Domů > Odborné články > Odborné vzdělávání > Plánování... možnost, nebo nutnost?
Odborný článek

Plánování... možnost, nebo nutnost?

29. 11. 2010 Odborné vzdělávání
Autor
Mgr. Lucie Holacká

Anotace

Rozhovor s PaedDr. Milanem Báčou, který stojí od roku 1999 v čele Gymnázia a Jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky ve Svitavách, předtím sedm let řediteloval na Obchodní akademii a Vyšší odborné škole ekonomické také ve Svitavách. Od roku 1999 přednáší řízení pedagogického procesu na Centru školského managementu na PedF UK v Praze, kde se zaměřuje na problematiku strategického řízení školy. Na obou středních školách realizoval autoevaluaci již několikrát, a to i v době, kdy ještě nemusel.

Domluvit si schůzku s Milanem Báčou nebylo vůbec jednoduché, proběhlo mezi námi několik e-mailů a telefonátů, až nakonec se nám povedlo najít vhodný termín schůzky. Den, který trávil v Praze, byl opravdu nabitý.

PaedDr. Milan Báča stojí od roku 1999 v čele Gymnázia a Jazykové školy s právem státní jazykové zkoušky ve Svitavách, předtím sedm let řediteloval na Obchodní akademii a Vyšší odborné škole ekonomické také ve Svitavách. Od roku 1999 přednáší řízení pedagogického procesu na Centru školského managementu na PedF UK v Praze, kde se zaměřuje na problematiku strategického řízení školy. Na obou středních školách realizoval autoevaluaci již několikrát, a to i v době, kdy ještě nemusel.

Naše čtenáře by jistě zajímalo, jak se na vaší škole vyvíjelo plánování autoevaluačních činností, určitě jste zaznamenali nějaký posun, měnili jste svůj přístup ke zpracování plánu?

Před lety jsem řediteloval na obchodní akademii, kde jsme zavedli vyšší odborné studium a využili nabídky Sdružení škol vyššího studia nechat prověřit naše kvality. Sdružení totiž přišlo s projektem EVOS (evaluace vyššího odborného studia), jehož výsledkem pro školu bylo získání certifikátu kvality. Naše škola musela projít externí evaluací, před tím však i vlastním hodnocením, autoevaluací. Psal se rok 1996. V té době v našem školství nikdo nevěděl, co to obnáší, jak se to dělá, možná také, co to vlastně je. Měl jsem štěstí, že díky SŠVS jsem se mohl zúčastnit několika studijních pobytů v zahraničí: v Anglii, Holandsku nebo v Irsku, kde nás učili základům školského marketingu, učili nás, jak provádět SWOT analýzu, předávali nám zkušenosti s evaluačním procesem na škole, včetně autoevaluace. Takže v momentě, když jsme měli provést vlastní hodnocení školy, měli jsme určitý náskok. Ctil jsem již tehdy některé rady zahraničních lektorů. Zejména to, že celý proces autoevaluace musí být týmovou záležitostí a že to je proces dlouhodobý, že totiž nelze autoevaluaci provést v řádu několika dní. A práce se tehdy po téměř ročním úsilí zdařila. Vznikla téměř stostránková autoevaluační zpráva, kterou jsme nechali u knihaře svázat, … jednalo se o regulérní knihu. Když ji někde dnes ukážu jako příklad výstupu z vlastního hodnocení školy, s nadsázkou mohu říci, že tím naháním hrůzu. Od té doby jsem ve škole (na obchodní akademii, později i na gymnáziu) realizoval autoevaluaci ještě několikrát, a to před platností nového školského zákona, který provádění vlastního hodnocení školy ukládá školám jako povinnost. Vždy se mi vyplatilo, kromě dodržování jiných zásad, autoevaluační činnosti plánovat. Nejen proto, že plánování je jednou z manažerských činností, ale také kvůli svým kolegům, kteří tak mohou mít přehled o tom, co se kdy ve škole bude dít, co od koho budu potřebovat. Je potřeba přiznat, že pro některé kolegy i deset takových plánů je zbytečných, jsou zvyklí na bezprostřední vedení. Když nic jiného, je plán autoevaluace dokumentem, který všem říká, že jde o proces dlouhodobý, že do něho je zapojeno mnoho osob. Plán autoevaluačních činností nezaznamenal za ta léta na naší škole nějakých výrazných změn, reaguje maximálně na změny v legislativě, naposledy např. na novelu vyhlášky č. 15/2005 Sb., ve které se změnila perioda provádění vlastního hodnocení školy, trochu také jeho struktura.

