Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > > Struktura vzdělávacího systému v Německu...

Ikona informativni

Struktura vzdělávacího systému v Německu

Autor: Eliška Walterová
Anotace: V Německu existuje 16 vzdělávacích systémů v jednotlivých spolkových zemích. Nové spolkové země (z bývalé NDR) použily po znovusjednocení Německa řady prvků západoněmeckých školských systémů.
Klíčová slova: německo, vzdělávací systém, nejednotný školský systém, maturita, povinná školní docházka, hlavní škola, reálka, gymnázium

Text článku:

I když je Německo naším bezprostředním sousedem a naše vzájemné dějiny jsou provázány více, než s kterýmkoli jiným státem, odlišnost našich vzdělávacích systémů je výrazná. Německé školství je řízeno na úrovni jednotlivých spolkových zemí, přičemž je logicky každý jednotlivý vzdělávací systém ovlivněn historickými, společenskými a politickými specifiky dané oblasti. Tak se v "jednotném" Německu setkáváme s velice "nejednotným" a různorodým školským systémem.

Německá spolková republika patří k zakládajícím členům Evropských společenství a od poloviny minulého století je jedním z vůdčích aktérů evropské integrace. Po obtížném období poválečné rekonstrukce se západní Německo stalo prosperující zemí a silným partnerem ve skupině nejrozvinutějších zemí světa. Významnou úlohu sehrálo vzdělávání a výchova, podporující smíření německého národa s národy Evropy a světa, pochopení mírového soužití, spolupráce a nových povinností občanů. Zatímco tyto cíle vzdělávání a výchovy byly naplňovány, zájem o změnu struktury a kvality německého vzdělávacího systému byl méně výrazný a nestal se ohniskem vzdělávací politiky.

Zásadní diskuse o vzdělávání, zahájená na přelomu milénia, reflektovala nejen nepříliš lichotivé výsledky německých žáků v mezinárodních srovnávacích výzkumech, ale i širší vnitřní problémy vzdělávání, které souvisejí s důsledky sjednocení Německa, s narůstající multikulturalitou společnosti, s nerovnostmi ve využívání vzdělávacích příležitostí, s důsledky ekonomickými a se vzrůstající nezaměstnaností.

V této souvislosti se selektivní vzdělávací systém s konzervativní strukturou a škola jako klíčová instituce dostává do centra politického zájmu s určitým zpožděním, avšak s výraznou razancí, co se týče přijatých opatření a pozitivních očekávání.

Obecné charakteristiky německého vzdělávacího systému

Německo nemá jednotný školský systém. Ve státě existuje šestnáct vzdělávacích systémů v jednotlivých spolkových zemích. Nové spolkové země (z bývalé NDR) použily po znovusjednocení Německa (1990) řady prvků západoněmeckých školských systémů. Centrální řízení federální vládou je omezeno na regulaci a koordinaci profesní přípravy, vědeckého výzkumu, podporu rozvoje vysokých škol a stipendií. Školství řídí zemské orgány a úřady, federální vláda jejich činnost koordinuje a vytváří společný rámec. Pod dohledem státu je školství jako celek, jeho správa přísluší ministerstvům kultu zemských vlád. Koordinačním grémiem je Konference ministrů kultu (Kultusministerkonferenz). Za předškolní zařízení odpovídají zemská ministerstva sociálních věcí nebo kultu, jejich správa je věcí místních úřadů pro mládež. Paralelně existuje síť škol soukromých a církevních. Jednotlivé země ve skutečnosti utvářejí vlastní školství při respektování společného spolkového rámce. Společné pro všechny spolkové země jsou: délka povinné školní docházky, zajišťování návaznosti vzdělávacích stupňů, označování vzdělávacích zařízení, vzájemné uznávání vysvědčení, systém známkování. Spolková vláda může zasahovat také do podpory vzdělávání a vědeckého výzkumu, regulace mimoškolní a profesní přípravy, řízení zásad vysokého školství, výstavby a rozvoje vysokých škol, úpravy podpor pro žáky a stipendií pro studenty v době studia.

Společným úkolem je posilování integrace Německa do evropských struktur, která byla započata již v 50. letech minulého století. Německo je považováno za jednoho z hlavních aktérů evropského sjednocování. SRN patřila k zakladatelům Evropského hospodářského společenství, je členem NATO, G7 (skupina nejrozvinutějších a nejmocnějších zemí světa), řadí se mezi nejvyspělejší státy světa. V současné době prochází složitým vývojem, způsobeným jednak připojením méně rozvinutých východních zemí, jednak ekonomickými problémy a vysokou nezaměstnaností a současně také důsledky početných vln novodobých imigrantů, kteří tvoří nejsilnější minoritu mezi německým obyvatelstvem vedle méně početných tradičních menšin Frísů, Dánů a Lužických Srbů (nejpočetnější menšina žijící na území bývalé NDR).

