Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Malé výročí, ale velký krok pro Václava Vojtěcha, prvního krajana v šestém světadílu – Antarktidě
Odborný článek

Malé výročí, ale velký krok pro Václava Vojtěcha, prvního krajana v šestém světadílu – Antarktidě

Anotace

Jako konkrétní ukázka příkladu k tzv. „malým devítkovým“ výročím se uvádí při příležitosti 90. výročí vstupu prvního Čecha na území Antarktidy příběh PhDr. Václava Vojtěcha (1901–1932) a jeho význam pro popularizaci polárních oblastí v našich zemích.

Významným průkopníkem polárních výzkumů v našich zemích, který spolu s dr. Františkem Běhounkem, účastníkem Nobileho expedice vzducholodí „Italia“ k přeletu severního geografického pólu v Arktidě v roce 1928, přispěl k popularizaci geografie polárních oblastí, byl PhDr. Václav Vojtěch, účastník americké I. Byrdovy expedice do Antarktidy 1928–1930. Stal se prvním Čechem (pomineme-li nejistou prioritu MUDr. Hynka, lodního lékaře, účastníka Charcotovy francouzské výpravy v roce 1908), který překročil jižní polární kruh a stanul dne 27. ledna 1929, tedy právě před 90 lety, na území Antarktidy.

PhDr. Václav Vojtěch (18. 11. 1901 – 6. 8. 1932), rodák ze Skřivan, účastník I. americké Byrdovy expedice do Antarktidy. První Čech v Antarktidě.

Foto archiv Josefa Herinka

Václav Vojtěch se narodil dne 28. listopadu 1901 jako syn lesníka ve Skřivanech u Nového Bydžova. Těsný vztah k přírodě, zájem o sportování, o cestování a následná gymnaziální studia v Novém Bydžově v něm probudily brzký zájem o geografii, a také o historii. Oba obory pak studoval na filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze. Studijní cesta do Paříže v roce 1922 Vojtěcha definitivně získala pro výzkum polárních oblastí. Zde původně pátral jako externí spolupracovník Českého zemského archivu po stopách české pařížské kolonie a historii československých legionářů roty Nazdar z první světové války. Za svého pobytu v městě nad Seinou zhlédl totiž ve volných chvílích strhující dokumentární film o nešťastné britské antarktické výpravě Roberta F. Scotta v letech 1911–1912, při které Scottův oddíl při soutěžení s Norem Roaldem Amundsenem o první dosažení jižního geografického pólu po návratu od něj tragicky zahynul. Od té doby se veškerý Vojtěchův zájem soustředil na úsilí stát se aktivním polárníkem.

V roce 1927 obhájil Václav Vojtěch na Karlově univerzitě disertační práci a získal doktorát filozofie v oboru historie, ale v té době již dával jednoznačně přednost geografii polárních oblastí. Na jaře 1928 přijal po návratu z vojenské služby místo redaktora v pražské tiskové kanceláři Central European Press (Centropress). Zde měl k dispozici nejaktuálnější zprávy jak o přípravě Nobileho výpravy na vzducholodi „Italia“ v Arktidě, tak i o chystané antarktické expedici amerického polárního výzkumníka Richarda Evelyna Byrda. Hlavním vědeckým cílem této výpravy bylo poodhalit do té doby dosud nerozřešené tajemství Antarktidy – zda jde o skutečný kontinent, nebo pouhé souostroví spojené ledem. I další záměry byly vědecké – přezimování na základně umístěné na Rossově šelfovém ledovci spojené s meteorologickými, glaciologickými, geologickými aj. průzkumy, letecká rekognoskace nových oblastí a první letecký přelet jižního geografického pólu.

Historie Vojtěchovy účasti v Byrdově výpravě je dokladem jeho nesmírné vitality, a také dokladem specifických společenských poměrů v meziválečném období „krátkého“ dvacátého století. Nebylo rozhodně jednoduché zajistit si zařazení do jmenované expedice. Vojtěch byl jedním z tisíců zájemců z celého světa, který nabídl své služby Byrdovi osobním dopisem. Přes první odmítnutí opět znovu intervenoval a riskoval dokonce – i přes opětovný nesouhlas Byrdových tajemníků – odjezd přes Anglii a Panamský průplav na Nový Zéland, středisko a východisko Byrdovy výpravy. Na sponzoringu Vojtěchovy cesty se podíleli kromě jeho domovské tiskové kanceláře i prezident republiky T. G. Masaryk, podnikatel Tomáš Baťa a nakladatelství Melantrich, se kterým se Vojtěch domluvil na posílání reportáží.

