Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Základní vzdělávání > Neurovědecké mýty ve vzdělávání

Ikona informativni

Neurovědecké mýty ve vzdělávání

Autor: Bc. Martin Gebhart
Tento článek vznikl jako studentská práce
Článek je součástí Učitelského spomocníka na adrese http://spomocnik.rvp.cz.
Anotace: Článek vyvrací některé značně zakořeněné nepravdy, které se tradičně mezi učiteli šíří a mohou negativně ovlivňovat výukové postupy.
Klíčová slova: neurověda, levá hemisféra, pravá hemisféra, učící styl, Gardner, Willingham, nevyužitost mozku, EEG

Text článku:

S nárůstem neurovědních výzkumů logicky přibývají informace o tom, jak náš mozek funguje. Stále více těchto informací proniká do vzdělávání, kde se vzdělavatelé snaží je využít - např. k efektivnějšímu učení či k inovativním přístupům. Bohužel ne všechny byly pochopeny, nebo správně interpretovány, a tak vznikla řada mýtů, které jsou šířeny dál. Žádný pedagog by však neměl předávat mylné informace svým žákům a zakládat na nich své výukové postupy.

Neuromýty vznikají z nepodložených tvrzení, které nejsou doloženy žádným platným výzkumem. Často jsou doprovázeny nevhodným zásahem do interpretace výsledků. Může se stát, že v pozadí je dokonce komerční zájem a někdo se na těchto nevalidních informacích snaží vydělat. To může vést i k plýtvání finančními prostředky, které by mohly být využity lepším způsobem. Pro lidi snažící se zbohatnout na školství, se vžil anglický výraz “edu-cash-in“. Tito lidé nabízejí vše řešící postupy, programy či technologie založené na dezinterpretacích, u kterých může běžný smrtelník bez hlubších znalostí na první pohled vidět velký přinos. Je proto na místě je odhalovat a potlačovat.[1]

Levá a pravá hemisféra

Mýtus: Víra v to, že mozek je rozdělen na dvě hemisféry a každá z nich plní velmi odlišnou funkci. Levá je zaměřena na logiku a matematiku, tj. zabývá se analytickým myšlením. Pravá je zaměřena na tvořivost, hudbu, umění, kreativitu, tj. orientuje se na syntetické myšlení. Jelikož u každého z nás převládá jiný druh myšlení, existuje představa, že máme jednu z hemisfér dominantní. [1]

Vznik mýtu a zrnka pravdy: Americký neurobiolog Roger Sperry v šedesátých letech 20. st. na svých epileptických pacientech odhalil, že po odstranění propojení mezi hemisférami obě strany mozku fungují, ovšem s tím, že každá se projevuje jinými funkcemi. Za tento výzkum získal Nobelovu cenu (1970). Prokázal tím, že určité funkce mozku jsou lokalizovány v pravé či levé hemisféře, jako například řečové schopnosti jsou lokalizovány v levé hemisféře a poznávací schopnosti v pravé. Jelikož lidé potřebují jednoduchá vysvětlení, došlo k zjednodušení významu hemisfér a začala se rozlišovat jejich dominantnost. Existují dokonce i specializované výukové programy na rozvoj té či oné hemisféry.[2]

Pravda: Při pokračování výzkumu po roce 1970 bylo získáno více informací o tom, jak mozek funguje. Jednotlivé jednoduché funkce jsou sice lokalizovány v té či oné hemisféře, ale při vyšších mozkových operacích dochází k propojení obou hemisfér. Přitom nemá mozková aktivita lokální, ale globální charakter. Potvrzuje to též další výzkum z roku 2013, při němž byly skenovány mozky více jak 1000 lidí při čtení a odpočinku. Skeny prokázali aktivitu celého mozku, ne jen jednotlivých lokálních center.[2]

Důkazem je i skutečnost, že pacient s rozděleným mozkem nemůže poslepu určit, zda dva předměty, jež drží každý v jiné ruce, jsou stejné nebo jiné, protože nemůže dojít k propojení taktilního vjemu a vjemu vizuálního. Každý totiž zpracovává odlišná hemisféra. [2][3]

Závěr: Neexistuje žádný platný validní výzkum, který by prokázal rozdělenost schopností hemisfér a dominanci jedné nebo druhé části. Naopak stále přibývá poznatků, které tento mýtus vyvracejí. Někdo může namítnout, že programy na rozvoj pravé hemisféry přinášejí výsledky, ale jde typicky o postupy, které vedou ke zlepšení u jedné dané činnosti. K rozvoji aktivity celé hemisféry nedochází.

