Odborný článek

Život za sklem

11. 3. 2013 Speciální vzdělávání
Autor
Wendy Lawson

Anotace

Kniha Život za sklem je osobní výpovědí ženy s Aspergerovým syndromem. Autorka Wendy Lawson nabízí pohled na svůj život jako dítěte, přítelkyně, manželky i matky. Představuje běžné životní situace a vysvětluje, jak je vnímá, cítí a jak na ně reaguje. Kniha zároveň ukazuje, jak předcházet problémovým situacím v soužití s člověkem s Aspergerovým syndromem. Kniha je určena speciálním pedagogům, psychologům, rodičům a přátelům lidí s poruchami autistického spektra. Díky ukázce si mohou učitelé i rodiče uvědomit, jak vnímá svět kolem sebe člověk s touto poruchou.

Po nezdařené jedenáctileté zkoušce jsem nastoupila do školy pro dívky, která kladla velký důraz na akademické znalosti a sportovní dovednosti. Ani jedno mě tenkrát nebavilo, a tak jsem špatně prospívala. Už jsem sice nenosila pevnou dlahu, ale stále jsem chodila s holí. Nedokázala jsem dobře koordinovat své pohyby a měla jsem špatný odhad, zvláště když jsem měla skákat přes koně. Snažila jsem se těmto aktivitám vyhnout, ale bez úspěchu. Učitelka předpokládala, že jsem líná, a o to víc mne nutila do cvičení. To, že mi levá noha tak nesloužila, jen podpořilo její názor, že potřebuji cvičit. Často jsem se bolestivě zranila, jelikož mě noha neposlouchala tak, jak měla.

Nakonec díky tomu, že nemocnice trvala na tom, abych mohla docházet na hydroterapii, se zjistilo, že mám nadání pro plavání. Jako malé dítě jsem se plavání bála, připadalo mi obtížné. Trvalo mi několik měsíců, než jsem se to naučila. Když mi bylo devět, najednou se to stalo. Naučila jsem se na vodě splývat a pohybovat se v ní, aniž bych se potopila. Vzpomínám si na tu slávu i na to, jak jsem byla nadšená. Od té doby jsem plavala při každé příležitosti v jakékoli vodě.

Když učitelka tělocviku zjistila, že výborně plavu, začala si mě více všímat. Přihlašovala mě na různé závody a já jsem vyhrála několik cen. To bylo výborné, moc se mi to líbilo, ale tlak, který s sebou závodění neslo, na mne začal mít negativní vliv. Strach, co se bude dít, když vyhraji, mě začal dusit. Očekává se ode mne, že pronesu jako vítězka nějakou řeč, budu muset cestovat do vzdálených měst? Co když po mně budou chtít něco, co nedokážu? Ten strach byl tak silný, že jsem začala dobrovolně prohrávat. Začala jsem se vymlouvat, že mě noha zase bolí nebo že mám křeče a nemohu plavat. Někdy jsem na poslední chvíli zpomalila a byla jsem druhá, a ne první. Tak se mi podařilo zmařit každou příležitost, která by vedla k úspěšné kariéře v tomto sportu.

Život na škole druhého stupně mi přinesl mnoho problémů, jelikož jsem nestačila ostatním spolužákům. Považovali mě za línou, pomalou a nezralou na svůj věk. Nerozuměla jsem rozvrhu hodin, pletla jsem si učebny a chodila do hodin nepřipravená. Domácí úkoly jsem zapomínala nebo vypracovávala špatně. Škola mě mátla, děsila jsem se jí a nechtěla jsem tam chodit.

Naštěstí pro mě se naše rodina velmi často stěhovala, a tak jsem do žádné školy nechodila moc dlouho. Říkám naštěstí, protože to časté stěhování mi pomáhalo „zachovat si tvář“. Každá další škola znamenala nový začátek a pro mě tím pádem příležitost k dalšímu pokusu. Předpokládalo se, že jsem stejně dobrá jako ostatní, moje dosavadní neúspěchy mě nepronásledovaly.

Samozřejmě dnes chápu, že mi přerušovaná výuka nesvědčila a že brzdila můj případný pokrok. Mezi jedenáctým a sedmnáctým rokem jsem navštěvovala pět různých škol druhého stupně. Poslední byla škola ve Frome v Somersetu, ke které se vážou mé nejšťastnější i nejsmutnější školní vzpomínky. Moje učitelka angličtiny se domnívala, že mám určité schopnosti, a jednu mou slohovou práci označila jako „vynikající a vysoce nadprůměrnou“. Na tuto učitelku nikdy nezapomenu, jelikož mne inspirovala a pomohla mi uvěřit, že jsem schopna dobrých výkonů.

V poválečné Anglii byly školní obědy povinné, a to až do osmdesátých let. Děti si nenosily oběd do školy ani nechodily obědvat domů. Všichni chodili do školní jídelny, což stálo pět šilinků pro každé dítě. Ve většině škol, které jsem navštěvovala, mi to nečinilo žádné potíže. Mívali jsme rybu v pátek a koláč v pondělí, zapečené kuře nebo maso ve středu. Moučník, to byl buď sladký rýžový nákyp se švestkami nebo krupice a jahodový sirup, někdy taky jablkový koláč a puding, občas jsme mívali chléb s máslem a tvaroh. Vždy jsem sedávala u stejného stolu a vždy jsem věděla, co dostanu.

