Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Karel Alois Vinařický
Odborný článek

Karel Alois Vinařický

25. 9. 2006 Základní vzdělávání
Autor
František Morkes

Anotace

Článek se věnuje významnému českému vlastenci a autoru prvních českých slabikářů, který se věnoval i problematice metodiky vyučování českého jazyka.

Historie českého školství byla výrazně pozitivně poznamenána činností řady zanícených vlastenců, ochránců českého jazyka a bojovníků za jeho větší práva i uplatnění ve školách.

K těmto osobnostem patřil i vlastenecky orientovaný kněz Karel Alois Vinařický (narozen 24. 1. 1803 ve Slaném - zemřel 3. 2. 1869 v Praze). Bohoslovecká studia ukončil v roce 1825. Protože však ještě nedosáhl požadovaného věku 24 let, nemohl být vysvěcen a zůstával nadále v rodině hraběte Šlika, ve které již v letech studií působil jako domácí učitel. Ovšem jen do doby, kdy mu pražský arcibiskup Václav Chlumčanský z Přestavlk nabídl úřad obřadníka. Přízeň, které se Vinařický u arcibiskupa těšil, se projevila i v tom, že byl na kněze vysvěcen o celé dva roky dříve, než bylo obyčejem, přičemž obřad vykonal na památný den sv. Vávlava sám arcibiskup. Vinařický se pak v Praze věnoval intenzivně vlasteneckým zájmům a navázal přátelské styky s řadou osobností českého života. Vinařický také založil a vydával Časopis pro katolické duchovenstvo, který - tištěný latinkou a psaný analogickým pravopisem - byl výraznou novinkou v tehdejších gramatických půtkách českých vlastenců.

V roce 1832 bylo Vinařickému svěřeno, již jako známému a obratnému stylistovi, vypracování "Pamětního spisu o nynějším stavu vyučování v jazyku českém na vyučovacích ústavech v Čechách", který byl zaslán císaři. Spisem měla být císaři doložena potřeba vzdělávání mládeže v českém, tedy mateřském jazyce. Spis přitom konstatoval, že dosud neexistují ani školní učebnice, v nichž by se oba zemské jazyky "zároveň nacházely", ačkoliv se o takových učebnicích zmiňovala již před lety vydaná a stále používaná Methodní kniha opata Felbigera.

V období let 1833 - 1849 působil K. A. Vinařický jako farář v Kovani u Mladé Boleslavi, pak se stal děkanem v Týně nad Vltavou. Zde si získal zásluhy o tamní farní školu, která byla jeho přičiněním povýšena na hlavní a byla jí vystavena i nová budova. Zásluhy Vinařického byly tehdy oceněny jak zasazením pamětní desky do budovy nové školy, tak i tím, že byl jmenován čestným měšťanem. V roce 1855 se Vinařický stal soběslavským vikářem. Svůj úřad vykonával s mimořádnou pečlivostí, takže i budějovický biskup Jan Valerián Jirsík si přál, aby vykonával dohlížitelskou správu po celé diecézi. K tomu ale pro odpor německých kruhů nedošlo. Zásluhy Vinařického byly po zásluze opět oceněny v roce 1859, kdy byl zvolen kanovníkem starobylé kapituly vyšehradské. O několik let později jmenoval Vinařického pražský kardinál Bedřich Schwarzenberg čestným radou arcibiskupské konzistoře. V úřadu kanovníka vyšehradské kapituly Karel Alois Vinařický dne 3. února 1869 zemřel.

Karel Alois Vinařický se zapsal do dějin českého školství především jako autor slabikářů a dalších knih pro malé čtenáře, které se ve školách hojně používaly. Není žádnou nadsázkou ani konstatování, že ve své době byl výrazně nejoblíbenějším autorem knih pro děti. Je ale zcela na místě upřesnit mnohdy přetrvávající představu, že impuls k napsání prvního slabikáře dostal od svého dlouholetého přítele F. L. Čelakovského, neboť to nebyla pravda. Vinařický sám ve své korespondenci uvádí, že F. L. Čelakovský ho v roce 1836 spíše jen "připostrčil" k tomu, aby se práci na slabikáři pro české žáky intenzivně věnoval. Prvotní podnět k tomu, aby začal psát slabikář pro školní děti, dostal Vinařický již v roce 1832, a to od Františka Palackého. Palacký Vinařického informoval o vyjádření hraběte Martinice, který - právě podle svědectví Palackého - prohlásil, že by rád dal učit své děti nejdříve česky - ovšem kdyby se dostávalo dobrých českých knih! Vinařický, který se pak - právě po opakovaném impulsu od Čelakovského - přípravě slabikáře s příkladnou horlivostí a zaníceností věnoval, hodlal svým slabikářem uvést v život nový způsob počátečního vyučování dítek. O této novotě informoval jako jednoho z prvních právě F. L. Čelakovského ve svém listu ze dne 11. prosince 1836.

