Domů > Spomocník > Neformální vzdělávání > Indiáni z Velatic
Odborný článek

Indiáni z Velatic

28. 6. 2017 Neformální vzdělávání Spomocník
Autor
Svatava Šimková

Anotace

Kmen Huascaran byl založen v září roku 1977. Už od prvního tábora v Bílých Karpatech byli jeho členové nasměrováni vzorem ideálního indiána.

Kubouch a Soraya jsou dva členové kmene lesní moudrosti Huascaran z Velatic na jižní Moravě. K Woodcraftu je přivedla láska k přírodě, motivace lesní moudrostí, malebnost indiánského způsobu života. Kubouch, který bude příští rok maturovat na gymnáziu a potom by se rád věnoval matematice (láká ho zejména matematiku učit), začal chodit do kmene od třinácti let, kdy pomáhal s mladšími dětmi. Na tábory jezdil prakticky každoročně. Pak přišla pauza, kdy, jak sám říká, moc nefungoval. Měl hrozně rozházený režim – se školou, s kytarou, s kapelou, jeho život byl velmi chaotický. Cítil, že něco není v pořádku, a před půl rokem se znovu ke kmeni vrátil.

Soraya pracuje jako zapisovatelka u Krajského soudu v Brně. Když v práci řekla, že dělá Woodcraft, kolegové si nedokázali představit, že ona, která jde do jednací síně v kostýmku a lodičkách, lítá v mokasínech po lese a leze po stromech. Soraya osm let závodně tancovala, jenže pak přišla doba, kdy jí to bralo strašně moc času – jenom práce, trénink, spánek. To pak došlo až do takové fáze, že s tancem sekla. Před těmi dvěma lety se tedy Woodcraft střetl s tancem a ona viděla, že dávat malým dětem svůj čas, pomáhat jim se formovat a ukazovat jim cestu má mnohem větší smysl.

Jaký smysl vidíte v tomto svém konání?
Soraya: Z osobní zkušenosti vím, že dnešní děti si sednou a čekají: něco na způsob bavte mě. Jsou zvyklé na to, že se jim pořád něco podstrkuje, ale nic nedělají samostatně. My se vlastně snažíme naše děti namotivovat tak, aby ony samy měly zájem někam jít, něco poznat a to potom sdílet s ostatními lidmi. Chceme jim pomoct, aby se dokázaly zastavit, začaly vnímat přírodu a učily se v ní taky přežít. Abychom o ně neměli strach, když třeba budou muset samy přečkat noc v lese.

Ale nejedná se přece jen o život a přežití v přírodě. Co vazba s všedním, civilním životem?
Kubouch: Já v tom vidím obrovskou vazbu. My totiž děti neučíme jen praktické dovednosti, ale také určité mravní zásady. Tady na táboře máme třeba každý den myšlenku dne, kdy rozebíráme některé indiánské moudro. Samotná Liga lesní moudrosti má propracovaný systém mravních zásad. My se je snažíme docela důsledně dodržovat a tím budovat charakter dětí. Jde nám o to, aby z dětí byla dobrá parta, zdravý kolektiv, a to je určitě velmi užitečné i pro běžný život. Učí se neurážet se, nepodrážet, nedělat hlouposti.

Máte možnost sledovat, jak se členství v kmeni na dětech projevuje?
Soraya: Minulý rok se sem přihlásila jedna holčička, která jakožto jedinec stačila rozvrátit celý tábor. Během toho roku se ale pro kmen nadchla. Najednou se zklidnila, začala poslouchat a je vidět, že jí to strašně pomohlo. My jsme vydrželi, i když jsme jí měli často plné zuby. Opravdu se z ní vyklubal jiný člověk. Když my sami budeme všechny mravní zásady držet pevně v rukách, tak to má pro naše kmenové děti obrovský smysl.

