Domů > Odborné články > Základní vzdělávání > Umění jako poznávání
Odborný článek

Umění jako poznávání

23. 2. 2009 Základní vzdělávání
Autor
Doc., PaedDr. Jan Slavík CSc.

Anotace

Úvodní text k trojici článků zahraničních autorů, které se zabývají výzkumem uměním.

Texty E. I. Eisnera, L. Breslerové a G. Sullivana, které následují po tomto úvodníku, jsou sjednoceny tématem „výzkum uměním". Slovní spojení „výzkum uměním", které v jistém smyslu klade rovnítko mezi umění a vědu, může na současníka působit nezvykle, ale v evropské kulturní historii má úctyhodně dlouhou tradici. V jeho jádru se totiž skrývá téma, které dosahuje až k antickým základům teorie poznání a které bývá uváděno pod jménem dvojí poznávání. Na jedné straně je tím myšleno poznávání prostřednictvím kritického rozumu (noéta), jehož současné vrcholné polohy představuje věda. Na straně druhé se jedná o poznávání založené na tvůrčím uchopení celistvého dojmu či vhledu (aisthéta), jehož špičkovým reprezentantem je umění.

Dvojí poznávání, aneb kde jsou zárodky výzkumu uměním?

Téma dvojího poznávání otevřel již Platón svým pojetím obrazu jako jednoho ze tří hlavních prostředků vědění (kromě jména-označení a výměru-definice). Zvlášť jej pak vyzdvihl a rozpracoval Platónův žák Aristoteles. Aristoteles spatřoval principy vědění jednak v tom, že člověk je schopen klasifikujícího rozlišování anebo abstrakce, a jednak v intuitiv­ním postřehnutí (nahlédnutí) podstatných souvislostí v rovině teore­tické i na úrovni praktického jednání. Na tomto podkladě Aristoteles odlišil oblast myšlení a kritického rozvažování (ta noéta) proti oblasti vnímání, nahlížení, zkušenosti, intuitivního uchopení (ta aisthéta). Umělec podle Aristotela nepopisuje jen daný stav věcí, nýbrž utváří skutečnosti a děje, které jsou možné podle zákonů pravděpodobnosti. Poezie nebo jiné typy umění jsou tedy význačné tím, že nejsou spoutány přílišnou závislostí na faktech, a proto mohou zkoumat imaginární oblast možného, představitelného, a to i za hranice nutnosti.

Evropský středověk pokračoval v odhalování a využívání poznatkového charakteru umělecké tvorby z hlediska posledního cíle a konečného smyslu středověkého lidského života - spásy duše. Cesta k tomuto cíli je strastiplná, vyžaduje vzepětí vůle, která musí vzdorovat lákavým, ale pro duševní spásu zhoubným nabídkám smyslového světa. Nepodlehnout pokušení je obtížné, avšak v umění je nabízeno úlevné řešení prostřednictvím aisthéta. V něm je hmotná skutečnost přetvořená v souladu s požadavky ducha a jejím prostřednictvím lze nahlédnout duchovní obsah, který je ve smrtelném životě jinými prostředky nedostupný. Ozývá se zde Platonovo pojetí obrazu a obraznosti jako jednoho z nástrojů poznání.

S nástupem novověkého myšlení se vytrácí středověký přístup k poznávání založený na svrchovaném zřeteli k pochopení boží vůle. Tím se oslabuje i důraz na společné duchovní nebo objektivační stránky uměleckého obrazu a otevírá se pole pro vyzdvižení jeho prožitkového a subjektivního momentu. Ten byl založen již v rytířské kultuře středověkého dvora, především v její potřebě kultivovaně, a zároveň osobitě vyjadřovat citová hnutí, touhy a vášně. Tehdy se objevují zárodky romantického postoje v umění, který se pak v průběhu 18. až 20. století podílí na vývoji euro-amerického myšlení směrem k subjektivitě a k pozitivistickému vyostřování protikladu intelektuálně-smyslové intuice oproti racionálnímu diskurzu.

Zkoumáme pravdivost obrazů anebo hodnoty postojů?

Poznávání založené na racionálním diskurzu a objektivním zkoumání faktů získalo mocný podnět v karteziánském pojetí vztahu subjektu a objektu, které stojí v základech novověkého rozvoje vědy. Vědecký přístup z pozice neosobní objektivity poznání typu noéta dosud neznámým způsobem vytlačoval umění z pozice legitimního poznávacího nástroje. Zároveň však vyvolával potřebu nově porozumět úloze a funkci umění, a tedy i poznávání typu aisthéta, ve společnosti a v kultuře.

