Zpráva o iniciativě australské vlády, která se ukázala být jen značným mrháním investičních prostředků.
Vláda v Austrálii se rozhodla bojovat proti zneužívání internetu realizováním programu nazvaného NetAlert celkem za 189 milionů dolarů. Kromě vzdělávacích programů, propagace a linky pomoci tento projekt obsahuje též vývoj specializovaného filtru pro domácí počítače za 84.4 milionů, který měl bránit přístupu dětí k pornografii a jinému nevhodnému obsahu. Před necelým měsícem byl produkt dokončen a prostřednictvím serveru NetAlert.gov.au byl předán rodičům k volnému použití.
Jak se zdá, projekt NetAlert však skončí velkou blamáží. Šestnáctiletý student soukromé školy v Melbourne Tom Wood, který kdysi internetové obtěžování na vlastní kůži zažil, oznámil a osobně též novinářům z listu Herald Sun předvedl, že je schopen filtr bez nesnází deaktivovat. Umí to udělat tak rafinovaně, že indikace zapnutí filtru zůstává aktivní a rodiče tak na první pohled nepoznají, že je ochrana nefunkční.
Sám o tom řekl toto: „Stáhl jsem si ho, protože jsem byl zvědav. Přišlo mi, že za 84 milionů to musí být hodně obtížně překonatelný filtr. Vyzkoušel jsem pár zásahů a za půl hodiny byl úplně nefunkční.“
Není divu, že se po zveřejnění této zprávy na vládu snesla vlna kritiky. Ozývaly se silné hlasy, že bylo chybou zadávat vývoj filtru zámořské firmě, když by jistě bylo možno za pár milionů najít lepší domácí produkt. Ironií je fakt, že vláda tyto hlasy vyslyšela a prostřednictvím serveru NetAlert dala dodatečně k dispozici jiný, tentokrát australský filtr Integard. Jeho odblokování však trvalo Tomu Woodovi jen o 10 minut déle.
Australská vláda se tak za hodně vysokou cenu dozvěděla to, co je již delší dobu všeobecně známo. Filtrování na koncových uživatelských počítačích není možno nikdy považovat za hlavní komponentu řešení bránících zneužívání dětí na internetu. Hlavní úsilí a podstatná část prostředků musí být věnováno prevenci, v tomto případě výchově dětí k zodpovědnému chování na síti, vzdělávání ve věci rizik a soustavný kontakt s nimi tak, aby rodiče i učitelé měli neustálý přehled, co děti dělají. Filtry se pak mohou stát vítaným doplňkem především tam, kde hrozí zobrazení nevhodného obsahu neúmyslně (u menších dětí).
Z pohledu autority je velmi lákavým řešením nařídit filtrování obsahu přímo poskytovatelům připojení, za něž v Austrálii bojuje senátor Fielding. Například ve Spojených státech již několik let existuje zákon, který právě toto vynucuje u veřejně přístupných počítačů. Takové opatření je výrazně účinnější než program spuštěný až u uživatele. Obejít se ale dá též – např. přesunem k jinému počítači doma či u kamaráda.
Filtrování internetového obsahu má navíc ještě jeden velice zásadní nedostatek. Někdo musí rozhodovat o tom, co je závadné a co ne. V souvislosti s tím je velmi často zmiňováno též možné riziko zneužití k politickým účelům. Filtry většinou fungují tak, že blokují obsah s výskytem nevhodných slov a disponují černou listinou zakázaných webových adres. Z praxe v USA je známo mnoho případů zcela nevhodného blokování obsahu, např. stránek pojednávajících o rakovině prsu. Křiklavým aktuálním případem je třeba blokování známé služby Myspace některými školskými obvody, přičemž jinde je ta samá služba přímo ve výuce využívána. Je dobré si navíc uvědomit, že černá listina nevhodných adres může posloužit též k přesně opačným účelům. Technicky zdatným jedincům se může nakonec stát zdrojem inspirace, kam se na internetu vydat.
Je zřejmé, že zajištění bezpečnosti dětí na internetu je úkol složitý a nesnadný. Je přitom zároveň natolik důležitý, že je nutno mu věnovat značnou pozornost. V Evropě se této činnosti se značnými úspěchy věnuje projekt Safer Internet, kterého se aktivně zúčastní i naše země. Je třeba ale dělat ještě více. Tato problematika by se měla stát předmětem skutečného výzkumu a do hledání řešení by se měli zapojit též takoví mladí experti nadcházející síťové generace jako je třeba právě Tom Wood.
