Domů > Odborné články > Speciální vzdělávání > Hana Kasíková: Kooperativní učení může učitelům usnadnit práci
Odborný článek

Hana Kasíková: Kooperativní učení může učitelům usnadnit práci

14. 5. 2008 Speciální vzdělávání
Autor
Zuzana Fojtíková

Anotace

Rozhovor s Hanou Kasíkovou o možných pedagogických přístupech.


Hana Kasíková vystudovala pedagogiku a češtinu na FF UK v Praze, později výchovnou dramatiku na DAMU. Přednáší na katedře výchovné dramatiky DAMU a na katedře pedagogiky FF UK. V posledních letech se věnuje zejména kooperativnímu učení.


Vaší „specialitou" je kooperativní učení. Mohla byste je blíže představit?
Podstata kooperativního učení spočívá v tom, že prostřednictvím kooperace se mohu učit i já jako jednotlivec. Můžu se individuálně posunout, a to v nejrůznějších směrech - začnu třeba lépe, strukturovaněji přemýšlet, získám více vědomostí, budu je umět lépe utřídit. Nebo, a to jde s tím pospolu, se zdokonaluji i v sociálních dovednostech. Kooperativní učení je ve svých principech takto postavené. To znamená, že sociální dovednost, která by měla být trénovaná, nacvičovaná, má podpírat poznávací procesy. A teprve v téhle symbióze může kooperativní učení fungovat. Někdy je těžiště kooperativního učení víc v dovednosti sociální a jindy víc v poznávacích procesech. Kooperativní učení neznamená, že se naučíme spolupracovat. Jeho hlavní smysl je v tom, že přes spolupráci se něco učíme, případně i naučíme.

Může kooperativní učení usnadnit učitelům práci?
Učitelé sice říkají, že jim to práci ztěžuje, ale ono je to stejné jako u všeho, co souvisí s výchovou a vzděláváním - na začátku čas ztrácíme, abychom ho pak získali. Pokud se dobře nastaví mechanismy kooperativního učení, tak jim to skutečně pomůže, práci jim to usnadní. Začne je to mnohem víc bavit a těšit a ve třídě bude úplně jiná atmosféra. O tom existují výzkumy, potvrzují to empirická data i moje zkušenosti.
Mám za sebou už dlouhou učitelskou kariéru, ale přesto mě víc a víc baví učit. Necítím se vyhořelá, pořád se snažím pro své žáky něco vymýšlet. Je to dané také tím, že většinou učím vysokoškoláky nebo lidi v praxi a oni sami přinášejí podněty, nemusím je příliš do ničeho strkat.

Na základních školách to mají učitelé asi těžší.
Zkoušela jsem učit na základní i na střední škole a vím, že na vysoké škole máme trochu jiné podmínky, ale opírám se o výzkumy druhých lidí a ti říkají - ano, je to těžké na začátku, ale efekty jsou stejné. To znamená, že učitele i děti to víc baví a výsledky jsou lepší.

Nepletou si někdy učitelé skupinovou práci s kooperativním učením?
Pletou, někdy řeknou, že dělají skupinovou práci, a já vidím, že respektují zákonitosti kooperativního učení. Pak zase někteří říkají, že dělají kooperativní učení, a když se na to podívám, jen dají děti do skupin, ale k žádnému skupinovému, natož kooperativnímu učení nedochází. Při kooperativním učení musí dodržovat několik zásad.

Mohla byste tyto zásady vyjmenovat?
Učení musí být založeno na kooperaci a kooperace znamená, že úspěch jednotlivce je vázán na úspěch druhého člověka. Uspěji, jen pokud uspěje ten druhý. To znamená, že nás spojuje cíl, ke kterému směřujeme. Dost často, když se podívám do školy, vidím, že žáci dostanou společný úkol, ale každý sedí někde jinde a něco si dělá sám, pak se pohádají o to, kdo dělal a kdo nedělal. Klíčová zásada je, že se učíme na základě kooperace.
Tou další je, že se nám lépe učí, když jsme malá skupina a vidíme si do očí. Interakce tváří v tvář - to je podpora komunikace. Důležité také je, aby společná práce podporovala každého jednotlivce ve skupině. Pokud jej nepodporuje, pak to není kooperace.
Učitel musí „ohlídat" individuální odpovědnost - to je ten třetí princip. Děti musí předem vědět, i když pracovaly ve skupině, že namátkou vyberu jeden pracovní arch, se kterými pracují. Oni vědí, že si to musí zkontrolovat, protože když uvidím u někoho chybu, znamená to, že skupina nepracovala, jak měla.