Novost měla spočívat v tom, že by se výuka čtení a psaní začínala velkou latinskou abecedou. Vinařický to zdůvodňoval tím, že latinská abeceda je vhodná především pro svoji jednoduchost, kterou dítě "při vypodobňování spíše trefí". Pozoruhodné ovšem bylo i to, že v záležitosti vydání Nového abecedáře, jak svoji práci původně nazýval, se ve své korespondenci Vinařický zmiňoval i o tom, že "pro děti psáti mnohem těžší je věc než pro učené". Současně hovořil také o potřebnosti obrázků. Říkal, že jich bude zapotřebí asi 40, hledal radu, kde by se nejlepší obrázky daly získat a kolik by asi stály. Protože knihu zamýšlel vydat svým vlastním nákladem, uvažoval dokonce o tom, že by vydal nejdříve samostatně text a teprve později by text doplnil obrázky. Později, kdy již připravovaný titul nazýval Česká abeceda, vyslovil Vinařický i představu, že obrázky by měly být ozdobnější, než byly v německé práci Neuer Orbis pictus. A dodával: "Vůbec bych žádal, aby vydání toto bylo úhledné, aby se to i do rukou mladé šlechtě podati mohlo.". Opravdu zdařilé vydání učebnice bylo umožněno teprve poté, co František Palacký na její vydání nejen přislíbil, ale i zajistil finanční prostředky u Matice české. Vzhledem k tomu, že Matice česká tehdy podporovala prakticky pouze vydávání vědecké literatury, byla tato podpora nepochybně vyjádřením přesvědčení, že pro další rozvoj jak českého jazyka, českých škol a celkové vzdělanosti českého lidu jsou mimořádně důležité právě dobré české učebnice pro všechny žáky.

Novost Vinařického slabikáře pro obecné školy spočívala v tom, že v něm byla poprvé vyslovena zásada "podle zvuku vedle jména bývej každá hláska čtena". Významné bylo i to, že se Vinařický přiklonil i k tehdy ještě nepříliš rozšířené Komenského zásadě učit čtení a psaní současně. Slabikář vyšel tiskem pod názvem "Česká abeceda aneb malého čtenáře knížka první" v roce 1839. Říkadla a básně pro děti, obsažené ve slabikáři, vydal Vinařický v roce 1842 spolu s dalšími pod titulem Kytka, druhé vydání pak vyšlo v roce 1845. Obě tyto knihy se ve školách také úspěšně používaly.

V roce 1850 vydal Vinařický již upravený slabikář pod názvem Čítanka maličkých a doplnil ho dalšími básničkami a říkadly. I to byl značně novátorský počin. Do té doby obsahovaly nepočetné čítanky pouze kapitoly z katechismu, dějepravy a reálií. Vinařický však do nich vnesl poezii. V roce 1851 byl Vinařický, již jako osvědčený autor knih pro školní děti, vyzván školním radou Josefem Wenzigem k napsání dalších čítanek. Při jejich sestavování mu pomohl zkušeností a radou rolník Karel Krouský z Katusic, což Vinařickému umožnilo zařazení samostatného oddílu s názvem "Rolník". Je nepochybné, že tím značně prospěl především vesnickým školám. K dalšímu vydání Vinařického čítanek za jeho života došlo ještě v roce 1864.

O věcném přístupu Vinařického jako autora hovoří i to, že vycházel od dětských zvuků retních (mama, papa, baba), od nichž přecházel k zubojazyčným (tata). Při cvičení výslovnosti se snažil vybrat i analogický zvuk v přírodě a vynasnažil se přiblížit ho také na doprovodných obrázcích, aby utkvěl dítěti v paměti. Pozdější odborná literatura zabývající se vývojem metodiky výuky čtení proto konstatovala, že teprve na podkladě slabikáře K. A. Vinařického se začalo v našich školách obecně používat hláskové metody a byla opuštěna metoda písmenková, v níž si žák nejdříve říkal potichu písmena a nahlas říkal již celé slabiky. Vinařický též připravil současně i krátkou metodickou stať, která měla napomoci učitelům při práci se slabikářem.

