Domů > Odborné články > Speciální vzdělávání > O výuce neslyšících
Odborný článek

O výuce neslyšících

5. 8. 2010 Speciální vzdělávání
Autor
Václav Chmelíř

Anotace

Autor upozorňuje na hlavní problémy při výuce neslyšících žáků. Zaměřuje se zejména na komplikace související s výukou českého jazyka.

V základních školách pro sluchově postižené jsou vzděláváni žáci s těžkým sluchovým postižením nebo se sluchovým postižením kombinovaným s dalším postižením, resp. s dalšími postiženími. Toto postižení, resp. kombinace postižení neumožňuje zařazení žáka do běžných základních škol.

Největším problémem těžce sluchově postižených žáků, kteří navštěvují školy pro sluchově postižené, je komunikační bariéra. Ta je odděluje od ostatních lidí. Těžce sluchově postižené dítě totiž nejen nedokáže přijímat sluchem informace od svého okolí, ale i když jsou mu tyto informace zprostředkovány například vizuální formou, není schopno na ně odpovídajícím způsobem odpovědět a reagovat, ani zprostředkovanou informaci často správně pochopit a vyhodnotit. Chybí mu totiž nejen slovní zásoba, ale i povědomí o gramatice jazyka. V současné době jsou ve školách pro sluchově postižené žáci s nejrůznějším typem sluchového postižení, které je, pokud je to možné, v maximální míře kompenzováno sluchadly, případně kochleárními implantáty. Ani tato kompenzace sluchové vady však většinou u žáků zařazených do škol pro sluchově postižené neumožňuje běžnou komunikaci formou přijímání informací sluchem, a často ani odpovídající reakci na tuto informaci mluvenou řečí.

Jak už jsem uvedl, hlavním problémem vzdělávání neslyšících žáků je nedostatečný rozvoj zásoby pojmů a gramatiky jazyka. Žáci s obtížemi chápou význam slov v kontextu, jejich vzájemnou vazbu, změnu smyslu věty při změně pozice nebo ohýbání slova ve větě. Jedná se o tzv. funkční negramotnost – číst se naučí všichni, ale většina postižených funkční negramotností smyslu čteného textu nerozumí. Cílem práce školy je, aby se žáci naučili číst s porozuměním, aby se pojmová zásoba co nejvíce přiblížila zásobě pojmů dítěte bez handicapu. Jednou z pomocných metod, které jsou ve školách pro sluchově postižené pro rozvoj pojmové zásoby používány, je využití českého znakového jazyka, resp. znakované češtiny jako komunikačního prostředku umožňujícího rychlejší rozvoj zásoby pojmů i gramatiky jazyka.

Na většině základních škol je zavedeno bilingvální vzdělávání sluchově postižených, které využívá výše jmenovaného komunikačního systému. Bilingvální vzdělávání je vzdělávání s využitím dvou rovnocenných jazyků – českého jazyka a českého znakového jazyka. V počátcích vzdělávání je hlavní důraz kladen na rozvoj komunikačních kompetencí neslyšícího žáka prostřednictvím českého znakového jazyka. Takto získané komunikační kompetence v českém znakovém jazyce jsou následně využívány pro vzdělávání a rozvoj komunikačních kompetencí v českém jazyce.

Snahou škol pro sluchově postižené je, aby absolventi dokázali odpovídajícím způsobem komunikovat mluvenou řečí, v předmětech speciální pedagogické péče se vedle znakového jazyka vyučuje artikulace a odezírání. Ne u všech žáků je to však možné. Odezírání je nesmírně náročné na soustředění, logické myšlení a domýšlení si obsahu sdělovaného. Pozorováním obličeje mluvící osoby totiž nelze zjistit, zda tato osoba artikuluje hlásku znělou, nebo neznělou, nehledě na to, že odezřít lze jen některé hlásky. Artikulace zadopatrových a hrtanových hlásek není na obličeji mluvící osoby vidět. Z artikulovaného slova potom neslyšící dítě získá jen část informace o jeho obsahu – odezře jen některé hlásky artikulovaného slova. Obsah sdělovaného potom hádá a doplňuje z kontextu hovoru podobně, jako když luštíme křížovku a po vyplnění několika písmen si z kontextu a vazeb se zbytkem křížovky domýšlíme slovo. Velice náročné je také naučit neslyšící děti mluvit. I když se problematice rozvoje artikulace věnujeme ve školách velice intenzivně, je třeba si uvědomit, že sluchově postižený nemá zpětnou vazbu, sluchovou kontrolu toho, co říká. Učitel učí neslyšící nastavit mluvidla pro jednotlivé hlásky a slova a neslyšící si musí toto nastavení zapamatovat. 

Pokud se nepodaří, aby dokázal komunikovat se slyšícím okolím mluvenou řečí, musí se naučit komunikovat písemně – psaním a čtením. Psát a číst se samozřejmě učí všichni žáci. Naučit neslyšící žáky číst není velký problém. Jedná se však většinou jen o mechanické čtení. Velice obtížné je naučit neslyšící žáky číst s porozuměním a psát obsahově a stylisticky odpovídající texty. Pro pochopení obsahu čteného a pro písemné vyjádření myšlenky totiž neslyšící žák potřebuje odpovídající slovní zásobu a schopnost chápat obsah sdělovaného v českém jazyce.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Václav Chmelíř

Hodnocení od uživatelů

Marie Holá
5. 2. 2011, 16:30
Dobrý den,
zajímá mne váš názor na výuku českého jazyka u neslyšících žáků v prvních rocích školní docházky.
Je podle vás vhodnější užívat při výuce ČJ znakový jazyk, nebo znakovanou češtinu?
Děkuji, M.H.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Speciální vzdělávací potřeby