To souvisí se sociálními dovednostmi...
Ano, čtvrtým principem jsou sociální dovednosti. Učitel by s tím měl velmi otevřeně pracovat, měl by třeba říci: „My se dnes naučíme Pythagorovu větu a budeme ji aplikovat na různých typech úkolů, ale abyste byli úspěšní ve skupině, musíte se přesvědčit, jestli všichni tomu principu rozumí a jestli to umí aplikovat třeba na jednoduchém příkladu." To už je sociální dovednost, přesvědčit se, jestli tomu ostatní rozumí. Sociální dovednosti jsou v kooperativním učení, vedle věcného učiva, cílem a sledují se. To znamená - zvládli jste to, přesvědčili jste se? Jde o reflexi skupinové činnosti, a to už je vlastně pátý znak. Kromě toho, že se mluví o výsledku, mluví se i o procesu - jak se k tomu výsledku skupina dostala, kde byl nějaký zádrhel. Kluci se třeba mezi sebou bavili, holčička všechno udělala sama. Z výzkumu, ale i ze své praxe vím, že pokud se vynechá jedna z těchto zásad, začne systém kolabovat a učitel to nakonec vzdá.

Vy jste kooperativní učení studovala i ve Spojených státech amerických.
V druhé polovině 90. let jsem dostala Fullbrightovo stipendium a strávila jsem čtyři měsíce na universitě v Minnesotě. Jsem vyškolená jednou z nejslavnějších škol kooperativního učení, což je škola Rogera a Davida Johnsonových. Oni mě poprvé oslovili už knihami, které napsali. Pak jsem je viděla pracovat a zkoumat a společně jsme dělali nějaký výzkum. V Americe jsem také chodila do škol, kde vedli management a učitele, a zjistila jsem, že to funguje. Byla jsem ve škole, která běží podle kooperativních principů, a tam to bylo jak z učebnice. Co mě fascinovalo byl klid a pohoda. Děti nelítaly a neřvaly, učitelé také neřvali. Po škole bylo dost často doučování. Ale učitelé to měli samozřejmě zaplaceno, protože se tam na jejich profesi hledí s větší vážností.

Co vás na univerzitě v Minnesotě nejvíc zaujalo?
Objevila jsem, že ti velcí profesoři, kteří jezdí po celém světě, jsou schopni dělat to, co káží, i ve své vlastní výuce se studenty. Nejvíc mě inspirovalo, že na vysoké škole máme pracovat, stejně jako na základní škole, s kognitivními, ale i sociálními cíli. Když se na Minnesotské univerzitě u těchto profesorů formulovaly cíle pro výuku v semestru, oni uváděli, že porozumíme teoriím sociálně psychologickým, budeme umět „to a to" a pak tam bylo, že budeme kooperativně přispívat k vysoké kvalitě vyučování. Oni se nás třeba ptali, čím naše skupina chce přispět ke kvalitě vyučování? Tohle jsem od nich přebrala a ukázalo se, že je to velmi prospěšná věc. Moji studenti pracují v prvním semestru ve skupinách, dělají si například podklady k zápočtu a sami si kontrolují, jestli to zvládli. Tím přispívají ke kvalitě vyučování. Ve druhém semestru mají individuální smlouvu, ve které je uvedeno, čím každý konkrétně přispěje buď skupině nebo celé třídě ke kvalitě vyučování. Například, že přinesou nějaké materiály k dovysvětlení nebo že osloví nějakého odborníka, který by k nám přišel. Nebo mi pomáhají s pomůckami.

Vzděláváte také učitele, co podle vás v současné době nejvíc potřebují v profesním vzdělávání?
Je toho celý rejstřík. Hlavně by potřebovali „nastavení" na vzdělávání a sebevzdělávání. To se nedostaví z vnějšku, ale z vnitřní potřeby. A tu je nutné podpořit zájmem o učitelskou profesi, o dění ve škole. Ten zájem by měl být dlouhodobý a trvalý. Pokud je, tak koordinací mezi nabídkou vzdělávacích akcí a tím, co umí škola, bychom se mohli dopátrat vzdělávání, které by mohlo být efektivní.
Co se týká akcí přicházejících zvenku, přimlouvala bych se za dlouhodobější práci, dlouhodobější kurzy. Považuji za hodně důležité, když si učitelé mohou věci zkoušet a pak třeba znovu na kurzu opravovat některé dovednosti. Při vzdělávání učitelů hodně záleží na vnitřní práci školy.

Jak dlouhé by mělo být pro učitele takové vzdělávání?
To závisí na tématu, do čeho se chtějí učitelé pustit. Mám konkrétní zkušenosti se zaváděním kooperativního učení do praxe. To vzdělávání probíhalo asi necelý rok - nejprve byly vstupní kurzy, pak se učitelé vrátili do praxe, něco jim šlo a něco jim nešlo, tak jsme se dohodli, co budeme dál zdokonalovat, a zase se to vyzkoušelo. Většinou se odhaduje, že trvá až dva roky, než začnou některé inovace fungovat.