K. A. Vinařický se ovšem o české školství zasloužil i jako odborník a teoretik věnující se jeho organizaci. Vedle toho, že ve všech místech svého působení zanechával čitelnou stopu svého úsilí o povznesení českého školství (vedle již zmiňovaných skutečností je možno připomenout i jeho osobní podíl na vzniku hospodářsko-živnostenské školy v Karlíně), podílel se významným způsobem na řešení mnohých otázek i jako zasvěcený odborník v tehdejším tisku. Šlo především o články uveřejněné v Časopisu musea království českého, z nichž nejvýznamější byl článek O vyučovacím jazyku v národních školách z roku 1857 a článek Učitelky dívek při farních školách, který byl otištěn v roce 1858.

V rozsáhlejším prvním článku (byl otištěn na str. 251 - 267 v ročníku 1857) reagoval Vinařický na útoky, které se snesly na pátera F. J. Řezáče, který jako první zveřejnil vlastní statistiky počtu německých a českých žáků na pražských školách. Tyto statistiky názorně dokumentovaly, že - v jisté neshodě s platnými zákony - se na většině pražských škol vyučuje buď zcela, nebo převážně německy, ačkoliv do nich chodí jen 688 německých dětí proti 13310 dětem českým. Vinařický přitom nebyl proti německému vyučovacímu jazyku, ale proti praxi, kdy do německých škol byly přijímány české děti bez znalosti německého jazyka pouze podle přání rodičů. Zdůrazňoval, že pokud dítě ve škole nerozumí, je nuceno se vše učit jen zpaměti, čímž jsou porušována ta nejzákladnější vychovatelská pravidla. Uváděl, že pro takové dítě "hlahol jazyka cizího méně znamená než zvuk zvonu, při tom ví dítě alespoň, proč se zvoní. Z paměti se učí podle sluchu a zraku jako špaček a papoušek." Byl si plně vědom toho, že němčina sice usnadňuje mnohým Čechům vzdělání a zaopatření, zdůrazňoval však, že "učení se němčině se nesmí veškerému lidu na větší jeho škodu vnucovati."

Drobnější druhý článek (str. 419 - 421 v ročníku 1858) byl věnován nedostatku uchazečů o prázdná podučitelská místa. Vinařický v něm vypočítával příčiny tohoto nedostatku (nepřipravenost pro českou výuku z německých hlavních škol, hledání obživy mimo Čechy, přechody na vyšší stupeň škol, menší zběhlost v hudbě, která by nedávala možnost stát se farními učiteli apod.) a snažil se hledat východisko. To viděl v odděleném vyučování dívek a chlapců, přičemž dívky by mohly ve škole také učit "dobře cvičené učitelské dcery". Jejich příprava by ani v budoucnu nemusela podle Vinařického být "mnoholetá a tak útratná, jaková jest nynějších učitelských vychovanců". Měla by být spíše pro žákyně praktická a potřebná. Pro dívčí oddělení ve farních školách proto doporučoval i odlišné učebnice a výuku nejrůznějším ženským dovednostem. Byl přesvědčen o tom, že rodiče by jistě takto praktický výcvik svých dcer ve školách přivítali. Za přínosné považoval i to, že učitelské dcery by si výukou dopomohly alespoň ke skromnému věnu a že i jejich otcové by pak bedlivěji dbali o jejich výchovu.

Osobnost Karla Aloise Vinařického, zcela mimořádné postavy našeho školství 19. století, upadla postupem doby téměř v zapomnění. Přestože patřil k nejvýznamnějším buditelům, který se nevěnoval jen vlastenecké činnosti a rozvoji českého školství, ale zabýval se i archeologií, rozmanitou činností překladatelskou (především z klasických jazyků) a činností spisovatelskou i vědeckou. Jako aktivní účastník literárně-kulturního dění své doby byl i v osobním přátelském styku s řadou významných osobností, na které působil nejen jako duchovní pastýř, ale kterým mnohdy poskytoval i materiální pomoc.

A pokud by se dnes někomu zdálo, že se se jménem tohoto muže setkává poprvé v životě, je možno připomenout, že Vinařický byl autorem i dnes běžně známých a často i zhudebněných dětských říkadel. Za všechny je možno uvést například Tluče bubeníček, tluče na buben nebo Ivánku náš, copak děláš...

Literatura a použité zdroje

[1] – Archiv Pedagogického muzea J. A. Komenského v Praze, fond K. A. Vinařického.
[2] – MORKES, F. Karel Alois Vinařický a česká škola. In: Sborník konference Učitelé - autoři učebnic a dětské literatury. Muzeum Komenského v Přerově 22. - 23. 7. 2004. 2004.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
František Morkes

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.