Pomáhá vám tedy výchovný a vzdělávací systém. Mohla bych se o něm něco bližšího dozvědět?
Kubouch: Tady máme knihu Orlích per od Setona, zakladatele Woodcraftu. Požadavky jsou v ní rozděleny do čtyř světel, těmi jsou krása, pravda, síla a láska. Plněním Orlích per se dětem i dospělým rozšiřují obzory, získávají nové znalosti a podle počtu orlích per pak získávají další tituly. Hlavní je to, že uchazeči vlastně mezi sebou nesoutěží, kdo bude první a kdo poslední, ale že mají nastavené mety a každý jich může teoreticky dosáhnout. To je takový základní vzdělávací prvek – že nikdo nikoho nepokoří, nikdo není první nebo poslední. Snažíme se hlavně, aby každý ze sebe dostal co nejvíc. Systém se snaží zároveň i o všestrannost, aby třeba ten, kdo je silný, uměl zároveň taky vyrobit luk (což je jedna činností jiného světla). To je vlastně základní vzdělávací a motivační systém Woodcraftu, takový nosný pilíř.

Existuje ve Woodcraftu systém ke zdokonalování dospělých?
Soraya: Výhodou tohoto systému je, že je určen opravdu pro všechny lidi, klidně i důchodového věku, je to motivace na celý život. Mně se na tom moc líbí, že v těch čtyřech světlech jsou zahrnuty všechny možné činnosti. Otevřete tu knihu a najednou: jé, tohle by se dalo dělat, tohle, tohle, tohle, je to seznam toho, čemu se může člověk celý život věnovat. Je to velká inspirace. Ještě k tomu vzdělávání – když jste zavolala, že jste z NIDM, hned jsem věděla, že se toho nemusím bát, protože znám projekt Klíče pro život. Pod Klíči jsme totiž dělali náčelnické zkoušky. Musím říct, že to bylo super.

Jak probíhá vaše činnost v průběhu roku?
Soraya: Každé pondělí máme pravidelné schůzky. Děti vždy musíme vhodně namotivovat. Třeba chceme, aby se v následujícím měsíci naučily šifry, tak probíráme šifry, to zpestřujeme různými hrami a zaměřujeme se také průběžně na plnění Orlích per, a tak je postupně vedeme, aby se v určitém směru zdokonalovaly, víc vzdělávaly. Dnešní panelákové děti se hodně nudí, a když si u nás něco samy vyrobí, je to pro ně úplně nová zkušenost. A navíc to pak hrozně rády nosí, ukazují se s tím, aby okolí vědělo, že jsou šikovné a co už všechno samy dokázaly. Také samozřejmě chodíme na výpravy, jednou za čas buď na celovíkendové, nebo jednodenní. Když naše děti vedeme a dáváme jim svůj čas, ony to ohromně ocení. To je potom úplně o něčem jiném: když se člověk někomu věnuje, tak se mu to určitým způsobem vrací. Jde o lepší lidi a lepší svět.

A jak se na vás dívá vaše okolí? Kamarádi, příbuzní, nejbližší rodina?
Soraya: Víceméně je to všechno přitahuje. Když třeba viděli, že jsem si ušila z kůže mokasíny, tak se všichni přišli podívat a říkali mi, ať rychle vyvěsím jejich fotku někam na internet, ať lidi vidí, jak to vypadá. Jsou z toho nadšení. Když jsem třeba dostala ručně vyrobený luk, tak si ho taky chtěli hned vyzkoušet, zastřílet si. Když vidí nějaký hmatatelný výsledek naší práce, třeba nějaký výrobek, tak je to zaujme a začnou se zajímat a ptát. Woodcraft právě hodně vede k malebnosti a učí lidi, aby dělali krásné věci, originální a pěkné.
Kubouch: Já mám podobnou zkušenost, akorát se mi spolužáci smáli, když jsem si šil mokasíny v hodině ve škole (velký smích). Ne, vážně: mají ze mě sice trochu legraci, ale taky je to docela zajímá. Tady se o Woodcraft zajímalo třeba dost lidí z vedlejšího tábora. Jeden kluk nám dokonce řekl, že s námi příští rok pojede na tábor. Takže dost aktivních lidí Woodcraft zaujme na první pohled.

