, zároveň také častěji vyhledávají činnosti spojené s využíváním počítače a více se také zaměřují na intelektuální činnost (četba, návštěva knihoven). Děti rodičů, kteří nedosáhli ani středoškolského vzdělání, se více než ostatní věnují neorganizovaným činnostem, jako jsou návštěvy kamarádů, scházení se venku a samozřejmě více času tráví sledováním televize. Zdaleka nejvíce se tedy snaží svým dětem volný čas organizovaným způsobem vyplnit absolventi fakult.
       Co se týče samotných důvodů k návštěvě volnočasových aktivit, dosažené vzdělání rodičů to příliš neovlivňuje. Můžeme snad jen konstatovat, že děti rodičů s vysokoškolským vzděláním oproti dětem rodičů se vzděláním bez maturity o něco častěji uvádějí jako jeden z důvodů „přání rodičů“. O něco více se ovšem projevuje vliv socioekonomického statusu rodiny. Dětí z lépe situovaných rodin je více motivováno chodit do kroužku či oddílu skutečností, že tam mají dobré kamarády, častěji než ostatní děti mají pocit, že tam zažívají zábavu, a také si to častěji přejí jejich rodiče. Ovšem výrazně více než přání rodičů je motivuje právě to, že se v aktivitě naučí zajímavé věci.

        Ve výpovědích dětí byla zaznamenána jasná souvislost mezi způsoby trávení volného času a subjektivním pocitem štěstí v životě. Děti, které uvedly, že jsou v životě rozhodně šťastné (a byla jich téměř polovina), se častěji než ostatní věnují organizovaným volnočasovým aktivitám a sportu obecně a rovněž intelektuální činnosti jako četba knih nebo časopisů. Patrně každému vedoucímu, stejně jako pedagogovi je uvedená souvislost zřejmá na první přečtení. Dítě si odnáší různorodé podněty z volnočasových aktivit, včetně rozvoje společenských vztahů, a ty přispívají k pocitu naplnění vlastního života i v době mimo ně.

      A ještě jedna poznámka – pozorný čtenář si jistě všiml, že děti uváděly své pocity „nudy“. Když se na nudu podíváme v sou- vislosti s volným ča-sem a pocitem štěstí, zjistíme zajímavou spo- jitost. Nejenže existuje nepřímá úměra mezi pocity štěstí v životě a pocity nudy, ale je zde také vztah mezi nudou a způsobem trávení volného času: čím více sportu, kroužků i intelektuální činnosti (četba či nesportovní kroužky), tím méně nudy.
     Díky tomu, že se dítě organizovaných volnočasových aktivit účastní, nejen že aktivně a smysluplně tráví volný čas, nabývá nových dovedností a zkušeností, (nevědomky) předchází sklonům k rizikovým projevům chování, ale rozvíjí i svůj sociální kapitál – síť vztahů a kontaktů mimo rodinu. Tyto nabyté zkušenosti pak může velmi dobře uplatnit i v dalším životě.

•• Děti z rodin s nižším socioekonomickým postavením výrazně více volného času tráví samy, nikoliv se sourozenci, rodiči či prarodiči.

•• Dětí z rodin s vyšším socioekonomickým postavením a děti rodičů s vyšším vzdělá¬ním tráví volný čas v oddílech a kroužcích podstatně více, nežli dětí ostatních. Jejich rodiče mají také větší přehled o tom, co ve volném čase dělají a k činnosti v těchto volnočasových aktivitách je spíše podněcují.

•• Děti rodičů, kteří nedosáhli ani středoškolského vzdělání, se více než ostatní věnují neorganizovaným činnostem, jako jsou návštěvy kamarádů, scházení se venku a samozřejmě více času tráví sledováním televize.

•• Děti z rodin s vyšším socioekonomickým statusem a děti rodičů s vyšším vzděláním se méně nudí a jsou i šťastnější

(pokračování)

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Jiří Zajíc

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Klíčové kompetence:

  • Neformální vzdělávání
  • Personální a sociální kompetence
  • reagovat adekvátně na hodnocení svého vystupování a způsobu jednání ze strany jiných lidí, přijímat radu i kritiku;
  • Neformální vzdělávání
  • Občanské kompetence a kulturní povědomí
  • dodržovat zákony, respektovat práva a osobnost druhých lidí (popř. jejich kulturní specifika), vystupovat proti nesnášenlivosti, xenofobii a diskriminaci;
  • Neformální vzdělávání
  • Kompetence k pracovnímu uplatnění a podnikatelským aktivitám
  • mít odpovědný postoj k vlastní profesní budoucnosti a tedy i vzdělávání; uvědomovat si význam celoživotního učení a být připraveni přizpůsobovat se měnícím se pracovním podmínkám;