Vliv učícího stylu

Mýtus: Mnoho učitelů věří, že se každý žák učí dle svého preferovaného stylu učení. Na základě toho stylu učení lze prý dosáhnout lepších výsledků. Bohužel toto tvrzení není podloženo validními výzkumy, které by toto prokázaly. [1]

Vznik mýtu a zrnka pravdy: Něco pravdy na existenci stylů učení je. Jde zde o desinterpretaci platné Gardnerovy teorie mnohočetné inteligence, která pouze potvrzuje existenci smyslových modalit (vizuální, auditivní, kinestetickou) a jejich působení na učení, ale současně upozorňuje na to, že při učení nefunguje žádná tak, aby se daly univerzálně aplikovat. [1][4][5]

Pravda:

Individualita jedince je nevyzpytatelná. Každý student přistupuje k učení, resp. k předložené látce jiným stylem, ať už to je na základě zájmu o věc či motivace pro nějaký výsledek. Nemůžeme tedy bezpečně určit, zda existuje jakýsi nadřazený individuální styl učení, s nímž dojmeme k efektivnějším výsledkům. Některé výzkumy tento mýtus dokonce podporují, jenže výsledek nebyl ověřen na kontrolní skupině. Abychom mohli učební styl zhodnotit jako “efektivní“, musí být vynikající výsledky přímým důsledkem výuky preferovaným stylem učení. [4][5]

Závěr: Neexistuje tedy žádný prokázaný styl učení, který by platil pro všechny studenty stejně a univerzálně. Pokud bychom udělali zjednodušený závěr, dalo by se říct, že jde vždy o konkrétní postup či metodu či materiál, které jsou efektivní pro specifickou skupinu studentů. Možná stojí za to připomenout 7. Willinghamův princip fungování mozku (Proč nemají žáci rádi školu?), který říká: „Děti jsou si při učení daleko víc podobné, než se liší.“ Dále říká, že styl výuky nemá být volen dle individuálních vloh studentů, ale dle forem a cílů výuky.

Do Learning Styles Really Exist?

 

Používáme jen 10 % svého mozku

Mýtus: Svůj mozkový potenciál využíváme jen asi z 10 %. To by znamenalo, že 90 % mozku je nevyužitých a jen tak “spí“. Tento mýtus je zcela mylný, spousty důkazů hovoří o opaku.

Vznik mýtu a zrnka pravdy: Mýtus vznikl nesprávným přeložením či interpretací výroků jednoho ze zakladatelů klinické psychologie Williama Jamese, „který ve svém díle Energie lidí (The energies of men) z roku 1914 tvrdil, že lidé za život rozvinou jenom 10 % svých skrytých mentálních schopností.“[7] Odkazoval přitom na vágní, blíže nespecifikovaný pojem mentální energie. Za další možný zdroj omylu se považují pokusy slavného neurovědce Wildera Penfielda, který při zkoumání různých částí mozku zjistil, že elektrická stimulace některých oblastí nevede k žádným vnějším projevům. Dnes však již víme, že každá buňka spolu s ostatními plní určitou funkci. Mýtus byl svého času podpořen objevem gliových buněk, které tvoří 85 % objemu mozku. Funkce těchto buněk nebyla dlouho známa a vědci se domnívali, že jen drží mozek pohromadě. Ale další zkoumání prokázalo, že slouží k jeho výživě. [7]

Pravda: Při běžných úkonech používáme kolem 90 % mozku najednou, při spánku je využito 10-20 %. EEG, MRI a PET měření, která zobrazují mozkovou aktivitu, neprokázala žádná mozková centra, která čekají na to, až budou aktivována. Mozek váží cca 1200 gramů a spotřebuje 20 % všech tělesných kyslíkových a glukózových zdrojů. [7]

Závěr: Samotné tvrzení o využití pouze 10 % kapacity mozku je zcela mylné a ničím nepodložené. Využíváme celý svůj mozek se všemi jeho oblastmi. Existuje jen velmi málo oblastí mozku, které nelze aktivovat.