Byrd byl při osobním setkání s Vojtěchem překvapen skutečným zájmem, smělostí a neústupností mladého muže. Tyto vlastnosti mu imponovaly a nakonec pro Vojtěcha přece jen našel ve své výpravě místo. Dvacetisedmiletý Václav Vojtěch (nazývaný členy výpravy „Vic“) v ní nepůsobil ovšem jako vědecký pracovník, začínal ale jako nejposlednější řadový člen. Pracoval jako „coalpasser“ – házeč uhlí v topírně na pomocné lodi výpravy „Eleanor Bolling“, která vykonávala zásobovací plavby z Nového Zélandu k Byrdovu přezimovacímu táboru a vědeckému pracovišti „Malá Amerika“ (Little America) poblíž Velrybího zálivu u Rossovy ledové bariéry na okraji antarktického kontinentu.

letecký pohled na americkou polární stanici Malá Amerika (Little America), přezimovací základnu 1. Byrdovy expedice (1928–1930) poblíž Velrybí zátoky na Rossově šelfovém ledovci poblíž Rossovy ledové bariéry (v pozadí).

Foto archiv Josefa Herinka

Při druhé plavbě jmenované lodi, opět z Nového Zélandu, povýšil dr. Vojtěch z práce topiče na funkci messmana – číšníka. Jako první, a do roku 1957 jediný Čech, vstoupil dne 27. ledna 1929 při vykládání lodních zásob na pobřežní led při Velrybím zálivu Rossova moře na 78. stupni a 30 minutách jižní zeměpisné šířky a 163 stupních a 53 minutách západní délky, a tedy na pobřeží Antarktidy. Na Nový Zéland se následně vracel vlajkovou lodí výpravy „The City of New York“. Působil na ní ve službě námořníka. Cítil se ve své nové funkci konečně uspokojen, protože mohl získávat teoretické poznatky i praktické zkušenosti pro polární výzkum. Když prodělal v novozélandských Alpách výcvik psovoda polárních psů, vrátil se v této další funkci se psím spřežením s lodí „The City od New York“ zpět k antarktickým břehům.

Tentokrát osobně navštívil Byrdovu základnu Malá Amerika, kde jádro expedice úspěšně přezimovalo. Odtud byl dosažen první letecký přelet jižního pólu, zde bylo shromážděno mnoho nových cenných vědeckých poznatků o Antarktidě, objevena nová území a potvrzen předpoklad samostatného kontinentu. Dr. Vojtěch se se svým psím spřežením podílel na urychlené evakuaci Malé Ameriky, neboť výzkumný program výpravy byl v zásadě u konce a ledové poměry v Rossově moři hrozily tehdy druhým, tentokrát neplánovaným přezimováním. Dne 19. února 1930 opustil Vojtěch jako poslední člen expedice břehy Antarktidy.

Václav Vojtěch při výcviku aljašských polárních psů v Novozélandských Alpách (srpen–září 1929) pro potřeby I. Byrdovy antarktické expedice.

Foto archiv Josefa Herinka

Návrat do Spojených států byl triumfální. Členy expedice čekala triumfální veřejná jízda (hold) otevřeným autem po newyorském bulváru Broadway, přijal je v osobní audienci prezident Hoover, americký kongres je vyznamenal Zlatou medailí Kongresu Spojených států, nejvyšším americkým civilním vyznamenáním. Dr. Václav Vojtěch byl prvním Čechem, jemuž bylo uděleno toto vzácné ocenění za významné zásluhy. V roce 2003 obdržel obdobné vyznamenání Kongresu Spojených států, jako druhý český občan, bývalý český prezident Václav Havel. Bylo však nižšího stupně než Vojtěchovo. V červenci 1930 se Vojtěch vrátil do vlasti již jako uznávaný polárník. Díky publicitě se z Vojtěcha stal epizodně jeden z nejznámějších občanů republiky. Někteří závistivci ho sice nazývali Donem Quijotem české vědy či umanutým amatérem, ale při jeho přednáškách bylo nabito. Studoval, trénoval pilotáž letadla, snažil se opatřovat finanční prostředky na vlastní výpravu k severnímu pólu a napsal dodnes živý a oblíbený cestopis „Námořníkem, topičem a psovodem za jižním polárním kruhem (vlastním nákladem 1932, druhé vydání Praha, Olympia 1968, s kresbou Zdeňka Buriana na přední straně obálky).

