Proč měnit vzdělávání

Změny týkající se předškolního, základního, středního a vyššího odborného vzdělávání se v České republice začaly připravovat již před počátkem tohoto století. Návrhy na tyto změny vycházely z porovnání situace v našem vzdělávání se situací ve vyspělých zemích světa a Evropy (Zelená kniha). Souhrnně pak byly pojmenovány a schváleny v roce 2001 jako vzdělávací záměry (Bílá kniha) pro následujících 5 až 10 let. O důvodech těchto změn, o samotných změnách i o způsobech jejich realizace se hodně napsalo a diskutovalo. Všichni učitelé, ale i rodiče žáků by je měli znát a vnímat jako konkrétní a zdůvodněné kroky.

Dnes, kdy se rychle blíží doba začátku výuky podle nových vzdělávacích programů na všech mateřských školách, základních školách a na nižším stupni osmiletých gymnázií (září 2007), se však ukazuje, že není všem zcela jasno. Znovu a znovu se rodiče, ale i učitelé ptají: Proč ke změnám dochází a proč je nutné něco měnit? Co se vlastně mění? Jak by měla škola v budoucnu vypadat? A hlavně, co by to mělo přinést našim dětem - našim žákům?

Zkusme si krátce připomenout základní změny ve vzdělávání a jejich příčiny s tím, že mají většinou složitější pozadí i souvislosti, než je zde možné vysvětlit. Mnohé kroky, jimiž se změny uskutečňují, mají také dlouhodobější charakter a výsledky se budou dostavovat postupně.

Základním podnětem pro změny je efektivita vzdělávání podporující ekonomickou prosperitu státu. Efektivní vzdělávání pak znamená takové vzdělávání, jehož výsledky jsou co nejlépe a co nejdéle využitelné v osobním životě i v zaměstnání (podnikání) a také u co největšího počtu obyvatel. Účelně vložené prostředky do vzdělávání se mnohonásobně vrátí jedincům i státu. Co nejvyšší vzdělání u co největšího počtu obyvatel je pak nejen zárukou prosperity státu, ale i přirozenou obranou proti nezaměstnanosti, předpokladem pro snižování sociálních problémů i chudoby a téměř jistou poukázkou pro lepší pracovní zařazení a vyšší finanční ohodnocení. Proto je dnešním trendem ve vyspělých zemích průběžné celoživotní vzdělávání. Hovoří se o "učící se společnosti".

Aby co nejvíce lidí dosahovalo co nejvyššího vzdělání a vzdělávalo se i v dospělosti, musí se umět učit, mít chuť se učit (opakovaně a dlouhodobě) a pochopitelně mít příležitost se učit. Proto se dnes hledají a stále více ve školách uplatňují takové způsoby vzdělávání, které zpřístupňují vzdělávání všem žákům, nejen těm, kterým "učení jde", kteří nemají zdravotní či sociální problémy nebo kterým vyhovuje postup uplatňovaný učitelem. Do popředí se dostávají metody výuky, které podporují zájem všech žáků, jejich aktivitu, dávají jim příležitost se uplatnit, staví na jejich přednostech. K tomu napomáhá vytváření příznivého a bezpečného prostředí pro učení, kde se žák cítí dobře a kam se rád vrací, i podpora okolí (učitelů a rodičů), které zaručují možnost se mýlit, chybovat, vracet se, zkoušet, spolupracovat, diskutovat, nesouhlasit, společně objevovat, nalézat pomoc a radu, zažít úspěch. Chuť a potřebu se učit ovlivňuje i vědomí, že je možné se zlepšovat, že zadané úkoly lze zvládnout atd.

Stále větší a významnější úlohu sehrává i motivující hodnocení, které sleduje osobní pokrok každého žáka (bez neustálého porovnávání s jinými), umožňuje mu promlouvat do hodnocení, hodnotit sebe samého nebo v rámci skupiny atd. Efektivní vzdělávání nelze postavit na posuzování nedostatečností a chyb. Žák, který je oceňován za to, co umí, který zažívá radost z nestresujícího hodnocení, má jasnou představu o tom, čeho dosáhl a jak, má také šanci, že se mu bude učení líbit i v dalších etapách života.