Když mi bylo třináct, přešla jsem do školy, která byla moderní a pokroková. Nabízela větší výběr jídel a nabízela i tradiční jídla jiných zemí. Cítila jsem se mizerně a úplně ztracená. Po celých šest měsíců, co jsem školu navštěvovala, jsem jedla oběd jen zřídka. Rozhodnout se, co si dám k obědu, bylo obtížné, bála jsem se zkusit něco, co vypadalo jinak, mělo jinou chuť či vůni, než na jaké jsem byla zvyklá. Možná se to mohlo vyřešit tím, že by se do mých zažitých zvyklostí zavedlo nové jídlo jako součást některých známých jídel.

Kromě potíží s jídlem tu byla celá řada dalších zneklidňujících věcí. Největší problém byl vztah k jiným studentům. Spolužáky brzy omrzely mé stále se opakující historky a naprostý nedostatek vnímavosti vůči jejich právům a potřebám. Po celou dobu školy mě mnozí z nich fackovali, kopali, vysmívali se mi nebo mě terorizovali. Když se mi posmívali nebo mě šikanovali, bylo nejlepší předstírat, že to nevidím. Vůbec jsem nevěděla, jak působím na jiné lidi ani proč se ke mně tak chovají. Důvěrnosti a upřímná péče mě děsila, jelikož jsem nevěděla, co znamenají.

„Ha, ha, ha!“ Děti, které stály za mnou v řadě, se něčemu smály. Bylo to ve školní hale a právě mělo začít shromáždění školy. Paní ředitelka nám řekla, abychom se posadili. „Au!“ vykřikla jsem hlasitě. Všechny obličeje se s údivem obrátily na mě. Některé děti se chichotaly. Někdo naskládal modlitební knížky halabala na moji židli a já jsem si nemohla sednout. Chlapec, který stál za mnou, mě navíc tahal za vlasy. Shodila jsem knihy na zem. Jak dopadly, ozval se hrozný hluk, který se ozvěnou nesl halou. Kluci za mnou nasadili udivený, svatouškovský výraz. Myslím, že mě chtěli zesměšnit, a to se jim podařilo. Ani jsem se tolik nebála ostatních dětí, ale to, že jsem nevěděla, co se za chvíli stane, mi vadilo. Necítila jsem se bezpečně.

Ostatní lidi rozčiluje, když je někdo jiný než oni. Chovají se nervózně, vztekle, sprostě, urážlivě a lhostejně. Všech těchto reakcí na moji osobu jsem si užila vrchovatě. Myslela jsem si, že každý vidí svět jako já, a velmi mě mátlo, když ostatní nesdíleli mé nadšení a nerozuměli mu.

V tu dobu mi vůbec nevadilo, že jsem osamělá. Byla jsem sama se sebou velmi šťastná. Vadilo mi, že jiní lidé jsou rádi ve společnosti druhých a aktivně hledají přátelství a podobné vztahy. Mé tety se mne často ptaly, jestli už mám chlapce. Vždy jsem odpověděla, že ano, protože na farmě byli dva kluci, kteří se mnou hrávali fotbal a kamarádili se mnou.

Špatně jsem snášela přítomnost některých lidí z mého okolí. Mé pocity se bohužel přenášely i na ostatní přítomné. Poznání a přijetí pro mě byly moc důležité, ale znalosti a dovednosti, jak si získat přátele, mi byly cizí. Moje emoce mě ve škole táhly k některým dívkám, možná proto, že měly jemný hlas nebo že uměly získat přízeň učitelky. Měla jsem moc ráda Connii, dívku, která chodila do naší třídy. O polední přestávce mohla hrát na klavír a dovolila mi, abych seděla a poslouchala. Hudba působila uklidňujícím dojmem a opakující se hudební motivy mne upoutávaly. Jednou Connie hrála píseň Morningtown Ride od skupiny Seekers. Poslouchala jsem slova i hudbu a představovala si vlak, který jede údolím a houká. Jako bych opravdu viděla děti, které se choulí pod dekou, zatímco venku fouká a prší.

Myslela jsem si, že Connie je krásná a velmi chytrá, když hraje na piano. Všude jsem ji následovala a nechápala jsem, proč mě Connie odhání a chce být s jinými dětmi, a ne jenom se mnou. Dnes už chápu, že jsem byla příliš dotěrná, moje neustálá přítomnost jí byla nepříjemná. Vyžadovala jsem příliš mnoho.

Na svá školní léta vzpomínám vždy se smutkem. Žila jsem v neustálém strachu a zmatku. Nikdy mě nenapadlo požádat někoho o pomoc nebo o pochopení. Bohužel nikoho nenapadlo, že bych něco takového potřebovala. Když mi bylo patnáct, přešla jsem ze základní školy na Tautonskou střední technickou školu v západní Anglii. V tu dobu jsem zoufale toužila dokázat světu, že nejsem neschopná.

 

Sloupek k zamyšlení

Dneska zní neuvěřitelně, že dítě jako já procházelo deset let formálním vzděláváním, aniž si někdo z učitelů uvědomil, že potřebuje speciální pomoc a asistenci. Zdá se, že v mém dětství byly děti chytré, nebo hloupé a hodné, nebo zlé. Udivuje mě, že si ani mí rodiče nevšimli, jak se od jiných dětí liším. Patrně něco zaznamenali, ale z důvodů, o kterých nevím, se rozhodli tuto skutečnost ignorovat. Možná to v tu dobu nebylo snadné, nebo byli příliš zaměstnáni. Možná si mysleli, že jsem jen trochu neobratná a opožděná a že z toho časem vyrostu.


Materiál byl poskytnut zdarma nakladatelstvím Portál z publikace Život za sklem.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Wendy Lawson

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Kolekce

Článek je zařazen v těchto kolekcích: