Domů > Odborné články > Speciální vzdělávání > Rizikové faktory v komunikaci
Odborný článek

Rizikové faktory v komunikaci

Anotace

Článek se zaměřuje na rizikové faktory, které ovlivňují každou komunikaci. Tyto faktory popisuje v kontextu pedagogického působení a zdůrazňuje velikost jejich významu v prostředí tříd, kde se nacházející žáci příslušící k určité minoritě.

Přímá komunikace je nejčastěji voleným prostředkem k dorozumívání se mezi lidmi. Komunikace jako proces se ovšem neskládá jen ze slov, která vyšleme k tomu druhému, ale je doplněna i o naše gesta, mimiku, postoje, a v neposlední řadě také o naše představy o samotném významu slov, která jsme zvolili. Komunikace je tedy procesem, v rámci kterého se setkáme se spoustu možností, jak si neporozumět, či se v rámci konverzace minout. Prezentujeme-li jako učitelé určitou látku třídě, ve které máme 25 až 30 žáků, jaká je šance, že si všichni žáci interpretují námi předkládaný obsah stejně? Mizivá. A bavíme-li se s člověkem (žákem) pocházejícím z jiného kulturního prostředí, tak se riziko dezinterpretace ještě zvyšuje.

Co je to komunikace?

Na úvod by bylo vhodné vymezit si základní pojmy, které definují samotný proces komunikace. Komunikace v obecném smyslu je chápána jako velmi složitý proces výměny informací. Základ tohoto procesu činí čtyři stavební prvky, které se ovlivňují. Mezi tyto prvky patří komunikátor, komunikant, komuniké a komunikační kanál.

Komunikátor – člověk, který nás informuje o něčem novém. Komunikant – osoba, která sdělenou informaci přijímá a určitým způsobem na ni reaguje. Komuniké – obsah sdělení nebo nová informace. Komunikační kanál – cesta, která slouží k předání informace.[1]

Pedagogická komunikace je pak základním prostředkem realizace výchovy a vzdělávání prostřednictvím verbálních a nonverbálních projevů učitele a žáků.[2] Učitel tak v rámci komunikace nejen přednáší určitý obsah informací, ale uskutečňuje výchovně-vzdělávací cíle, metody a formy.

Komunikace s minoritami

Některé z minorit, které žijí na našem území, nejsou od nás ve vnějších znacích příliš odlišné. Mnohokrát si však uvědomujeme, že se jako česká majorita chováme jinak než minorita. Zvlášť výrazně to pociťujeme ve chvílích, kdy narážíme na to, že náš komunikační styl je jiný než komunikační styl minority.[3] U komunikace může nastat chyba v kterékoli fázi celého procesu. K neporozumění může dojít např. tehdy, pokud komunikátor zvolí nevhodná slova, nebo nedokáže vysvětlit, co má přesně na mysli. Rušivé vlivy okolí (např. hluk venku jako sekání trávy nebo šum ve třídě) komplikují příjemci kompletní zachycení vysílaného obsahu. A v neposlední řadě – příjemce musí udržet pozornost.

Komunikační proces je pro nás snazší, komunikujeme-li s lidmi, se kterými máme stejnou minulost, kulturu, tradici a zkušenost. Pocházíme-li však z nejrůznějších míst, máme jiný etnický původ a jinou kulturu, máme pak logicky jiné zkušenosti, představy a přání, a nereagujeme všichni stejně.

Komunikaci ovlivňuje tedy řada faktorů, které mohou být zdrojem neporozumění. Pokud tedy máme ve třídě studenty, kteří jsou dětmi cizinců, nebo jiným způsobem patří k minoritě, je třeba tuto skutečnost zohledňovat a o to více se soustředit na to, jaký komunikační styl volíme, a zda druhá strana (tedy celá třída) jej příjímá v tom významu, jaký jsme mu zamýšleli přidělit.

Zároveň je také třeba, abychom se lépe připravili na to, "s kým máme tu čest". Skrz média a každodenní realitu si k tělu připouštíme více stereotypů a zobecnělých vyjádření o cizincích a minoritách (stereotyp zde nutně nemusí znamenat něco negativního), než bychom byli ochotni si přiznat. "Italové jedí jenom těstoviny.", "Je lakomý jako žid.", "Jižní národy jsou líné, to je samá siesta.", "Rusové jenom pijí alkohol." - to je jen pár příkladů za všechny. Pokud však máme ve třídě dítě, které se díky svému původu (nebo z jiného důvodu) řadí k určité minoritě, měli bychom se včas zamyslet nad stereotypy, které o dané minoritě v hlavě nosíme a ty pokud možno "rozbít". Stereotypy (zvlášť národní) přenášejí vlastnost jednotlivce na celý národ a pro jakékoli generalizování není při uplatňování individuálního přístupu ke studentům místo.