Na financování školství se podílejí obce a stát. Obce hradí věcné náklady, stát náklady personální a poskytuje příspěvky na stavební práce a další investice. Státní finanční podporu získávají i základní a střední soukromé školy.

Struktura školského systému

Jak již bylo uvedeno, školský systém v Německu má nejednotnou strukturu, odlišnou v jednotlivých spolkových zemích.

Předškolní výchova je dobrovolná. Mateřská škola (Kindergarten) je určena pro děti ve věku 3 - 6 let. Tzv. předtřídy (Vorklassen) zajišťují mimořádnou přípravu na základní školu, zejména dětem neprokazujícím dostatečnou školní zralost.

Povinná školní docházka začíná po dovršení šesti let věku dítěte. Zpravidla trvá 9 - 10 let jako plná povinná docházka, další tři roky jako částečná pro učně, celkem tedy 12 let. Žáci mají možnost navštěvovat dobrovolně navíc jeden rok školy, jehož absolvování je opravňuje k dokončení úplného středního vzdělání. Bývalé východní země si ponechaly kratší školní docházku a zavedly nová označení.

První stupeň (primární vzdělávání) je tradičně čtyřletý. Věk 10 let je klíčový pro volbu další vzdělávací dráhy. Soustavu sekundárního vzdělávání tvoří tři proudy:

  • hlavní škola - Hauptschule (5 - 6 let);
  • reálná škola - Realschule (6 let);
  • gymnázium - (9 let).

V sekundárním cyklu vznikl také nový netradiční, nepříliš rozšířený typ integrované školy, tzv. souhrnná škola (Gesamtschule). Tento nepříliš rozšířený typ střední školy (cca 6 % žáků) sjednocuje všechny tři předchozí typy, je vnitřně diferencovaný s rozdílnými výstupy žáků. Rozhodování o vzdělávací dráze se v tomto typu školy posunuje do vyššího věku. Výskyt tohoto typu školy se výrazně liší v jednotlivých spolkových zemích (v Berlíně ji navštěvuje čtvrtina celkového počtu žáků, zatímco v Bavorsku a Bádensku-Württembersku jen 0,5 % žáků).

Hlavní škola poskytuje všeobecné vzdělání a umožňuje přístup k přípravě na povolání i na další vzdělávání, patří k méně využívanému typu škol. Tento typ školy je považovaný za školu pro méně nadané děti, bývá též nazýván "zbytkovou školou" (Restschule), je podrobován sílící kritice. V některých lokalitách se v těchto školách učí převážně nebo výhradně děti imigrantů, jejichž mateřským jazykem není němčina, což je velký problém. Odlišné kulturní a náboženské prostředí rodin žáků navíc přináší další závažné problémy.

Reálná škola je ve své typické podobě šestiletá, existují i kratší formy, navazující na hlavní školu, z níž přicházejí žáci po ukončení šestého nebo sedmého ročníku.

Gymnázium je zpravidla 5. - 13. ročník, v několika případech existují nástavby po 7. ročníku hlavní školy a pro mimořádně nadané absolventy reálek, kteří na gymnáziu mohou skládat maturitu, která jediná umožňuje vstup na všechny typy vysokých škol.

Obecně lze konstatovat, že německé školství odolávalo všem trendům vedoucím k vytvoření sjednocené školy a patří ve své struktuře k nejkonzervativnějším školským systémům. I když je přechod z primární do sekundární školy plynulejší, byly zrušeny zkoušky a zavedeny orientační ročníky s možností korekce volby vzdělávací dráhy, je raná selekce žáků zřetelná. Trend k vnitřnímu sjednocování sekundární školy po faktickém odmítnutí školy souhrnné, zamýšlené původně jako hlavní proud středního vzdělávání, se projevil uvnitř rozličné struktury vytvářením standardů a posilováním studijních příležitostí na reálkách a gymnáziích. Pro srovnání: ještě v 60. letech byla hlavní škola rozhodujícím typem sekundárního vzdělávání pro většinu žáků, dnes ji navštěvuje jen asi 15 % příslušné populace, většinou ti žáci, kteří neuspěli na jiné střední škole (proto se také nazývá "zbytkovou"). Naproti tomu gymnázium zaznamenalo doslova expanzi, maturitu na ni skládá více než čtvrtina školní populace. To je ovšem jen část těch, kteří využívají široké nabídky a variant středního vzdělávání, střední školu nedokončí nebo maturitu neskládají. Kromě studia povinných předmětů mají žáci možnost rozsáhlé volby a nabídky v různých směrech (skupinách předmětů), vyučování je členěno dle rozsahu, obtížnosti a výkonu žáka.

Kvalitní středoškolské vzdělávání akademického typu nabízí gymnázium, které vrcholí po třinácti letech školní docházky maturitou. Na gymnázium mohou v 16 letech přestoupit úspěšní studenti z reálné školy po absolvování vyrovnávacího programu. Z ostatních typů středního vzdělání přestoupit nelze.