Toto byl jen malý výčet mýtů, se kterými se můžeme setkat ve vzdělávání. Existuje ale celá řada dalších nepodložených tvrzení, která jsou někdy dokonce záměrně podporována různými skupinami a dále šířena jako něco, co mění naše dosavadní chápaní a přístupy k učení. Proto bychom měli být obezřetní, než podobné zprávy přijmeme za fakt, nakoupíme například drahé technologie a uvěříme, že se jedná o prostředek, bez kterého se neobejdeme. Místo kýženého výukového efektu lze bohužel žáky nepodloženými postupy v některých případech i poškodit.

Citace a použitá literatura:
[1] - WILLIS, Judy. TheHighCostofNeuromyths in Education. 2015. [cit. 2015-9-11]. Dostupný z WWW: [http://www.edutopia.org/blog/high-costs-neuromyths...].  
[2] - KOONTZ, James. The Myth oftheRight/Left-BrainedLearner. 2015. [cit. 2015-9-11]. Dostupný z WWW: [http://www.skepducation.com/2015/01/the-myth-of-ri...].  
[3] - PETRŮ, Marek. Když spolu hemisféry nemluví. 2008. [cit. 2015-9-11]. Dostupný z WWW: [http://www.scienceworld.cz/clovek/kdyz-spolu-hemis...].  
[4] - CUEVAS, Josh. Brain-BasedLearning, Myth versus Reality: TestingLearningStyles and DualCoding. 2014. [cit. 2015-9-11]. Dostupný z WWW: [https://www.sciencebasedmedicine.org/brain-based-l...].  
[5] - RIENER, Cedar. The Myth ofLearningStyles. 2010. [cit. 2015-9-11]. Dostupný z WWW: [http://www.changemag.org/Archives/Back%20Issues/Se...].  
[6] - JARRET, Christian. AllYouNeed to KnowAboutthe ‘LearningStyles’ Myth, in TwoMinutes. 2015. [cit. 2015-9-11]. Dostupný z WWW: [http://www.wired.com/2015/01/need-know-learning-st...].  
[7] - DURKÁČKOVÁ, Katarina. Využíváme jenom 10% kapacity mozku?. 2015. [cit. 2015-9-11]. Dostupný z WWW: [http://www.mentem.cz/blog/mytus-vyuzivame-10-proce...].  
[8] - RATAJ, Daniel. Dale Carnegie a jeho velký omyl. 2012. [cit. 2015-9-11]. Dostupný z WWW: [http://www.mozekjinak.cz/rozvoj-osobnosti/dale-car...].  
Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 10. 09. 2015
Zobrazeno: 2961krát
reklama
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 5
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

3 uživatelé Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
GEBHART, Martin. Neurovědecké mýty ve vzdělávání. Metodický portál: Články [online]. 10. 09. 2015, [cit. 2017-09-26]. Dostupný z WWW: <http://spomocnik.rvp.cz/clanek/20153/NEUROVEDECKE-MYTY-VE-VZDELAVANI.html>. ISSN 1802-4785.
Doporučte materiál
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.

reklama

Komentáře RSS komentářů článku
1.Autor: Bořivoj BrdičkaVloženo: 10. 09. 2015 07:10

S popíráním významu učících stylů se roztrhl pytel. EdSurge varuje před produkty na stylech postavenými - Why You Shouldn't Waste Your Time With 'Learning Styles'.
Podle mě velmi fundovaně dynamicky vysvětluje problematiku učících stylů na svém blogu Matt Bury - Learning Styles, Mindsets, and Adaptive Strategies. I on říká, že je třeba vždy volit výukové postupy nejen podle preferencí dané osoby, ale též v závislosti na situaci a výukových cílech. Kdo by to byl řekl?

2.Autor: E KocourekVloženo: 10. 09. 2015 19:46

Vliv učícího stylu mě zajímá! A co je teda ten mýtus? (A) Že se každý žák učí dle svého preferovaného stylu učení? Nebo (B) že tomu mnoho učitelů věří? IMO není mýtus ani jedno. Ať validní výzkumy podkládají co chtějí - tohle si přece každý může ověřit sám na sobě! A zejména ten, kdo se v pokročilém věku musel nebo musí hodně učit, a z toho důvodu se nad efektivitou a stylem svého učení zamýšlel. A učitelé - kteří se musí něco učit každou chvíli - to mají vyzkoušené a věří tomu úplně samozřejmě. Nejen učitelé - i třeba programátoři.