Sestavení autoevaluačního týmu není jednoduchou záležitostí. Můžete nám prozradit, co tomu předcházelo, kdo se na plánu podílí a jakým způsobem? A jak vidíte roli ředitele při sestavování plánu?

Celý autoevaluační proces vyžaduje promyšlenost a systematičnost, jednotlivé kroky by měly na sebe přesně navazovat. V některých záležitostech života školy je ale úplně jedno, kdy projdou hodnocením: je jedno, jestli se budeme zabývat podporou školy žákům na začátku procesu či na jeho konci. Na paměti musíme mít však jedno, výsledek analýzy tohoto dílčího bodu by měl vycházet z aktuálních informací. Protože problematiku autoevaluace již od roku 1999 přednáším na vysoké škole a setkávám se s tvůrci autoevaluačních zpráv, vím, že v mnoha školách něco jako plán autoevaluace neexistuje, většina procesů probíhá nahodile, často v krátkém časovém období, mnohdy až v závěru vymezené doby.

Hlavní úlohu při sestavení plánu autoevaluace má pochopitelně ředitel školy, plán by měl být součástí plánů pro období, ve kterém vlastní hodnocení školy probíhá. Ono plánování v podstatě může plnit úkol motivační, což je záležitostí ředitele školy. Ten by měl na nějaké poradě zaměstnanců školy vysvětlit podstatu vlastního hodnocení a jeho cíle. Nelehký úkol nastane v okamžiku, kdy ředitel školy musí přesvědčit co nejvíce zaměstnanců školy o tom, že vlastní hodnocení není jen formální záležitostí, kterou ukládá nějaký předpis, ale že to může být činnost pro školu prospěšná. Ale konečné sestavení plánu by mělo být týmovou záležitostí. Opravdu se to vyplatí. Ale je třeba mít na paměti, že proces autoevaluace je procesem nepřetržitým, neplánujeme jen proces vytváření zprávy o vlastním hodnocení školy, i když rok, ve kterém zpráva vznikne, bude asi rokem intenzivnějších autoevaluačních činností.

Některé školy mají svého koordinátora autoevaluace, ale zákonem není tato pozice vymezena. Jaký je váš názor na uvedení této pozice do života škol?

Je to tak. Některé školy již dnes mají koordinátora autoevaluace, ačkoliv nemusí. Je to věcí ředitele školy, možná bych řekl, že chytrý ředitel už tuto zatím neformální pozici obsadil někým, kdo mu může ušetřit spoustu práce. Ale smysl koordinátora v budoucnu bude hlavně v tom, že to bude člověk vybavený všemi potřebnými kompetencemi, bude vědět přesněji, jak na to, bude připraven na všechna úskalí a bude se umět orientovat v evaluačních nástrojích, postupech a metodách. A může to být klidně ředitel školy.

Odrazila se na tvorbě posledního plánu vaše zkušenost s určitou metodou nebo nástrojem při realizaci předchozího plánu autoevaluace?

Přístup škol k autoevaluaci byl dosud velmi pestrý. Znám školy, které se soustředily na provedení několika anket – vůči rodičům, žákům, vlastním zaměstnancům. Výsledek, který byl opatřen krátkým úvodem, pak vydávaly za výsledek vlastního hodnocení školy. Viděl jsem také zprávy o vlastním hodnocení školy v podobě složky, která obsahovala izolované výsledky z komerčních evaluačních nástrojů. Nic proti nim, mohou být důležitým pomocníkem, ale jde o vlastní hodnocení školy, ne o hodnocení školy, které nám v naprosto omezené podobě provede někdo jiný. Měl jsem v rukou zprávy o vlastním hodnocení, které byly třístránkové, ale i čtyřicetistránkové s množstvím příloh. Listoval jsem ve zprávách, které byly opsanými výročními zprávami, neboť si na dané škole neuvědomovali, že výroční zpráva obsahuje především informace o tom, co se ve škole odehrálo, zatímco autoevaluace má charakter analytický. Na naší škole si tuto skutečnost uvědomujeme, a tak podle aktuální legislativy autoevaluační zpráva doplňuje tři výroční zprávy. A této skutečnosti je a vždy byl také podřízen plán autoevaluace.

Která oblast hodnocení při plánování byla podle vás nejobtížnější?

