| Anotace | Žáci se pokusí o interpretaci vybraných Shakespearových sonetů. V hodině bude převažovat kooperativní učení – metoda skládankového učení. | Poslední komentář | Jsem moc rád, že nám Hana Antonínová Hegerová nabídla hodinu, ve které se opravdu pracovalo s textem - a pracovali s ním sami žáci, pracovalo se s tím, jak je kdo z žáků schopen textu rozumět a také jak jsou žáci s to vyjádřit své domněnky, názory, závěry. To vůbec není málo a nebývá to ještě stále dost samozřejmé.
Vím, co nevím: neznám cíle, obsah ani provedení předchozích hodin se Shakespearem v této třídě. Proto bych si netroufl říkat, co měli nebo neměli žáci na básníkovi a na básních hledat nebo najít, i když mám představu, co je hezké a dobré na básních nalézat! Možná něco z toho, co by bylo hezké vidět v této hodině se sonety, si už ověřili a řekli minule? Ale i kdyby ne: kolik asi hodin každý z žáků v předchozím školním nebo domácím životě věnoval poezii, jejímu vnímání? Nevím, a odhaduji, že spíše maličko či skoro nic. Jde o první ročník G, v květnu před koncem prvního ročníku. Když znám, jak se obvykle s literaturou pracuje na ZŠ, vůbec si nedělám iluze, že za jeden ročník s pár hodinami literatury na G se studenty dosáhnu uspokojivého výkonu z hlediska toho, co krásná literatura skutečně jest. Ale zaplaťpámbu za to, že se s nimi dá tak soustředěně, věcně i pozorně pracovat.
Navíc si vůbec nemyslím, že interpretace řízená pracovními listy s otázkami nějak vedla žáky k tomu, že by jim unikly hlubší myšlenky sonetů, naopak, v závěrečné reflexi o tom skupinky mluví velice zdařile. Povšimněme si toho, že se zdaleka všichni nevrtali v nějakých rozpacích nad sexuální orientací, ale vybírali si i 130. sonet a vyhmátli to, že básník opěvá živou lásku (dokonce k ženě, chcete-li) a cení si jí navzdory tomu, že každý a každá máme spoustu nelíbezných vlastností a projevů, a navzdory tomu, jak nás básníci obvykle obelhávají.
Pro práci s poezií a beletrií vůbec je taky moc důležité, že hodina dala žákům možnost k tomu, aby se střetaly jejich interpretace, aby se lišily a shodovaly - to je úplně stejně podstatná část literárního díla a života jako estetická libost plynoucí z obraznosti a znění poezie.
Myslím, že dnes už nestačí si postaru představovat, že to hlavní na práci s poezií je realizovat celkové působení básně např. recitací (navíc poslechem, protože by žáci nemohli sonet přednést adekvátně sami). Docela zároveň s tím je důležité, cenné a nevyhnutelné realizovat (ve výuce, ale i v čtenářství vůbec) právě ty procesy sdílení. Čí je literatura? Literaturu nemá básník, nemá ji čtenář - máme ji jedině tehdy, když ji sdílíme my všichni, kteří umíme číst a naučili jsme se obcovat s literaturou – žít ji společně. A to já v té hodině vidím jako výukově velmi vydařené. Že z toho obcování prozatím vzcházejí i některé závěry dost diskutabilní, je jednak pochopitelné vzhledem k věku žáků, také k pojetí výuky, kterým asi většina žáků od dětství prošla, jednak je to vlastně i vítané: interpretace díla není nikdy konečná, ukončená, a jestli žáci zažívají tu neukončenost někde na mělčích úrovních pochopení díla, nebo na hlubších, může být trochu jedno -pokud ovšem v dalším studiu se do hloubek dostanou, pokud je k tomu paní učitelka povede (a to asi povede...)
Přesto však si myslím, že pro další virtuální hospitace by bylo asi dobré se dohodnout, že v plánu hodiny bude přece jen ukázáno, s jakými představami, s jakými prekoncepty žáci přicházejí, když mají číst básně, v nichž se vyznává láska.
Možná, že hodina mířila k tomu pochopení, že básník může ušlechtile vypracovanou formou uchopit, zachytit a sdělit to, jak láska dokáže člověka strhnout, zbavit ho i třeba sebeovládání nebo vkusu nebo ho zbaví uznání od lidí vyznávajících nezbořitelné normy, a jak láska člověka přesto umí učinit šťastným. Jestli to je tak, pak by bylo dobré, aby si žáci mohli ve výuce před čtením těchto sonetů nějak vybavit a uvědomit, jak oni sami dosud nebo už lásku chápou, znají a interpretují. Do textů mají vstupovat se zjitřeným svého chápání a prožívání právě toho, co potom díky sonetům sami objeví v Shakespearovi.
A jen tohle připravit a se žáky realizovat je úkol neuvěřitelně obtížný, kdepak na jednu hodinu. Na pedagogicky i literárně skutečně podstatné jevy nemůže "virtuálních" 45 minut vůbec stačit. To je jako chtít doma v akváriu pozorovat třebas porod velryby.
To, že bychom my na internetu asi nevydrželi sledovat čtyřhodinový blok práce, ještě neznamená, že ve výuce literatury (a každého dalšího opravdu zásadního a komplexního jevu ve všech předmětech) proto musíme držet hodiny po 45 minutách. Práce s literaturou, pokud má sloužit vzdělanosti a kultuře, se prostě nemá komprimovat do třičtvrtěhodin výuky, jen proto, že česká tradice rozvrhů a osnov dosud nebere na vědomí, že poznávání, prožívání a rozvoj vzdělání potřebuje jinak přidělený a jinak uspořádaný čas než pouhé výklady a procvičení látky. S tím ovšem prozatím ani žáci, ani paní učitelka, ani my sami neumíme nic udělat – ale máme to mít na mysli a dávat to najevo, abychom se jednou dobrali toho, že se o procesech čtení a učení bude uvažovat adekvátněji.
|
|---|
Zrušit filtry
Portál www.rvp.cz byl součástí projektu Metodika II.