To je východisko, na jehož základě A. G. Baumgartner v polovině 18. stol. formuloval pravidla nové odborné disciplíny - estetiky. Postavil ji na tezi, že aisthéta je plnohodnotné poznání, které je specifické svým smyslovým a hodnotovým charakterem. Na tomto podloží se však objevila dvojznačnost: jde o zkoumání (a) pravdivosti smyslového obrazu vnějšího světa, nebo (b) hodnot duševních stavů člověka? V otázce po pravdivosti smyslového obrazu zaznívá přístup z pozice noéta, přestože odlišení aisthéta od něj založilo specifičnost oboru. Vzniká tak problém rozdvojení předmětného východiska pro výklad estetických či uměleckých jevů na podkladě syntetizujícího pojmu poznávání. Přístup, který při poznávání vychází z objektu pozorování (zaměřený na pravdivost smyslového obrazu), byl v estetickovědní tradici nazván „objektivní estetikou", zatímco přístup založený na ohledu k vnímateli nebo autorovi (zaměřený na hodnoty duševních stavů člověka) bývá označován jako „subjektivní estetika". Jejich vztah je zjevně zacyklený - připomíná proslulého hada Urobora hltajícího svůj vlastní ocas.

Novověkým sloučením noéta aisthéta pod jeden zastřešující pojem - poznávání, byla tedy poznovu otevřena tázání, co zakládá shodu noéta aisthéta při zachování jejich zjevného rozdílu a jak s touto shodou zacházet. A zároveň tím bylo napovězeno, řečeno slovy filozofa a estetika N. Goodmana, že mezi vědou a uměním jsou „příbuznosti hlubší a důležité rozdíly jiné, než se obvykle předpokládá". Vynikne to zejména tehdy, když vykročíme za rámec subjektivity do společného inter-subjektivního prostoru, ve kterém se jedná nikoliv jen o to rozumět něčemu, ale zároveň a ještě naléhavěji dorozumět se o tom, čemu má být rozuměno.

V poznávání se tím zdůrazňuje moment subjektivního rozhodování a volby spojený s intersubjektivním zprostředkováním obsahu. Jinými slovy, poznání je tu chápáno nikoli jen jako neutrální získávání a zpracování faktů, ale jako činnost, kterou nelze oddělit od člověka jako od „vtělené" (embodied) a „do světa zasazené" (embeded) bytosti, jejíž lidství je založeno na vztazích k druhým. K těm, které pokládá za svoje partnery v interakci a komunikaci, ať již jsou to druzí lidé, jiné bytosti anebo příroda jako živoucí celek (třeba v metafoře a hypotéze Gaia Jamese Lovelocka).

Výzkum uměním jako možnost jak se rozhodovat?

Člověk jako vtělená a do světa zasazená bytost je závislý na poznávání. Jedině na jeho podkladě se totiž může rozhodovat. Jestliže tedy aisthéta a noéta jsou dva různé typy poznávání, pak jejich společným cílem by mělo být právě to, co se od poznávání obecně očekává: nabytí předpokladů správně se rozhodovat v situacích, které dovolují volbu. Přičemž s ohledem na vztah mezi organismem a prostředím, který je předpokladem smysluplnosti jakéhokoliv rozhodování, se dá odlišit dvojí typ rozhodnutí. Jednak ten, který - slovy uměnovědce E. Gombricha - pomáhá lidem „nacházet cestu světem věcí", vyznat se ve faktech s co nejmenší příměsí subjektivního postoje k nim. A za druhé ten, který vychází z potřeby nacházet soulad mezi svými vlastními potřebami nebo přáními a stavem okolí. V praxi stěží půjde o jednoznačnou převahu jednoho či druhého typu, jsou to tendence uplatňující se případ od případu v té či oné míře.

První typ rozhodování je soustředěn na výkon - směřuje ke zvládnutí vnějšího objektu v poli působících sil a řetězců vztahů mezi příčinami a následky. Druhý typ rozhodování je zacílen na udržení rovnováhy mezi interním a externím prostorem, proto operuje se vztahem figury a pozadí. G. Bateson v tomto smyslu mluví o dvou spolupracujících systémech lidské aktivity - soustavě výkonné a soustavě percepční. Soustava výkonná je obrácena k manipulaci s věcmi, pracuje v čase krok za krokem, a proto s ohledem na poznávání vyžaduje zejména kritický rozum - noéta. Soustava percepční podporuje výkon v roli zpětné vazby, která má být naléhavá a rychlá. K poznávání vyžaduje obsažný vhled a celkový dojem, tedy aisthéta.

S citovanou Batesonovou myšlenkou koresponduje návrh neuropsychologa E. Goldberga rozlišovat „faktická rozhodnutí" a „egocentrická adaptivní rozhodnutí". I v tomto rozlišení se ozývá příslušnost k tématu dvojího poznání. Faktická rozhodnutí souvisejí s noéta a podle Goldberga v posledku směřují k jednoznačnému řešení. Oproti tomu egocentrické adaptivní rozhodování, příznačné pro aisthéta, je principiálně víceznačné. Goldberg uvádí příklady z běžného života: 1. Na účtu mám 1000 dolarů, vybral jsem 300, kolik mi tam zbylo? 2. Co si mám dnes vzít na sebe - modrý, černý, nebo šedivý kabát? 3. Jaké telefonní číslo má můj zubař? 4. Mám si udělat dovolenou v Karibiku, na Havaji nebo v Řecku? Zatímco faktické rozhodnutí (příklad č. 1, 3) závisí především na stavu okolí (tedy na vnějších faktech), egocentrické adaptivní rozhodování (příklad č. 2, 4) je více podmíněno volbou vnitřních priorit.

Egocentrické adaptivní rozhodování nahlížené z perspektivy intersubjektivity a učení v sociálních kontextech má naléhavý etický a též psychohygienický rozměr. Je totiž zřejmé, že přehlédnutí rozdílů mezi faktickým a egocentrickým přístupem za určitých okolností vede k záměně živé bytosti s věcí se všemi potenciálně bolestnými důsledky. Konkrétněji, snížená citlivost pro chápání egocentrických adaptivních rozhodnutí druhé bytosti a všeobecná neschopnost o nich srozumitelně komunikovat vyvolává problémy jak ve vztazích mezi lidmi a k přírodě, tak s ohledem na vlastní duševní zdraví a pohodu každého člověka.

Goldberg v této souvislosti klade naléhavou otázku, která nás jako učitele musí zvláště zajímat: v jaké míře může být egocentrické adaptivní rozhodování předmětem záměrného a systematického učení? K tomu píše:

„Kognitivní neurovědci nejsou jediní badatelé, kteří ke své škodě ignorovali egocentrické adaptivní rozhodování. Daleko horší je, že je ignorovali pedagogové. ... Strategie egocentrického adaptivního rozhodování se prostě nevyučuje. Každý člověk ji namísto toho získává osobně, cestou pokusů a omylů, coby osobní kognitivní objev. Vytvoření způsobu explicitní výuky principů egocentrického řešení problémů je pro pedagogy a psychology jedna z největších výzev."

Nejsou právě tady skryty zdroje palčivých otázek po spojení vzdělávání s výchovou, znalostí s hodnotami, rozumění s dorozuměním, a - řečeno jazykem RVP - obecných lidských kompetencí anebo průřezových témat s poznatkovými základy vědních oborů? A není výuka, kterou požaduje E. Goldberg, odedávna přirozenou, i když dosud takto nepojmenovanou součástí všech uměleckých předmětů ve všeobecném vzdělávání?       

Závěr jako odkaz k textům E. I. Eisnera, L. Breslerové a G. Sullivana

Na pozadí uvedených úvah se rýsuje hluboký společenský a kulturní smysl, který stojí v ideových zdrojích pojmu výzkum uměním (arts-based research) a vede k nároku systematicky se zabývat aisthéta na poli vzdělávání. Nikoli izolovaně, ale právě v souvislostech noéta. Domnívám se, že v kontextu načrtnutého historického vývoje a z pozice zdůrazněného tématu dorozumění, resp. intersubjektivity, je zapotřebí číst články E. I. Eisnera, L. Breslerové a G. Sullivana. Autoři nikoli náhodou pocházejí ze stejné intelektuální oblasti - ze sféry uměleckého vzdělávání, resp. vzdělávání a výchovy prostřednictvím umění. To je myšlenková doména, z níž všichni tři autoři čerpají svou vědomost o úloze umění jako prostředku specifického poznávání. Protože nikoli v oddělení poznávání typu aisthéta od noéta, ale právě v porozumění jejich vzájemné součinnosti se patrně poodhaluje jeden z nejdůležitějších principů všeobecného vzdělávání. Mám za to, že tento smysl má výzva obsažená v textech E. I. Eisnera, L. Breslerové a G. Sullivana.

Poznámka. V článku byly zpracovány podněty mnoha autorů z rozmanitých disciplín (filozofie, estetiky, historie, kognitivní vědy atd.), které zde vzhledem k povšechnému charakteru textu a všeobecnému povědomí o přebíraných údajích neuvádíme. Jediné přímé citáty jsou z děl:

GOODMAN, N. Jazyky umění - nástin teorie symbolů. Praha: Academia, 2007. ISBN 978-80-200-1519-8, s. 200.
GOLDBERG, E. Jak nás mozek civilizuje. Praha: Univerzita Karlova v Praze - nakladatelství Karolinum, 2004. ISBN 80-246-0713-1, s. 97.
BATESON, G. Mysl a příroda: nezbytná jednota. Praha: Malvern, 2006. ISBN 80-86702-19-7, s. 42.

Navazující texty:

Grame Sullivan - Akty výzkumu v umělecké praxi
Elliot Eisner - Má výzkum uměním budoucnost?
Liora Bresler - Esteticky založený výzkum

Literatura a použité zdroje

[1] – GOODMAN, N. Jazyky umění - nástin teorie symbolů. Praha : Academia, 2007. 200 s. ISBN 978-80-200-1519-8.
[2] – GOLDBERG, E. Jak nás mozek civilizuje. Praha : Karolinum, 2004. 97 s. ISBN 80-246-0713-1.
[3] – BATESON, G. Mysl a příroda: nezbytná jednota. Praha : Malvern, 2006. 42 s. ISBN 80-86702-19-7.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Doc., PaedDr. Jan Slavík CSc.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Článek pro obor:

Výtvarná výchova 2. stupeň