Domněnka, že svůj mozkový potenciál využíváme jen asi z 10 %, určitě nevznikla špatným překladem.  Světová a zejména americká sci-fi literatura Zlatého věku s tím pracuje jako s hotovou věcí.

Zbytečné nákupy drahých technologií mě trápí ne méně nežli autora. Bohužel článek ponechává vztah konkrétních zbytečných nákupů ke konkrétním neurovědeckým mýtům zahalený mlhou. Vybavuje se mi řada zbytečných nákupů (interaktivní tabule, jednoúčelové a jedno-platformové aplikace), ale jejich vztah k neurovědeckým mýtům nevidím. Takže na jednu stranu se chci připojit k varování před zbytečnostmi, ale na druhou stranu si dovedu představit (možná hodně drahé! - musel by se zaplatit kompletní vývoj) technologie, o kterých jsem přesvědčený, že by vzdělání (všech!) hodně prospěly:

nekomerční kvalitní operační systém pro tablety

a ještě

multiplatformový překladač (nebo klidně i interpret!) libovolného vyššího programovacího jazyka.

 

3.Autor: Ondřej NeumajerVloženo: 10. 09. 2015 22:08

Skvělý článek!

Jen se někam poděly citované zdroje (1-7).

Je možné je doplnit?

Předem děkuji.

ON

4.Autor: RNDr. Jan Maršák, CSc.Vloženo: 10. 09. 2015 22:49

Souhlasím s dr. Neumajerem:jde o skvělý článek (až na výpadek citovaných zdrojů). Jinak tvrzení pana Kocourka "Ať validní výzkumy podkládají co chtějí- tohle si přece každý může ověřit sám na sobě!" to je skutečná "perla".

5.Autor: Bořivoj BrdičkaVloženo: 11. 09. 2015 06:13

Děkujeme za pochvalu i za připomenutí chyby. I když mě u pana Neumajera mrzí, že to nesdělil mně přímo. Dobře totiž ví, že bych studentský článek k publikování bez zdrojů nepřijal. Byla to samozřejmě moje chyba.

S panem Kocourkem souhlasím v tom, že bychom potřebovali open source tablet. Vlastně ve skutečnosti něco takového existuje - http://one.laptop.org/stories/xo-tablet. Jen si nejsem jist, zda lze v případě OLPC vůbec ještě mluvit o dobročinnosti.

6.Autor: Miroslav MelicharVloženo: 11. 09. 2015 15:16

Na neurovědy se v poslední době odvolával T. Feřtek: "Neurovědci už nejméně od sedmdesátých let minulého století konstatují, že každý lidský a tedy i dětský mozek je jiný."

Zde snad ale nejde o mýtus, spíš o trivialitu.

7.Autor: E KocourekVloženo: 12. 09. 2015 00:07

Ad Bořivoj Brdička, 11. 09. 2015 06:13 - Těžko se mnou může pan Brdička souhlasit, když já o jakémsi"open source tabletu"nenapsal ani slovo. Ani netuším, co tím"open source tabletem"pan Brdička míní. Kdyby MŠMT (nebo jiná státní instituce) chtělo prokazovat svoji užitečnost nějakým rozumným způsobem, zaplatilo by vývoj a veškerá práva by si klidně mohlo ponechat. Ani by nemuselo zveřejňovat žádné interní zasvěcené informace o příslušném produktu. Já do principuopen sourcezamilovaný nejsem.

Na druhou stranu, zkušenost s Opencard nás učí, že státní či quasi-státní instituce si neumí ponechat všechna práva. Nejspíš ani netuší, jak se to dělá a k čemu je to dobré.

 

Ad RNDr. Jan Maršák, CSc.,  10. 09. 2015 22:49 - Já tvrdím, žekaždý člověk má svůj "preferovaný" styl učení, při použití kterého dosahuje lepší výsledky, nežli dosáhnul při použití jiných stylů učení. Některý člověk (například já) tento svůj "preferovaný" styl učení zná, a snaží se jej použít.

Co, pane Maršák, na toto téma tvrdíte vy? Že individuální preferované styly učení neexistují? Nebo že existují, ale jejich použití nepřináší zřetelně lepší výsledky učení?

 

Moje zkušenost říká, že použití "preferovaného" stylu učení sice vede k lepším výsledkům učení, ale je nákladnější. Má-li vaše učení financovat váš zaměstnavatel, jako jednotlivou osobu vás s tímto požadavkem nejspíš vyrazí. Avšak sejde-li se jisté množství zaměstnanců, kteří a) znají svůj "preferovaný" styl učení, a b) jejich "preferované" styly učení se do značné míry shodují, naděje, že váš zaměstnavatel přistoupí na vaši hru, stoupá.

