Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Učíme děti ptát se a přemýšlet: Výchova k etice
Odborný článek

Učíme děti ptát se a přemýšlet: Výchova k etice

22. 8. 2012 Základní vzdělávání
Autor
Eva Zoller

Anotace

Publikace vychází z metodiky "Filozofie pro děti" a představuje program pro všechny, kdo pracují s dětmi předškolního a mladšího školního věku a chtějí využít potenciál přirozeného dětského údivu, zvídavosti, tázání a touhy porozumět k rozvoji kritického myšlení a prosociálního cítění dětí. Aktivity využívají běžných, přirozených situací, které lze chápat jako motivační základ pro řízené rozvíjení rozlišovacích, argumentačních a obecně vyjadřovacích dovedností dětí. Hry podporují kritické a tvořivé myšlení, zároveň však v hodnotové dimenzi (etická výchova) otevírají dětem přirozenou hravou cestou oblast logiky, etiky a poznání.

Proč smějí dospělí vždy rozhodovat?

Dítě, které se na nás takto obrací, stojí před ožehavou otázkou. Pravděpodobně zažívá to, že je malé, jako stav, ve kterém mu ještě něco chybí. Jsou zde vždy velcí (děti nebo rodiče a učitelé), kteří mají rozhodující slovo. V otázce dítěte se ozývá i rezignace: zřejmě je to tak, že velcí (rozuměj: ti co mají moc a jsou silnější) mohou jednoduše rozhodovat o malých. Dítě by chtělo vědět, proč to tak je, ale vypadá to tak, že už se s touto skutečností jako takovou smířilo.

Nejvyšší čas k eticko-filozofické odpovědi otázkou: Moment! Opravdu je to tak, že velcí smějí vždy rozhodovat? Je to hotová věc? Má to dobré důvody nebo se jednoduše jedná o právo silnějšího? Je to v pořádku, že silnější vítězí (nebo většina)? Je vůbec třeba vítězů a bitev???

Určitě jste si již všimli, že se ta otázka netýká pouze dětí v rodině nebo ve škole, ale že před touto otázkou často stojíme všichni, kdo žijeme v mocenských strukturách dnešní společnosti.

Přinejmenším tedy pokud jsme už kapitulovali s tím, že ti nahoře si stejně udělají, co chtějí!

Chceme-li své děti vést k tomu, aby z nich vyrostly samostatně se rozhodující a jednající lidé, musíme je nutně chránit před takovouto rezignací.

To znamená, za prvé, že dětem nikdy nebudeme brát právo na otázku, i kdyby nám jejich otázky byly nepříjemné. Za druhé to znamená, že musíme být připraveni zpochybnit i sami sebe, své jednání a požadavky vůči dítěti. A za třetí to znamená:

Tázat se společně s dětmi po svých představách o hodnotách a normách a vypracovat v partnerském dialogu rozhodnutí, ke kterým jsme došli tak, že tu nestojí žádný poražený.

Toto se mi zdá smysluplný způsob jak zacházet s morálními tématy (o takové se jedná vždy, když jde o hodnoty a normy, o „smím“, „mám“, „musím“ nebo o dobro a zlo).

Při vzájemném respektu a toleranci můžeme přinejmenším v rodině odbourat část mocenských struktur. Možná, že tím dokonce dětem umožníme, aby jednaly přátelsky a citlivě s ostatními i mimo domov a dokázaly odlišný názor prodiskutovat, namísto toho, aby použily násilí.

Mírumilovnost a ochota k dialogu přináší svoje ovoce, pokud ji děti doma v rodině poznají a zažijí (ne jako kázání)!

Výchova k etice nebo k morálce?

Jednat morálně znamená držet se určitého seznamu pravidel, aniž bychom ho zpochybnili. Z tohoto pohledu jedná i gangster morálně, drží-li se ve svém gangsterském prostředí obvyklé „gangsterské morálky“.

Jednat eticky znamená přemýšlet o běžně platné morálce, dotazovat se na její předpisy a zákazy a respektovat je jen tehdy, jsou-li v souladu s vlastními promyšlenými a odůvodnitelnými principy.

Etika je jeden (velký!) dílčí obor filozofie, který se zabývá morálními tématy: etika si klade, zdůvodňuje a projasňuje otázky jako: Co smím nebo musím dělat? Proč? Co je dobré a za jakých podmínek? Jak se mám rozhodnout a jak „správně“ jednat?