Čtyři hlavní faktory ovlivňující komunikaci

Hodnoty

Své hodnoty přijímáme v rámci socializačního procesu. Výsledkem je hodnotový systém, podle kterého žijeme. Konflikty, které vznikají mezi lidmi kvůli odlišnému hodnotovému rámci, patří mezi ty nejobtížněji řešitelné (už proto, že možnost mít odlišné hodnoty znamená i to, že u mnoha věcí pak neexistuje jen jedna správná odpověď – příkladem mohou být úlohy obsahující morální dilemata, která jsou často zdrojem nekonečných diskuzí mezi „řešiteli“ úlohy). Člověka s jinými hodnotami často vnímáme jako ohrožení. Pocit ohrožení je však často vsugerovaný a (zbytečně) silné emotivní reakce pak komplikují komunikaci. Málokdo ovšem uvažuje o rozdílných hodnotách, které stojí v pozadí projevů. Místo toho se často jen o to důrazněji upozorňuje na to, že menšina se má přizpůsobit většině.[3] Může se však menšina vzdát svých hodnot? Nevzdá se tak své identity (což může vést k řadě psychickým problémů)? Je popření sebe sama nutným vstřícným krokem k majoritě? Je na každém z nás, abychom si odpověděli na tyto otázky. Stejně tak, abychom se zamysleli nad mnohdy iracionálním strachem z „cizího“.

Jako učitelé bychom ovšem měli přítomnost žáka pocházejícího z jiného kulturního prostředí brát jako přínos – člověka, který nám i ostatním žákům nabízí pochopení jiného systému hodnot; člověka, který nás může nechat nahlédnout do zvyků své kultury; někoho, díky komu můžeme studentům ukázat, že není důvod na minority nahlížet skrz prsty.

Vnímání (percepce)

Percepce (to, jak vidím druhé a jak vidí druzí mě) upozorňuje na potřebu vidět jednu situaci či zážitek z mnoha úhlů pohledu. Naše vnímání je ovlivněno našimi zkušenostmi, naším hodnotovým systémem, který přebíráme ze svého okolí. Často si myslíme, že naše vnímání je „jediné normální“ a chování druhého odsoudíme jako nenormální – neuvědomujeme si však, že jeho chování je zakotveno na jiné osobní zkušenosti, zážitcích, psychických dispozicích...[3]

Aby nedocházelo k neporozuměním či konfliktům, je třeba si věci vyjasňovat, nechat toho druhého nahlédnout na věci naší optikou, a naopak sebe přimět nahlédnout na věc očima našeho komunikačního partnera. Budeme-li v prostředí třídy pěstovat zvyk „projít se v botách toho druhého“, budeme vychovávat žáky k větší toleranci vůči jiným postojům a hodnotám a zároveň podnítíme jejich zájem o poznávání těchto rozdílů a snaze porozumět druhým.

Předsudky

Předpojatost vyplývá z hodnotových vzorců chování, tradic, zkušeností a sociální percepce. Vede nás k závěrům, které akceptujeme jako pravdivé bez jakýchkoli důkazů. To že druhému nedáme šanci (na základě věcí, které neopodstatněně očekáváme), bohužel většinou ani nevnímáme. Mnohé předsudky obvykle sdílí široký okruh lidí, který si často ani neuvědomuje, že se jedná o pouhé generalizované informace a představy.[3] Pokud dovolíme (nebo dokonce podpoříme), aby se takovým „širším okruhem lidí“ stala i třída, ve které učíme (nehledě na to, zda v ní je nebo není žák, který se něčím výrazně liší), a přecházíme to bez povšimnutí, jen tak posilujeme předsudky, které si studenti osvojili, a na základě kterých budou negativně reagovat na příslušníky minorit. Je naším posláním předsudky a stereotypy rozbíjet, protože jedině kvalitní a fundované informace mohou narušit často generalizované modely a vést nás tak k diferenciaci a konkretizaci při jednání s lidmi a smýšlení o nich.