Žádnou oblast hodnocení není problém zahrnout do plánu. Vždycky máme největší problémy s charakterizováním vnějších podmínek školy, velmi těžko se charakterizuje řízení školy. Ale i na to existují postupy, jak se dopracovat k co nejobjektivnějším závěrům. Snad právě těmto dvěma oblastem bych věnoval větší pozornost při plánování. Také je potřeba říci, že všechny etapy autoevaluace jsou důležité, ale nejsložitější se mi jeví moment motivace: přesvědčit zaměstnance školy, k čemu je autoevaluace dobrá, co nám může přinést, jak se její výsledky mohou odrazit do strategie naší školy. Při plánování je důležité počítat s tím, abychom do procesu autoevaluace zapojili co nejvíce zaměstnanců a nezapomněli zahrnout do závěrečné zprávy výsledky jejich práce, jimi formulované teze, myšlenky. Jakmile zaměstnanec svou myšlenku v textu najde, bude k výsledkům autoevaluace přistupovat jinak než v případě, že si to vedení školy či ředitel školy udělá nakonec jinak, nebo dokonce sám.

Pokládáte za vhodné konzultovat plán se zřizovatelem? A jak u vás probíhalo projednávání plánu pedagogickou radou?

Nevím, do jaké míry by to škole prospělo. Vzhledem k tomu, že dosud o zprávu z autoevaluace projevovala zájem jen Česká školní inspekce a že většina zřizovatelů na úrovni obcí i krajů o tyto zprávy, o průběh autoevaluace, její výsledky a závěry zájem neprojevila, nevidím důvod, proč by škola měla konzultovat plán se zřizovatelem. Za důležité považuji především projednání plánu se zaměstnanci školy. Zákon to sice neukládá, ředitel je povinen pouze projednat návrh struktury vlastního hodnocení. V zájmu úspěchu by to ale měl udělat i s plánem. Přiznávám, že tomu na naší škole mí kolegové, kteří se přímo na vytváření plánu nepodíleli, velkou pozornost nevěnovali. A protože autoevaluace není jen záležitostí pedagogů, ale i nepedagogických pracovníků, neprobíral se plán jen na pedagogické radě. Snažím se do autoevaluace vtáhnout ekonomku školy, vedoucí školní jídelny, správce počítačové sítě i školníka.

Když se podíváte zpět, nakolik se vám podařilo plán autoevaluace uvést do života? Pokud byste měli možnost udělat něco jinak, co by to bylo? Co byste doporučil svým kolegům - ředitelům?

Pamatuji se, že před lety jsme plán museli mnohokrát korigovat, i při posledním vlastním hodnocení školy, které probíhalo již podle vyhlášky č. 15/2005 Sb., jsme nějaké korekce museli udělat. Bylo to v době, kdy jsme pracovali na školním vzdělávacím programu, s kterým jsme neměli zkušenosti. Navíc i ŠVP obsahuje část věnovanou autoevaluaci, takže jsme byli nuceni podle instrukcí koordinátora ŠVP upravovat plán autoevaluace. A v některých ohledech tomu bylo i naopak. Myslím, že není nutné brát plán jako něco, do čeho se nesmí vstoupit. Život školy přináší každou chvíli různá překvapení, která ředitele nutí přehodnocovat priority a korigovat jeho činnosti. Ale nepřipravit si kvůli tomu přehled úkolů, termínů a odpovědností by byl hazard. Hazard nejen s časem, pohodou, atmosférou na pracovišti, ale i se smyslem celého procesu, jeho výstupem směrem k strategii školy. Takže jediné doporučení kolegům – plánujte i v rámci autoevaluace.

V rámci projektu Cesta ke kvalitě připravujeme poradenství školám. V čem si myslíte, že školy potřebují z hlediska plánování autoevaluačních činností poradit?

Projekt Cesta ke kvalitě vítám. Konečně se někdo rozhodl dát systém do jedné z činností, kterou školy musí provádět. Školy potřebují především vědět, k čemu autoevaluace je, jak jim může pomoci v jejich práci. Dnes to část škol vnímá jako nutné zlo. Jeden z důvodů je právě to, že se v problematice málo orientují. V projektu Cesta ke kvalitě působím jako lektor a tutor, dokonce jsem se přihlásil i ke studiu Koordinátora autoevaluace, protože dlouhodobě je autoevaluace předmětem mého zájmu. Projekt může pomoci ve škole vyřešit personální problém autoevaluace, může dát návod, jak na to. A to i v oblasti plánování činností v celém procesu.

 


Tento článek byl s laskavým svolením Národního ústavu odborného vzdělávání převzat z bulletinu Na cestě ke kvalitě, roč. 2010, č. 2, str. 14.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Mgr. Lucie Holacká

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Autoevaluace školy