Domů > Odborné články > Gymnaziální vzdělávání > Objektivita v médiích – Funkce objektivity v mediálním diskursu
Odborný článek

Objektivita v médiích – Funkce objektivity v mediálním diskursu

13. 10. 2011 Gymnaziální vzdělávání
Autor
Mgr. Petr Valenta

Anotace

Text je výňatkem z článku Objektivita v médiích – mediálně pedagogický pohled, který vyšel v časopise Pedagogika v červnu 2010. Masová komunikační média významně ovlivňují charakter edukačně socializačního procesu v moderní společnosti. Mediální obsahy, jimž je publikum vystaveno, však podléhají konkrétním principům a metodám žurnalistické práce s realitou. Článek studuje vlastnosti a účinky novinářské objektivity, kterou chápe jako hlavní konstitutivní princip profesionálního žurnalismu, v kontextu společenské komunikace, edukace a socializace. V protikladu k obecně sdílenému chápání novinářské objektivity jako prostředku nestranného pozorování společenských jevů, přichází autor s představou proměny funkce objektivity v nástroj mocenské kontroly obsahu veřejné komunikace. Novou úlohu teoretické pedagogiky spatřuje proto v rozvoji mediální pedagogiky jako disciplíny zaměřené na výzkum pedagogických aspektů fungování médií v moderní společnosti a přinášející, mimo jiné, hlubší porozumění charakteru mediální edukace a socializace nezbytné pro eliminaci jejich negativních důsledků.

Hypotéza o objektivní povaze světa, jehož skutečnou podstatu lze poznat pouze v tom případě, vymaníme-li se z vlivu subjektivních předsudků a předpokladů, je ústředním východiskem současného pojetí profesionální žurnalistiky. Jedině objektivní přístup ke všem skutečnostem světa může zajistit pravdivost a neutralitu mediovaných sdělení, má tedy působit proti zneužití symbolické moci médií a ovlivňování veřejnosti prostřednictvím mediálních obsahů[1].

Jak upozorňuje Michael Hauser, důraz na objektivitu v diskursu liberální společnosti vytváří situaci, kdy jsou některé zkušenosti a z nich vyplývající názory označované za pouze okrajové, partikulární. „Partikulárních hledisek je mnoho, a proč bychom se měli řídit právě tímto hlediskem a ne nějakým jiným. Rozhodovat se má pouze z pozice, která odložila partikulární hlediska, a tím je zkrátka pozice hegemona.“[2] Pravdu má tedy ten, kdo disponuje mocí. A nejvyšší mocí v oblasti symbolické komunikace disponují média.

V současné kultuře, v níž značné množství poznatků a zkušeností přichází zprostředkovaně od médií, roste tendence považovat tyto poznatky a zkušenosti za platné a pravdivé přímo úměrně s tím, jak klesá možnost jejich ověření v přirozeném světě. Pokud je možnost přímé konfrontace s osobní zkušeností omezená, nezbývá nic jiného, než přijmout předkládaná sdělení médií jako pravdivá. Princip objektivity má být faktorem, který zvyšuje důvěryhodnost mediovaných sdělení, ve skutečnosti však omezuje lidskou schopnost rozpoznat, že mediální interpretace reality je na skutečné realitě nezávislá. Objektivita tak mnohem více než jako prostředek poznání slouží k udržení veřejné diskuse a myšlení lidí v intencích odpovídajících zájmům a potřebám držitelů symbolické moci – vlastníků médií.

Představa objektivní žurnalistiky se začala prosazovat na počátku 20. století. Od okamžiku, kdy začalo být vydávání novin chápáno jako činnost směřující k zisku a charakter mediovaných sdělení se z funkční informace proměnil v obchodovatelnou komoditu, stala se objektivita logickým prostředkem, jak si zajistit co nejširší přízeň publika. Jedině maximálně univerzalizovaná a neutrální témata bylo možné prodávat jinak velmi rozrůzněnému publiku. Původní a primární funkce objektivity tedy spočívala především v dosažení ekonomické stability médií a zajištění zisku jejich vlastníkům, tedy k získání ekonomické moci.

Jedním z přímých důsledků objektivizace žurnalistiky, který se záhy projevil, byla proměna obsahu mediovaných sdělení orientovaných nyní na velmi povrchní a obecné referování o neutrálních tématech, jakým je například zločin, namísto toho, aby média zkoumala příčiny skutečně společensky významných událostí (Burns, 2004). Druhý, a neméně závažný, důsledek uplatňování principu objektivity se projevuje v postupném omezení zdrojů, které bylo možno považovat za důvěryhodné. Protože se předpokládalo, že jednotlivci jsou zatíženi rozličnými motivy, potřebami a zájmy, a tedy ve svých výpovědích nutně subjektivní, hledaly se v rámci zachování objektivity sdělení jiné zdroje. Tyto zdroje byly nalezeny v institucích. Moderní stát jako anonymní, rutinizovaný a byrokratizovaný systém zajišťování veřejných funkcí je současnou žurnalistikou považován za objektivní, a proto se stal, spolu s ekonomickými institucemi, dominantním zdrojem informací v médiích (McChesney, 2009). S orientací médií na oficiální zdroje došlo k další výrazné redukci témat veřejné diskuse na ta, která vycházejí z potřeb institucí či alespoň těmto potřebám neodporují.


[1] Mediálními obsahy jsou myšleny obsahy společenské komunikace zprostředkované médii.

[2] Hauser, M.: Marx redukcionista i metafyzik. Britské Listy, 2. 9. 2009.

Literatura:

Burns, L. S.: Žurnalistika. Praha: Portál, 2004.
BuRton, G., Jirák, J.: Úvod do studia médií. Brno: Barrister & Principal, 2003.
Hauser, M.: Marx redukcionista i metafyzik. Britské listy, 2. 9. 2009.
Mander, J.: Čtyři důvody pro zrušení televize. Brno: Doplněk, 2000.
McChesney, R.: Problém médií. Grimmus, 2009.
McQuail, D.: Úvod do teorie masové komunikace. Praha: Portál, 1999.
Postman, N.: Ubavit se k smrti. Praha: Mladá fronta, 1999.
Skalková, J.: Pedagogika a výzvy nové doby. Brno: Paido, 2004.
Thompson, J.B.: Média a modernita. Praha: Karolinum, 2004.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Téma článku:

Mediální výchova