Příspěvek předkládá a komentuje několik podnětů pro hudebně tvůrčí činnost ve škole, jak ji koncipuje George Self ve své práci New Sounds in Class. Ta ani přes časový odstup více než čtyřiceti let nepozbyla na aktuálnosti a může i dnes napomáhat k poznávání zde dosud málo prozkoumaného hudebněpedagogického terénu, kterým je kreativita a svobodný umělecký projev.

Příspěvek přináší několik podnětů pro začlenění nedostatečně přítomného tématu Tří králů do výuky, a to převážně na podkladě prvků tradiční lidové zpěvnosti a s nimi souvisejících zvyklostí.

Kreativita je jedním z klíčových témat pedagogiky a již nějakou dobu ne pouze té umělecké. Víme však, co si pod tímto pojmem máme přesně představovat? Je kreativita skutečně to, co si myslíme, že je? Pro odpověď na tyto stále naléhavější otázky je potřeba se blíže zaměřit na aktuální výklady tohoto fenoménu v teoretické diskuzi poslední doby.

Tvořivost představuje samostatný předmět všeobecných diskuzí napříč mezioborovým spektrem, v jehož jednotlivých disciplínách pak nabývá spíše specializovaného a aplikovaného charakteru. Podívejme se, jak se tato debata profiluje v hudebněpedagogickém prostředí, avšak při zachování jejího obecného hlediska. Kreativita je zde sledována jakožto forma myšlení, v rámci čehož zde dochází k rozpoznání krize exaktního nazírání na tuto problematiku a možného východiska z této situace skrze odlišný pohled na charakter hudebnosti a produkt tvůrčího úsilí.

Téma vymezené titulem příspěvku je zde úžeji zaměřeno na mapování dosavadního teoretického poznání této oblasti a na jeho další možné směřování a uplatnění. První část textu se zaměřuje na otázku hudebněpedagogických základů spočívajících v primitivním hudebním výrazu a jeho dominujícím zpěvním charakteru. Klíčovým tématem je zde také role školního působení, kterou sehrává v úpadku i rozvoji tradiční zpěvnosti. Druhá část příspěvku pak úžeji rozebírá možnosti navazování na přerušenou kontinuitu lidového zpěvního projevu, které jsou rovněž předmětem oborové diskuze, a to spíše té dřívější než dnešní.

Příspěvek přibližuje přístupy Johna Payntera a Petera Astona v jejich hudebně výchovných metodách zaměřených na improvizaci a volnou zvukovou imaginaci.

Příspěvek přináší několik podnětů pro začlenění nedostatečně přítomného tématu Tří králů do výuky, a to převážně na podkladě prvků tradiční lidové zpěvnosti a s nimi souvisejících zvyklostí.

Cílevědomé a systematické metody výuky mají vysokou míru efektivity ve většině oblastí vzdělávání. Je však otázkou, zda v emocionálně citlivé sféře hudebního umění nemohou být mnohdy i překážkou rozvoje a naplnění cílů hudební pedagogiky. Rozpor mezi konvenční tradicí hudební výuky a přístupy zaměřenými na přirozenou potřebu vlastního hudebního vyjádření jednotlivce je hlavním tématem tohoto příspěvku.

Cílevědomé a systematické metody výuky mají vysokou míru efektivity ve většině oblastí vzdělávání. Je však otázkou, zda v emocionálně citlivé sféře hudebního umění nemohou být mnohdy i překážkou rozvoje a naplnění cílů hudební pedagogiky. Rozpor mezi konvenční tradicí hudební výuky a přístupy zaměřenými na přirozenou potřebu vlastního hudebního vyjádření jednotlivce je hlavním tématem tohoto příspěvku.

Příspěvek navrhuje možnosti zapojení hudebních nástrojů tradiční lidové hudby, které vycházejí z kořenů národní folklórní tradice a které jsou k tomuto účelu příhodné i svým technickým uzpůsobením, do hudební výchovy.