Vraťme se ale k oněm zmíněným trvalým hodnotám vzdělávání. Jestliže se chceme učit a umíme to, co vlastně od vzdělávání očekáváme? V prvé chvíli mnohé napadne - co největší množství trvalých vědomostí. Ale kterých? Vzpomeňte si na svá školní léta. Co z toho, co jste se ve škole učili, jste také v životě opravdu využili? A kolik jste toho zapomněli? V době, kdy se během několika let informace znásobují, mnohé z nich se mění nebo přestávají platit, je zřejmé, že se nelze ani zdaleka naučit všemu, že můžeme zvládnou jen zlomek lidského poznání. O to důležitější je, aby si žáci vytvořili potřebné systémy poznatků a nacházeli jejich vzájemné vazby. Aby se učili v souvislostech, které jsou zjevné a v každodenním praktickém životě využitelné. Pak není ani tak důležité, zda se daný systém vytváří pomocí stejného učiva a zda se všichni učí totéž. Důležitější je, aby se k poznání docházelo způsoby, které zaručí větší stálost poznání (např. experimentováním, vyvozováním, projektovou výukou). Význam vědění nikdo nezpochybňuje, vždy bude základem vzdělání. Stále naléhavější ale je (a nadále bude) otázka, co to je onen základ, co je nutné se naučit, co už je překonané a zbytečné, co je možné si nalézt a doplnit až ve chvíli, kdy to budeme potřebovat atd. V éře informační exploze je spíše nutné umět si informace najít, zhodnotit a použít pro daný úkol či situaci, než je uchovávat v paměti. Proto se dává školám větší samostatnost pro vytváření konečného modelu vzdělávání.

Jsou ale další hodnoty, které jsou pro člověka důležité a k nimž škola zatím přispívá málo. V prvé řadě je to komunikace s jinými lidmi. Na první pohled jasná věc. S lidmi se setkáváme a neustále si vzájemně něco sdělujeme - ve škole, doma, v zaměstnání, v dopravě, na cestách, na rekreaci, po telefonu, přes počítač atd. Umíme ale spolu kultivovaně jednat, víme, jak vést diskusi, jak nabízet a prosazovat své názory, umíme naslouchat, najít "společnou řeč" či kompromis, umíme číst s porozuměním texty jiných, být vstřícní, vystoupit před větším fórem lidí a věcně, bez emocí argumentovat, umíme být tolerantní k lidem s jinými názory, z jiné kultury? O takové dovednosti by měla současná škola u svých žáků usilovat především.

Do oblasti komunikace patří i znalost cizích jazyků. Ne náhodou se ve vyspělých zemích učí žáci dva a více cizích jazyků. Ne náhodou se celá témata nebo celé vyučovací předměty vyučují dvojjazyčně, případně přímo v cizím jazyce. Také dokonalé ovládání informačních a komunikačních technologií je pro dnešního i budoucího člověka nezbytností, je podmínkou pro většinu zaměstnání a otevírá člověku nebývalé informační a vzdělávací zázemí.

Na co ještě je potřeba klást ve vzdělávání důraz? Především na řešení problémů a rozhodování. To jsou dovednosti, které zasahují do našeho života každý den. Stále stojíme před potřebou řešit nějaký problém - pracovní, osobní, společenský. Musíme jej umět zhodnotit, hledat a najít potřebné informace, hledat řešení, ověřovat jeho správnost atd. Pokud řešíme problém v kolektivu, přibývá potřeba zvládnout další dovednosti charakteristické pro týmovou práci - dělení rolí, úkolů, spolupráce, společná prezentace výsledku atd. Správné a zdůvodněné rozhodování je pak s řešením problémů a hodnocením situace úzce propojeno. Správně se rozhodnout a neutíkat před řešením potřebuje svou průpravu.

Velký význam nabývají i další hodnoty, které člověku zprostředkovává vzdělávání a které jsou pro budoucího člověka nesmírně důležité. Jde především o zdraví (vlastní i jiných) v podobě poznání preventivních způsobů chování a rozhodování při ochraně zdraví a bezpečnosti (včetně jednání v krizových situacích a při živelných událostech). Dále o ochranu přírody a kulturních památek ve smyslu udržitelného rozvoje lidské společnosti a plnohodnotného života.

K jakým změnám tedy v základním vzdělávání dochází?

Stát už nevytváří učební osnovy, které by každá škola mechanicky převzala. Vymezuje pouze rámec vzdělávání - rámcový vzdělávací program, v němž jsou uvedeny závazné cíle a předpokládané výsledky vzdělávání, doporučené učivo, rámcový učební plán, pravidla pro práci se žáky se zdravotními a sociálními problémy i se žáky mimořádně nadanými, pravidla pro sestavování školního vzdělávacího programu apod.

Oproti dosavadní tradici jsou nově formulované cíle vzdělávání. Ty jsou vedle osvojení důležitých poznatků zaměřené na utváření a rozvíjení životních dovedností (klíčových kompetencí), jako jsou dovednosti: učit se, komunikovat, řešit problémy, spolupracovat, projevovat se jako svobodná osobnost, hájit svá práva, rozvíjet vnímavost k lidem, prostředí a přírodě, chránit zdraví, být tolerantní k jiným lidem a kulturám, poznávat vlastní schopnosti pro další život a výběr profese.