Jak říkal Vernův Arne Saknussemm, KOD FECI.

8.Autor: RNDr. Jan Maršák, CSc.Vloženo: 15. 09. 2015 15:37

Ad E Kocourek,12.9.2015 : Vážený pane doktore, co na dané téma tvrdím já, není důležité. Důležité mohou být pro dané téma skutečně jen výsledky plynoucí z objektivního výzkumu založeného na adekvátní metodologii (užití kontrolních skupin, randomizace ve výběru výzkumných vzorků, dvojité "zaslepení" při provádění příslušných experimentů etc.). "Metoda", že "tohle si přece může každý ověřit sám na sobě" bude ovšem značně subjektivně "zabarvena" z důvodů např. placebo efektu, resp. sebeklamu, osobních mylných přesvědčení apod. Vždyť řada lidí si také např. ověřila sama na sobě, že mají telepatické či telekinetické schopnosti, léčitelské schopnosti nebo si  tito lidé ověřili sami na sobě účinek léčitelových schopností, přestože objektivní testy žádné takové jejich schopnosti či účinky těchto schopností nejen nepotvrdily, ale často je vyvrátily.

Mimochodem, shodou okolností, se v jiném segmentu tohoto portálu opět zažehla diskuse o tzv. barvách života, tedy zhruba řečeno o metodě používající různě barevné filtry ve formě brýlí či plastových fólií pro nápravu či zmírnění čtecích obtíží u žáků, zaviněných prý především tzv. vizuálním stresem (mimochodem velice kontoverzní diagnostický prvek). Přestože efektivita používání těchto barevných filtrů pro nápravu čtecích obtíží nebyla žádnými objektivními kontrolovanými experimenty prokázána (až na placebo efekt), někteří lidé přesto tvrdí, že si pozitivní vliv používání těchto filtrů na nápravu čtecích obtíží "ověřili sami na sobě".

Chtěl jsem jen dodat, že Vaše komentáře k článkům na tomto portálu jsou vždy inspirující, přestože často provokující.

Ad Miroslav Melichar 11.9.2015: Neexistuje téma, k němuž by se pan Feřtek nebyl schopen vyjádřit.

9.Autor: E KocourekVloženo: 16. 09. 2015 16:53

Ad RNDr. Jan Maršák, CSc., 15.09.2015: Vážený pane doktore, děkuji za připomenutí důležitosti výsledků objektivního výzkumu. Hrome, vždyť jindy bývám i já příznivcem objektivního výzkumu prováděného adekvátní metodologií. Na omluvu mého vybočení mohu uvést snad jen dvě věci: jednak že mi moje subjektivní pocity připadaly tak jasné ... (Naštěstí nejenom mně - existuje řádově desítka odborníků na IT, kteří tento můj subjektivní pocit sdílejí.) Druhak že tato oblast mi připadá natolik individuální a vázaná na subjektivní pocity, že objektivní výzkum by byl velice složitý a - vzhledem k té individuálnosti - obtížně zorganizovatelný.

Nicméně, pokusím se o náznak důkazu sporem. Neplatí-li, že každý člověk má svůj preferovaný styl, pomocí kterého dosahuje měřitelně lepší výsledky učení nežli ostatními styly, pak musí platit tvrzení "opačné": Existuje člověk, který pomocí úplně všech stylů učení dosahuje výsledky (v rámci jisté tolerance) stejné.

Pokud vyloučím patologické případy (osoby učení zcela neschopné), připadá mi, že žádný člověk ono "opačné tvrzení" nesplňuje. Jak jinak, opět zcela subjektivní pocit.

10.Autor: RNDr. Jan Maršák, CSc.Vloženo: 23. 09. 2015 16:51

Ad E Kocourek 16.9.2015: Pane doktore, v pozadí našeho "sporu"  je podle mne zřejmě tato zásadní otázka, totiž: Lze subjektivní studovat objektivně? Vy tvrdíte, že ne, neurověda, resp neuropsychologie to však jasně vyvracejí. Dva příklady za všechny. Duševní deprese u člověka, jistě zcela subjektivní pocit (omlouvám se za pleonasmus), je způsobena nízkou koncentrací neuromediátoru serotoninu v limbickém systému mozku (objektivní fakt). Schizofrenie (opět subjektivní pocit) je způsobena (mimo jiné) nadměrnou transmisí dopaminu v mozkových synapsích (objektivní fakt).