Co říkaly děti:

Tate Yumi – Větrná Bouře (Zuzka Křížová, 12 let): Já mám bratra autistu a on je tu se mnou druhý rok. Svoje lesní jméno jsem si vysloužila za to, že jsem ho tady celý tábor sama hlídala. Do kmene mě přivedl můj druhý brácha, který sem chodil strašně dlouho. No a taky mi to doporučili rodiče, protože jsem z Velatic, a když jsem hledala nějaký kroužek, tak mě strčili sem a su spokojená. Mám dvě nejlepší kamarádky, Zářivku a Sněžnici, ty sem taky dřív chodily, a teď mám ještě jednoho kamaráda, nově přistěhovaného, ten jde občas na schůzku a baví ho oheň, lezení po stromě, hry, horolezení a samé takové věci. Pak máme ve třídě takovou skupinku holek, která se mi prostě vysmívá, ale já na ně úplně kašlu.

Žeryk (Lukáš Prchal, 10 let): K indiánům mě asi přivedl můj bratr, který sem začal chodit dřív. No a pak moje maminka, což je Kubouchova sestra.

Krátký Vlas (Jirka Kubalec, 11 let): Já jsem vlastně z vesnice kousek od té hlavní, od Velatic. K indiánům mě přivedl brácha, toho sem zase přivedli kamarádi. On mě vzal na tábor, tak jsem jel a začalo se mi tady líbit. Teď jsem na druhém táboře. Nejvíc se mi líbí příroda, týpka… těžké není skoro nic.

Hurvajz (Ondra Prchal): Naše teta, která je vedoucí Huascaránu, tak jednou mě a mého kamaráda pozvala, jestli sem nechceme chodit. Já už teď nebydlím ve Velaticích, takže na schůzky nechodím, ale jezdím na výpravy a na tábory. O Woodcraftu se občas bavím se spolužáky, ale moc je to nebere. Je berou víc počítače. My ve třídě nemáme žádné zloduchy, takže se mi nikdo neposmívá.

Páďa (Viky, 10 let): Tu přezdívku mi vymyslela Raksha (zakladatelka kmene a současná náčelnice kmene), protože hodně padám. Já su tady podruhé a su z Brna. Dostala jsem se tu přes taťku. On se zná s Rakshou. Moje kamarádky vědí, že sem chodím, a říkají, že chtějí taky chodit do indiánů, tak jsem jim řekla, že můžou. Tak jsme si spolu tak hrály ve škole – prostě dobrý. Nejvíc se mně líbí indiánské hry a velký oheň. Indiánské hry – to třeba děláš nějaké chození po kládě, boj u kůlu, střílíš z luku nebo ze vzduchovky a prostě to jsou takové indiánské věci. No a na ohni se mně líbí, že se tam zpívá, něco se prostě dělá, třeba si tam povídáme. Prostě se tam hodně zabavím. Taky se mi líbí sauna, akorát se mně tam trošku zamotala hlava. Já jsem tam byla jenom krátko, takže jsem nevěděla, co se tam děje. Ani jsem nestihla, jak se polívaly kameny vodou. Takové vedro mi tam bylo. Taky jsou dobré wikaha. To jsou takové kapsičky, a to se do toho píšou zprávy a u toho ohně se to vždycky prohlídne a nikdo cizí to nesmí vidět. Až si to přečtem, tak se to spálí v ohni. Minule jsem tam měla tak tři nepěkné věci, ale osm jsem jich tam měla dobrých.

(Soraya doplňuje, že je to kožený váček na krk, který si každý sám ušije a nakreslí si tam nějakou poznávací značku. To visí na stojanu a ostatní mu tam dávají zprávy. Buďto nějaké pochvaly, nebo když někdo někomu třeba ublíží, tak mu tam napíše, jak ublížil, a takové věci. A pak se to u velkého ohně nebo jednou za tři dny u menšího ohně otevře, vyberou se zprávy, každý si je sám pro sebe přečte, a pak ty zprávy spálí. Takže obsah zpráv se neříká veřejně, je to pro každého osobně. Říkáme, že wikaha jsou náš hlas svědomí).

Následovaly další a další příhody a vzpomínky, smích a rozzářené oči. S malými i velkými indiány z Velatic jsem se cítila opravdu dobře.

S příslušníky kmene Huascaran rozmlouvala Svatava Šimková.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Svatava Šimková

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.