Konstrukce učebního plánu umožňuje různé modely vzdělávání podle potřeb žáků, podmínek školy, schopností pedagogického sboru. To představuje možnost vytvářet různé povinné a volitelné předměty, využívat projektů a jiných forem vzdělávání, při naplnění podmínky dojít k závazným výsledkům vzdělávání.

Do základního vzdělávání se zařazují dva cizí jazyky, výpočetní technika a výchova ke zdraví, řada nových dílčích témat a nadpředmětová průřezová témata, posilující výchovné působení na žáky (osobnostní výchova, environmentální výchova, mediální výchova a další). Vymezení učiva umožňuje jeho smysluplné propojování. Obsah vzdělávání i očekávané výsledky jsou více propojené s potřebami praktického života.

Ve výuce a v hodnocení se upřednostňují zejména motivující a aktivizující metody, které pomáhají rozvíjet individuální předpoklady každého žáka.

Místo učení se hotovým poznatkům se preferuje učení se způsobům poznávání, tvořivost a invence.

Umožňuje se širší integrace žáků se speciálními vzdělávacími potřebami do běžných tříd.

Klade se důraz na bezpečné a žákům příznivé prostředí a klima ve škole (vybavení, vztahy, společná pravidla a činnosti, spolupráce žáků napříč ročníky apod.).

Zavádí se statut sebehodnocení školy jako ukazatel výsledků vzdělávání a předpoklad dalšího rozvoje školy ve prospěch žáků.

Posiluje se autonomie a profesionální odpovědnost učitelů, kteří mohou volněji volit obsah učiva podle potřeb žáků, ale zároveň odpovídají za výsledky vzdělávání v souladu s rámcovým vzdělávacím programem.

Klade se velký důraz na spolupráci školy a rodičů žáků. Tato spolupráce je důležitá především pro samotné žáky.

Každá škola si podle výše uvedených propozic a možností vytváří svůj vlastní školní vzdělávací program, kde vymezuje své vzdělávací záměry, sestavuje konečný učební plán, vypracovává učební osnovy pro jednotlivé předměty, stanovuje pravidla pro hodnocení žáků a sebehodnocení školy - vše ve shodě s potřebami žáků, podmínkami školy, kvalitou pedagogického sboru.

Jak tedy rodiče zjistí, co škola zamýšlí, co dělá, jak s jejich dětmi pracuje? Jak s ní můžeme spolupracovat?

Jako rodiče bychom se v první řadě měli zajímat o školní vzdělávací program dané školy nebo alespoň o některé části, které hovoří o vzdělávacích záměrech, o vzdělávacích postupech (strategiích) - jak chce škola výsledků se žáky dosahovat, o způsobech hodnocení žáků, o obsahu a formách vzdělávání. Školní vzdělávací program je veřejný dokument, který by měl být rodičům představen nebo alespoň dán k dispozici k nahlédnutí (ve škole, na www stránkách apod.).

Měli bychom se snažit pochopit, co škola zamýšlí, případně se ptát na konkrétní postupy a organizační kroky. Ne proto, abychom školu napadali za to, že učí jinak a něco jiného, než před lety, kdy jsme chodili do školy my, ale proto, abychom mohli učitele v jejich úsilí podpořit a "hovořili" k žákům (našim dětem) ve škole i doma ve stejném smyslu, společně je v jejich úsilí podporovali a povzbuzovali.

Měli bychom využít příležitostí pro společné setkávání s učiteli a vlastními dětmi v prostředí školy - ať už nad výsledky vzdělávání, při činnostech žáků, společných akcích, ale i ve výuce. I to by měla dnešní škola umožnit.

Řadu podnětů můžete hledat i zde na tomto internetovém portálu, kam se můžete obracet i s dotazy.

Všechny změny by měly vést především k tomu, že se žáci budou učit rádi, že nebudou stresováni nikým a ničím, co souvisí s učením, že získají dovednosti a způsoby jednání, které budou mít smysl a které bez problému uplatní v dalším životě a v zaměstnání doma i kdekoli v zahraničí. Změny by měly navodit i takové vztahy ve školách, jejichž odrazem budou samostatní, sebevědomí a aktivní lidé, kteří budou zároveň dostatečně odpovědní vůči sobě i svému okolí. Lidé, kteří budou umět prožít svůj život šťastně a plodně, právě s využitím dovedností, které ve škole získali.