Vám jak říkáte, Vaše subjektivní pocity "připadají tak jasné" a prý nejen Vám, ale i řádově desítka odborníků na IT tento Váš subjektivní pocit sdílejí. Ale anekdotální výpovědi(tedy tvrzení založená na osobních pocitech) jsou velmi nespolehlivé. Pokud bych jako Vy argumentoval subjektivními pocity, pak tvrdím, že mám dojem, že jsem při svém učení nikdy žádný preferovaný učební styl nepoužíval, ale spíše jsem byl často k učení spíše různými způsoby motivován, v různých situacích zkoušel různé způsoby učení podle předmětu studia apod. Navíc jste zatím nesdělil, jaký je vlastně Váš preferovaný učební styl a zda je celoživotně ve Vaší osobnosti zafixován nebo se během Vašeho života měnil.

Že daná oblast je individuální a vázána na subjektivní pocity, jak říkáte, vůbec neznamená, že ji nelze studovat objektivně, byť je to složité a organizačně obtížné, to skutečně nelze popírat. Ale subjektivní je dnes ve vědě studováno zcela běžně a úspěšně (viz výše). Není jediný důvod vzdávat předem objektivní výzkum subjektivního.

A Váš "náznak důkazu sporem" není žádný důkaz, ale pouhá spekulace. Navíc se zcela nejasným vyjádřením "pomocí úplně všech stylů".

V úctě JM

11.Autor: Bořivoj BrdičkaVloženo: 10. 09. 2017 10:24

Daniel Willingham se opět vrátil k vysvětlování, jaký postoj k učícím stylům zaujmout. Důvodem byl průzkum, který odhalil, že v jejich zásadní vliv věří 93% veřejnosti a 76% učitelů. Myslím, že bychom měli již považovat za prokázané, že volba nejvhodnější formy učení je svázána s obsahem a cílem, nikoli s preferencemi žáka. Přesto ale musíme na jeho schopnosti samozřejmě brát ohled a snažit se výuku individualizovat, jak jen to je možné.

How many people believe learning styles theories are right? And why?

12.Autor: E KocourekVloženo: 10. 09. 2017 16:57

Willingham se podíval na výsledky průzkumu (skoro VŠICHNI ty učící styly podporují), načež prohlásil 93% veřejnosti za hlupáky, kteří věří bludům, zatímco jeho "vědecké" poznatky jsou jim pro smích.

Upozorňuji, že "how many people believe learning styles" bylo předmětem průzkumu a na tuto otázku respondenti odpovídali,  zatímco ono objevné a vědecké "and why" domyslel Daniel Willingham. Na to se respondentů neptali.

Dotaz na pana Brdičku: Čím jste prokázal, že volba nejvhodnější formy učení je svázána s obsahem a cílem, nikoli s preferencemi žáka? (Samozřejmě, pokud ta vaše "forma učení" má něco společného s learning styles. Nemá-li, pak jde o bezobsažný výrok a netřeba se k němu vracet.)

Zdá se, že Willingham a také badatelská komunita na rvp.cz jsou neoblomní. Nicméně ti dospělí, kteří se mají něco naučit, a jsou v pozici ovlivnit učící styl, jakým jim poznatky (atd. apod.) budou prezentovány - a v této pozici dospělí často bývají - setrvají ve svém bludu a budou i nadále učící styly používat. Každý ten svůj preferovaný.

A portál rvp.cz bude pokračovat v propagaci Willinghama a v plivání na učící styly. Neměla by se k tomu zřídit rubrika "pro zasmání"?

13.Autor: Bořivoj BrdičkaVloženo: 10. 09. 2017 17:12

Myslím, že při srovnání odborné erudice vítězí prof. Willingham. Nemám tedy problém s tím, komu věřit. Pro ostatní ještě dovysvětlím. Ve vzdělávacích technologiích frčí nastavování průchodu automatizovanou elearningovou výukou podle preferovaných stylů učení žáků. Většina dnes asi bude preferovat vizuální a bude se chtít učit prostřednictvím videa. Willingham nás upozorňuje na to, že touto cestou se např. číst nikdo nenaučí.