Maturita (Abitur) v Německu na gymnáziu je prestižní zkouška. Je nejen vyvrcholením předchozí vzdělávací dráhy, ale také zkouškou tzv. všeobecné vysokoškolské zralosti. Neexistují sice státní maturity, ale požadovaná úroveň vědomostí je značná. Požadovány jsou čtyři předměty, studenti však volí zpravidla několik dalších, poněvadž celkový výsledek může ovlivnit přijetí či nepřijetí na vysokou školu. Studenti se na maturitu připravují poslední tři roky studia na gymnáziu, celkem ze čtyř předmětů. Dva jsou na základní (Grund) a dva na pokročilé (Leistung) úrovni. Maturitu mohou skládat pouze ti studenti, kteří nejméně dva roky souvisle studovali následující předměty: německý jazyk, cizí jazyk, matematiku. Z jednoho předmětu může být vykonána ústní zkouška místo písemné. Variant je mnoho, uveďme alespoň dva příklady:

Příklad 1.: Matematika a němčina na pokročilé úrovni, angličtina a chemie základní úroveň (chemie ústní).

Příklad 2.: Němčina a fyzika na pokročilé úrovni, matematika a dějepis na základní úrovni (matematika ústní).

Do výsledného stavu maturitní zkoušky se započítávají výsledky zkoušek i známky z maturitních předmětů, které měl student na vysvědčení v průběhu celého posledního tříletého cyklu studia.

Maturitní vysvědčení je pak to jediné, co vyžadují vysoké školy při přijímání studentů (doplňující podmínky se vztahují k výjimečným a žádaným oborům jako medicína, veterinární medicína, farmacie, práva, výpočetní technika a statistika).

Odpovědnost za maturitní zkoušky je tradičně v Německu záležitostí středních škol. Pouze principiální otázky řeší Konference ministrů kultu. Zemské vlády (ministerstva) stanovují konkrétní požadavky na maturitní zkoušky výjimečně (např. v Bavorsku a Bádensku-Württembersku). V ostatních spolkových zemích jsou rozhodující požadavky škol. Skupiny učitelů formulují otázky, ministerstvo provádí pouze dohled, zkušební komise na škole řídí organizaci a průběh maturit. Jejími členy jsou ředitel nebo jeho zástupce, zkoušející (není to studentův učitel!) učitel z jiné školy a tajemník. O výsledku se zpravidla hlasuje. Do výsledku se započítávají výsledky zkoušek a známky z maturitních předmětů, které měl student na vysvědčení v průběhu posledních tří let studia.

Učitelé všech stupňů škol, kromě předškolní výchovy a učňovských zařízení, se vzdělávají na vysokých školách. Německo má tradičně zavedený tzv. konsekutivní model, studium rozdělené na dvě fáze: odborné, tj. vzdělávání v oblasti výchovné, společenskovědní a v předmětech aprobace, včetně oborové didaktiky a školní praxe; studium se uzavírá první státní zkouškou. Druhá fáze, tzv. přípravná služba, zahrnuje pedagogickou činnost na školách a doplňující vzdělávání ve studijním semináři; studium končí druhou státní zkouškou. Délka první fáze je 3 - 5 let, pro gymnázium nejméně 4 roky, přípravná služba trvá 18 - 24 měsíců. Další vzdělávání učitelů je povinné, má dvě formy - další vzdělávání v jednom oboru a získávání doplňkové kvalifikace. Předmětem dalšího vzdělávání může být pedagogika, sociologie nebo předmětová didaktika, dalšími obory jsou např. ekologická či mediální výchova, informatika. Kratší formy vzdělávání probíhají jako odpolední či večerní kurzy.

Školství současného Německa v sobě spojuje dva původně především ideologicky velmi odlišné systémy vzdělávání. Vzdělávací systém bývalého východního Německa se v podstatě rozplynul v systému bývalého západního Německa a nikoliv naopak! Přesto sjednocené německé školství převzalo po roce 1989 některé prvky z NDR jako kupř. složení maturity po 12 letech studia. Zda spojení těchto dvou odlišných školských systémů nějakým způsobem prospělo celkovému stavu vzdělanosti v Německu, může být předmětem průzkumů v následujících letech.

Internetové odkazy:

  • Spolkové ministerstvo pro vzdělávání a vědu (Bundesministerium für Bildung und Forschung):
    www.bmbf.de
Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 03. 04. 2006
Zobrazeno: 37143krát
reklama
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku :
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

zatím nikdo Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
WALTEROVÁ, Eliška. Struktura vzdělávacího systému v Německu. Metodický portál: Články [online]. 03. 04. 2006, [cit. 2016-12-06]. Dostupný z WWW: <http://clanky.rvp.cz/clanek/c/z/510/STRUKTURA-VZDELAVACIHO-SYSTEMU-V-NEMECKU.html>. ISSN 1802-4785.
Doporučte materiál
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.

reklama

Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.