V rodinách, kde jsou děti brány vážně, se o těchto etických otázkách filozofuje častěji, namísto pouhého autoritativního moralizování. Naproti tomu ten, kdo od dětí vyžaduje vždy jen to, aby byly hodné a poslušné a chovaly se slušně, se vydává v nebezpečí, že jim jednoduše vnutí své vlastní morální přesvědčení. Morálka, která nebyla zpochybněna, se stane snadno nátlakovým prostředkem. U výchovných prostředků, které rodiče neumí odůvodnit, totiž hrozí, že budou jen jednoduchou demonstrací moci. Takovým způsobem nemůže dojít k partnerskému dialogu.

Výchova k etickému jednání vyžaduje ochotu k rozhovoru, ve kterém je místo pro reflexi o našem jednání. Tím ovšem není myšleno, že vždy a všude se musí přejít k diskuzi. Někdy situace vyžaduje okamžité jednání (nařízení a poslušnost). Ale když je znovu klid, je bezpodmínečně třeba si položit etické otázky o oprávnění a smyslu našeho způsobu výchovy.

Výchova k vlastním hodnotám

Vždy, když se rozhodujeme a konkrétně jednáme, máme co dělat s hodnotami a normami:

Půjdeme dnes do zoo nebo do lesa?

Nemohl by dnes umýt nádobí tatínek, abych se mohl dívat na televizi?

Chceš si obléci tento svetr nebo jiný?

Bylo by možné, aby Honzík nešel v pátek do školy a celá rodina mohla odjet na prodloužený víkend?

Teta Marie s tebou chce mluvit. Jsi doma?

Klárka pořád trápí svou sestřičku. To teď musí přestat!

U některých otázek jde „jen“ o to dozvědět se: „Co je mi milejší?“ (nezdá se, že je to vždy docela jednoduché rozhodnout!) Jiné otázky vyžadují morální posouzení: „Co je správné?“ „Co mám (se má) udělat?“ Obojí můžeme s dětmi procvičovat.

K tomu náleží, abychom dětem dali často příležitost (a také je k tomu vybídli), aby věnovaly pozornost svým potřebám, svým přáním, zálibám nebo svému „vnitřnímu hlasu“. Aby naslouchaly samy sobě, aby jasně rozlišovaly, co cítí: „to je to, co teď chci, co potřebuji, to mi „vyhovuje“.

Bohužel, toto slovo dnes ztrácí svůj smysl. „V kurzu“ je dělat jen to, „co mi právě vyhovuje“. Přesto je velmi důležité, aby se děti neodnaučily rozeznávat své skutečné potřeby. Tím, že je povzbudíme, aby o tom přemýšlely a diskutovaly, se budou učit rozlišovat to, co je důležité, od nedůležitého, potlačit touhu po „chvilkové zábavě“ ve prospěch trvalejší radosti, atd.

Objevit vlastní hodnoty a stát při nich, je jedna (důležitá!) věc. Ale denně se setkáváme také s hodnotami svých bližních a jde o to, vzít je stejně vážně jako své vlastní. Vzít vážně neznamená, že je musím převzít, ale přinejmenším se nad nimi zamyslet. Tak si uvědomím, že stojím před skutečností, že nežiji sám na ostrově, kde musí jít všechno podle mých rozmarů a přání. (A bylo by to na tom ostrově opravdu tak?)

O toto jde v diskuzích o etice: přesně a jasně si uvědomit své vlastní hodnoty, otevřeně a s respektem posoudit hodnoty druhých, porovnat různá mínění a argumentovat na základě pádných důvodů (namísto použití síly).

Od mluvení k jednání

Příležitostí začít s dětmi diskutovat o etických hodnotách je v každodenním životě více než dost. Snazší (a také účinnější) ale je, když takový rozhovor vyhledáváme spíše v čase, kdy se právě nenacházíme v nějaké citlivé situaci. Nejen pro děti je často (příliš) těžké zachovat si chladnou hlavu v zápalu „boje“. Budeme-li ale vždy znovu diskutovat o otázkách správného jednání, bude se to dříve či později zrcadlit v chování dětí, doufejme!


Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Učíme děti ptát se přemýšlet.

 

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Eva Zoller

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Psychologie