Osud mu však nedopřál splnit velké osobní plány. Dne 6. srpna 1932, těsně před odloženým odjezdem do Kanady a na Aljašku, při projížďce na Labi u skautského tábora poblíž Sadské, kde měl přednášet o svých cestách, po zvrhnutí kánoe dr. Vojtěch tragicky zahynul. Muž, který přežil nebezpečí antarktických moří a polárních bouří, dobrý plavec, utonul, když ho loď převržená v proudu řeky zřejmě omráčila a on zůstal bez pomoci. Těsně před smrtí jakoby v předtuše napsal v předmluvě svého cestopisu vlastní odkaz slovy: ... „Snad se naleznou v našem národě mladí muži statečných srdcí, kteří podlehnou volání Velkého bílého ticha a vyhledají stopy mých sněžnic“... Na pohřbu dne 13. srpna v pražském krematoriu pokrývala jeho rakev dlouhá, temně modrá vlajka Byrdovy expedice se žlutým pásem a nápisem Byrd Antarctic Expedition. „Byl výborným typem muže a prokázal vlastnosti, jimiž vynikal v naší výpravě. Byl chloubou své vlasti,“ uvedl ve svých vzpomínkách na Vojtěcha admirál Richard Evelyn Byrd. V rodných Skřivanech připomíná památku slavného rodáka pamětní deska na rodné myslivně a čtyřistaletý památkově chráněný Vojtěchův dub pod hájovnou, v obci pak pomník.

Na další Čechy – následovníky v Antarktidě – si však musel ledový kontinent počkat dlouhých 28 let (1957, astronom dr. Antonín Mrkos, 1958 novinář a spisovatel Stanislav Bártl). A uplynulo téměř přesně šedesát let (28. února 1989) od první české stopy, než na ostrově Nelson v souostroví Jižní Shetlandy, byla postavena malá, soukromá, celoroční polární stanice nesoucí původně Vojtěchovo jméno a vyznačující se experimentálně ekologickým režimem. A teprve v roce 2006 byla dokončena a v roce 2007 uvedena do provozu (27. února) první česká vědecká stanice v Antarktidě s vládní podporou. Pod gescí Masarykovy univerzity v Brně nese jméno Johanna Gregora Mendela a byla vybudována na pobřeží v zátoce Brandy Bay na ostrově James Ross (James Ross Island), několik kilometrů jižně od hrotu Antarktického poloostrova. Výzkum na této vědecké stanici přinesl již své výsledky – odběry mechů, lišejníků, geologické vzorky, meteorologická a klimatická měření. Sen dr. Václava Vojtěcha a jeho následovníků z řad českých polárních badatelů se stal skutečností.

Václav Vojtěch na palubě norské velrybářské lodě „Carl Anton Larsen“ se svým psem „Yorkem“ (přivezl si ho do rodných Skřivan) opouští Antarktidu. Dne 20. února 1930 spatřil její břehy skutečně naposledy…

Foto archiv Josefa Herinka

RNDr. Josef Herink, 15. 7. 2019

Poznámka a dovětek autora článku:

Autor článku měl počátkem osmdesátých let minulého století příležitost a čest studovat a pořádat část osobní pozůstalosti dr. Václava Vojtěcha uchované v majetku jeho sestry pí. Anny Dufkové. Kromě osobních památek, dopisů, fotografií v albech a pověstné Zlaté medaile Kongresu Spojených států se nejcennějším dokumentem z pozůstalosti ukázal soubor celkem 130 kusů „světelných obrazů“, barevně kolorovaných velkoformátových diapozitivů 8,5 x 8,5 cm určených pro Vojtěchovy přednášky. Nebyly to samozřejmě jím osobně pořízené snímky, ale převzaté záběry expedičních fotografů, které si dal Vojtěch upravit k projekci pro přednáškový účel. S patinou barevného koloritu od firmy Kodak na původně černobílých snímcích (použita dobová organická barviva) jsou dnes tyto diapozitivy neobyčejně vzrušujícím a cenným dobovým dokladem polárních expedičních cest a výzkumů v jejich přelomové době, kdy do nich sice již pronikly moderní technické prostředky první poloviny 20. století (rádio, motorové sáně, letadla, typové aluminiové domky, různé přístroje atp.), ale částečně zůstaly prostředky stylu „klasické“ objevitelské epochy (expediční lodě jako prosté plachetnice a parníky, psí spřežení, dobové lyžařské vybavení a polární oblečení z přírodních materiálů, solené a sušené konzervované potraviny atp.).