Vraťme se ještě k zájmu učitelů o vzdělávání. Mluvila jste o tom, že důležitá je vnitřní práce školy. Jak by měla vypadat?
Tady velmi záleží na managementu školy, jaký dává prostor učitelům, jak s nimi pracuje. U nás není tak úplně běžné, že by si ředitel nebo zástupce s učitelem sedl a zeptal se: „Na čem chceš teď pracovat? V čem ti můžu ve vzdělávání pomoci?" To znamená, aby pomohl učiteli nastavit individuální vzdělávací dráhu. Pořád se mluví o individuálním přístupu k žákům, ale totéž by mělo platit i pro dospělé, protože každý jsme jinde, každý máme jiné představy o tom, v čem se chceme zdokonalit. „Nacpat" celou školu do jednoho směru, např. „teď se všichni začneme vzdělávat v kritickém myšlení nebo v kooperaci..." to nemůže být úplně efektivní. Ale zájem o to, co člověk chce dělat, určitě povzbudí. Když ředitel řekne: „příští měsíc si s každým individuálně popovídám, jakou má představu, v čem se chce zdokonalovat", tak si myslím, že by každého učitele hanba fackovala, kdyby na nic nepřišel, v čem by se chtěl zdokonalit.

Zabývala jste se také výzkumem učitelských přístupů k inovacím ve vyučování.
Tohle téma mě hrozně zajímalo a já jsem to sledovala na příkladu kooperativního učení, protože o tom jsem měla největší přehled. Dva roky jsem pracovala s učiteli a zjišťovala jsem, v čem může být problém. Zjistila jsem například, že vztah k inovacím - proč si některé věci učitel zkouší - souvisí s osobnostním nastavením. Někdo si je zkouší, protože na něj tlačí ředitel, jiný proto, že je nastavený na celoživotní učení, aniž se to píše v nějakých dokumentech, a někdo to má jako sebeochranný mechanismus - třeba kvůli svému sebepotvrzení: „Jsem dobrý." Ale proč ne. Zatím málo víme o tom, co učiteli pomáhá v dráze dalšího vzdělávání a co ho brzdí.

S jakými učiteli se zpravidla setkáváte?
Bohudík potkávám výborné učitele. Když slyším, jak jsou učitelé strašní, sama to říct nemůžu. Většinou se s nimi setkávám na vzdělávacích akcích, kam přijdou sami, dobrovolně. Už nedělám kurzy, na které ředitel donutí učitele, aby tam přijeli, a oni jsou naštvaní. Většinou se zapojuji do projektu, do kterého se učitelé sami přihlásili. Někdy se od ředitele třeba dozvím, jací učitelé tam jsou, že třeba nejsou všichni nadšení, takže vím, co si mohu dovolit a čemu se mám vyhnout. Moje zkušenosti jsou dobré.

Počítají vaši studenti s tím, že budou učit?
Na Filozofické fakultě připravujeme učitele pro 2. stupeň a pro střední školy a v kurzech, které pořádáme, se jich ptáme, jestli budou učit. Z velké míry říkají ano. Problém je v tom, že pokud je někdo hodně šikovný, velmi snadno získá práci jinou než učitelskou a mnohem lépe honorovanou. To je zřejmě problém. Ti lidé by učili, ale životní podmínky je nasměrují někam jinam.

V poslední době slýcháme, a stále častěji, že současné děti jsou jiné, než byly děti například před patnácti lety.
A většinou se řekne, že jsou horší. Hůř se s nimi vychází. Pro současnou generaci učitelů, kteří s nimi pracují, jsou dnešní děti neobvyklé. Pro tyto učitele je těžké akceptovat je takové, jaké jsou. Věřím, že to je velmi těžké, někdy vyčerpávající, ale jiné děti nedostaneme. Myslím si, že se učitelé musí naučit zacházet s touto jinakostí. Je to jiná generace - turbomozky, mají problém s koncentrací. O to víc bych se přimlouvala za způsoby výuky, které převedou energii dětí, která může být zaměřená proti učiteli, k nim samotným. A teď se vracím ke kooperativnímu učení - v těch skupinách se může jejich energie docela dobře zúročit, je třeba „přetočit" ji na učení skupiny a pak jenom koordinovat jejich práci.

Znamená to, že kooperativní učení může být i prostředkem proti dětské agresivitě?
Již zmiňovaní američtí profesoři Roger a David Johnsonovi se teď většinou zaměřují na problémy typu šikana ve škole, sebevraždy dětí, ty jevy, které děti ve škole doprovázejí. A čím dál víc se jim některé principy pro kooperaci ve škole osvědčují jako prevence nežádoucích sociálních jevů. Jejich výzkumy jsou naprosto přesvědčivé.
Hodně věřím na principy. Když jsme hovořili o dalším vzdělávání učitelů - tam existují dva přístupy - buď jim dáme všechno předpřipravené „na klíč", říká se tomu „balíčkový" přístup, anebo jim dáme principy. Já věřím tomu principiálnímu přístupu. Samozřejmě to musí být doloženo příklady. Pokud učitelé pochopí princip, bude je to víc těšit, ty věci jim budou naskakovat a nebudou muset hledat v různých metodikách. Princip obsáhne daleko více jevů, a i když se změní podmínky, umíte rychleji zareagovat, dosazujete si do něj. A to se týká i principů zvládnout neposlušné děti. Neříkám, že je to něco jednoduchého. Ale učitelé jsou přemýšliví lidé, protože mezi dětmi to ani jinak nejde. Jenom je třeba dát jim prostor, aby tu přemýšlivost mohli využít.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Zuzana Fojtíková

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.