Je také namístě rozlišovat heterostereotypy (stereotypy o někom druhém/o druhé skupině) a autostereotypy (stereotypy, které máme o sobě/o skupině, ke které se řadíme) - je totiž rozdíl, děláme-li si legraci ze sebe nebo z někoho druhého (kterému to třeba legrační vůbec nepřijde). Tato součást komunikace může být velmi problematická pro pedagogy učící dějepis - pro ty může být občas velice těžké při výkladu nesklouznout k reprodukci některých negativních národních stereotypů. Pedagog může mít např. pocit, že v zájmu názornosti "popisuje charakter národa" - pokud má ale ve třídě žáka, který svým původem k danému národu patří, měl by si dát pedagog zvlášť pozor. Z přítomnosti onoho žáka může přitom velice snadno udělat výhodu - může se jej zeptat na historické události národa, ze kterého pochází, z jeho pohledu; či jej nechat doplnit některé informace (které jsou pro naši českou optiku "nepodstatné", protože patří k národní historii někoho jiného). Další stereotypy, které by neměly být reprodukovány v rámci výuky, jsou stereotypy spojené s různými formami náboženství - výklad o nich by měl být oproštěn od hodnotícího hlediska (a též by neměl být "deformován" osobními preferencemi pedagoga).

Komunikační styl

Komunikační styl navazuje na výše zmíněné faktory. Projev člověka sestává z verbálního projevu, práce s hlasem a řeči těla (neverbální složka). Posluchač (komunikant), ke kterému hovoříme, tedy vnímá mnohem více než jen slova. Individuální komunikační styl je navíc podpořen kulturními zvyklostmi a tradicemi.  Komunikační styl Romů, Němců, Vietnamců a dalších etnik se liší od „našeho“.[3] Ale jelikož jde v komunikaci především o pochopení výroků a chování druhého, nikoli o přesvědčení se navzájem či o odsouzení toho druhého, je vhodné se snažit nahlédnout „do pozadí“ vnějších projevů našich komunikačních partnerů (a nevykládat si hned jejich projevy např. jako nezdvořilost).

Pokud jsme si např. vědomi, že často při projevu používáme nějaké gesto, a žák patřící k minoritě na něj reaguje zvláštně, zjistěme si, zda toto gesto pro něj neznamená třeba něco hanlivého (případně se jej v ústraní zeptejme). Pokud s námi (nebo se svými spolužáky) žák hovoří nějak "zvláštně" (třeba nám to připadá i nezdvořilé), neodsuzujme jeho projevy primárně jako drzost či nevychovanost, ale zeptejme se ho nejprve, zda se v jeho kultuře jedná o "běžný postup" (který se nijak nerozchází s etikou). Pokud ano, seznamme jej s tím, jak to chodí "u nás" - předejdeme tak zbytečným sporům a zároveň mu pomůžeme v integraci i mimo školní prostředí. 


Jako učitelé představujeme pro žáky (ať chtěně či nechtěně) určitý model chování. Postoj, který zaujmeme ke studentovi (nebo třeba i sousedovi), který se řadí k minoritě, významně spoluutváří postoje, které k sobě žáci ve třídě navzájem zaujímají. „Úspěšnou“ komunikací, ve které komunikačnímu obsahu v záběru rozumí všichni, tak docílíme nejen větší úspěšnosti v porozumění látce studenty (ať už patřících k majoritě nebo minoritě), ale zároveň si v rámci komunikačního procesu vyzkoušíme, jaké to je, nahlížet na svět očima toho druhého či jaké hodnoty mohou rozhodovat o našich postojích (a že je namístě k nim chovat respekt). To samé zároveň zprostředkujeme žákům. A ti mohou být ve výsledku překvapeni, že ne vždy o hodnotách a postojích rozhoduje jen kulturní prostředí a původ člověka, ale třeba (a především) i nejbližší sociální prostředí (a že se hodnotový rámec konkrétního žáka liší mnohem více od spolužáka-souseda než od žáka pocházejícího z Vietnamu, ke kterému původně zbytečně zaujímal negativní postoj).

Zohledňování výše zmiňovaných rizikových faktorů v komunikaci tak může být vhodným příkladem, kdy i cesta je cílem. Uvědomování si, co všechno nás v procesu komunikace ovlivňuje, je totiž velice obtížné – uvidí-li však žáci, že máme během výkladu snahu nejen „vysvětlit“, ale i pochopit či zprostředkovat, dostáváme se tak k naplňování nejen vzdělávacích, ale konečně i výchovných cílů našeho pedagogického působení.

Literatura a použité zdroje

[1] – KLENKOVÁ, Jiřina. Logopedie. Praha : Grada, 2006. 228 s. ISBN 80-247-1110-9.
[2] – GAVORA, Peter. Učitel a žáci v komunikaci. Brno : Paido, 2005.
[3] – ŠIŠKOVÁ, Tatiana . Menšiny a migranti v České republice. Praha : Portál, 2001.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Bc. Lucie Hrdličková

Hodnocení od recenzenta

Tým RVP.CZ
27. 5. 2014
Přehledně informuje o základních aspektech komunikace ve třídě s žáky z různorodého kulturního prostředí.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Téma článku:

Inkluzivní vzdělávání / menšiny