Jmenované Vojtěchovy diapozitivy byly bez popisu a nalezené ve sklepě v krabici od bot vykazovaly různý stav poškození (rozbitá krycí skla a plísně). Autor článku měl možnost ve své tehdejší profesi vedoucího okresního Havlíčkova muzea v Havlíčkově Brodě zhotovit po náležitém osobním studiu vydaných publikací, dobových novinových a časopiseckých článků, osobního archivu a dalších podkladů popis všech snímků a uskutečnit jejich odborné technické restaurování. Měl také vizi a odpovědnost přefotografovat jmenované diapozitivy na záložní fotografická média. Dnes je jedinou osobou, která může toto Vojtěchovo cenné dobové dědictví zprostředkovat v kopiích – v digitalizované podobě veřejnosti a badatelům (zájem projevilo americké Byrdovo polární výzkumné centrum a archiv Státní univerzity Ohio v hlavním městě Columbus a další americká letecká muzea). To proto, že po úmrtí Vojtěchovy sestry pí. Anny Dufkové (dožila se úctyhodných 106 let) a následně i jejího syna, došlo k postupnému nezajištěnému rozchvácení rodinných dokumentů Vojtěchovy pozůstalosti. Osud sběratelsky neobyčejně cenné Zlaté medaile Kongresu Spojených států stejně jako i originálních diapozitivů je dnes, bohužel, neznámý. Další část Vojtěchovy pozůstalosti, především polární oblečení, fotografie a jiné artefakty, uchovává do dnešních dnů muzeum v Novém Bydžově.

Vojtěchův cestopis „Námořníkem, topičem a psovodem za jižním polárním kruhem“, 1. vydání vlastním nákladem 1932, 2. vydání Praha, Olympia 1968, s obálkou od Zdeňka Buriana.

Foto archiv Josefa Herinka 
Soubory materiálu
Typ
 
Název
 
docx
6.6 MB
Dokument
Příloha – foto, popisky

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
RNDr. Josef Herink

Hodnocení od uživatelů

Jaroslav Vávra
23. 8. 2019, 13:39
Václav Vojtěch, výjimečný muž. Když jsem poprvé na jeho příběh narazil začátkem 70. let při četbě zde zmiňované knihy Námořníkem, topičem a psovodem za jižním polárním kruhem z roku 1968, bylo to pro mě zjevení. Následně jsem si tento příběh rozšířil o příběh v knize samotného Byrda Sám a sám (česky 1966, poprvé česky 1941).
A na V. Vojtěcha v cizině nezapomínají. Dovolte citovat z knihy Laurie G. Shapirové (2018):
The Stowaway: A Young Man's Extraordinary Adventure to Antarctica (1 ed.). Simon & Schuster:
K velkému překvapení všech přišel na poslední chvíli do expedice další člen: dobrovolník Václav Vojtěch, talentovaný český geolog. Ačkoli anglicky skoro neuměl, přijel na Nový Zéĺand a to na své vlastní náklady a v naději, že přemluví Byrda, aby jej přijal do expedice. A Vojtěch měl štěstí: přemluvil zástupce expedice Goulda, ten jej doporučil Byrdovi. A Byrd najednou přišel na to, že potřebuje jednoho geologa. Vojtěch se později v jedněch českých novinách zmínil o tomto pohovoru. Prý tomu ani nemohl uvěřit, že byl přijatý jako člen expedice. (ponechávám veškeré nepřesnosti, které v textu jsou: Vojtěch jako geolog a 'české' noviny)
Další zmínka o Vojtěchovi v uvedené knize vychází ze svědectví černého pasažéra, se kterým se Vojtěch plavil na Nový Zéland: "Moře mu dalo skvělou školu", říkal ten muž, "a jsem přesvědčený o tom, že z tohoto mladíka udělalo muže.” 
Děkuji autorovi článku za připomenutí této velké osobnosti.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.