Domů > Odborné články > Gymnaziální vzdělávání > Výtvarná výchova na Ampleforth College
Odborný článek

Výtvarná výchova na Ampleforth College

21. 11. 2006 Gymnaziální vzdělávání
Autor
Jan Zálešák

Anotace

Autor článku popisuje své zkušenosti s výukou na Ampleforth College (Severní Yorkshire, VB).
Jak se na školu dostat

Na soukromou střední školu (public school) v Ampleforth jsem se dostal na jeden rok v rámci Work experience scheme for Central and East European Teachers, což je projekt, který již více než deset let probíhá při sdružení nezávislých škol ve Velké Británii - HMC (Headmasters' Conference). Tato organizace v Česku spolupracuje (spolupracovala?) s OSF, který zajišťoval propagaci a výběr kandidátů na území republiky. Systém funguje tak, že public school, která má zájem o "východního" učitele, dá vědět HMC a ta pak v jednotlivých zemích oslovuje pouze učitele požadovaných aprobací. Z užšího výběru je sestavena databáze, ta je odeslána do Velké Británie a z ní si pak jednotlivé školy vybírají.

Public Schools mezi ostatními školami ve VB

V britské společnosti, která tradičně více cítí rozdíly mezi jednotlivými společenskými vrstvami, jsou public schools spojovány jednak s aristokratickými kruhy, jednak s bohatšími vrstvami společnosti. Většina těchto škol má dlouhou tradici (Ampleforth slavil nedávno 200 let své existence) a často v nich přetrvává úzká vazba na nějakou církev. Ampleforth je v Británii raritou - je to jediná soukromá škola, která je propojena s činným benediktinským klášterem a část výuky je tam zajišťována mnichy. Ještě větší role členů řádu pak spočívá v pastorální činnosti a v zajišťování chodů tzv. boarding houses, tedy internátních domů, do kterých jsou studenti již od nástupu do školy rozděleni. Pokud vám to trochu připomíná Harryho Pottera, tak jste na správné adrese, Rowlingová samozřejmě z tradice těchto internátních škol do značné míry čerpala. V současnosti se public schools stále více otevírají v podstatě komukoliv, kdo má dost peněz na zaplacení školného (to se pohybuje zhruba mezi patnácti a dvaceti tisíci librami ročně), z tradičně chlapeckých nebo dívčích škol se stávají školy smíšené a zvláštním fenoménem, alespoň v Ampleforth, je velké množství zahraničních studentů prakticky ze všech koutů světa, i když největší podíl mezi nimi měli studenti z Hong Kongu a Mexika.

Ampleforth

Škola v Ampleforth je College, zajišťuje tedy výuku pro studenty ve věku 13 až 18 let. Britský systém je zvlášť na úrovni sekundárního vzdělávání dosti rozmanitý. Do čtrnácti let projdou žáci třemi takzvanými Key Stages, které zahrnují 9 ročníků a je jimi vymezeno základní vzdělávání. Povinná školní docházka ovšem končí ročníkem jedenáctým, jež je zakončen státní zkouškou GCSE (General Certificate in Secondary Education). Po této zkoušce následuje ještě takzvaná sixth form, respektive A level, kde se studují pouze čtyři až pět předmětů a jedná se de facto o přípravu na vysokou školu. Některé školy jsou specializované pouze na výuku v sixth form, jinde je naopak v rámci jedné školy zahrnuto všech jedenáct ročníků povinného vzdělávání. Velké rozdíly jsou i mezi akademickou úrovní škol. Ta nejnižší je většinou (ne vždy) na státních školách (state schools), lepší je to pak na soukromých školách a nejvyšší akademická úroveň bývá spojována s tzv. grammar schools, které jsou obdobou našich gymnázií.

V Ampleforth nastupují studenti od devátého ročníku. Mají tedy jeden rok na to se rozkoukat a vybrat si, které předměty si vyberou pro své GCSE. V devátém ročníku mají studenti totiž ještě zhruba 14 předmětů, pro GCSE si jich ale většinou vybírají pouze deset nebo jedenáct. Filozofie školy je taková, že maximální pozornost se soustředí na ročníky ukončované zkouškami - tedy de facto všechny mimo ten nejnižší. Tomu se ovšem také musí věnovat specifická pozornost, protože je zapotřebí dobře odhadnout, v kterých předmětech bude dítě nejsilnější.

Vzhledem k tomu, že provoz školy je takřka výhradně hrazen ze školného, vztah učitel - rodič funguje na poněkud odlišné bázi, než jak jsme zvyklí od nás. Povinností učitele je co nejpřesněji informovat rodiče a studenta o jeho schopnostech a znalostech. V rámci výtvarné výchovy, kde nejsou žádné standardizované srovnávací testy, se všechny známky berou jako "predikační" vzhledem k nejbližší následující zkoušce. V praxi to často znamenalo, alespoň ve výtvarné výchově, že jsme především v devátém a desátém ročníku známkovali přísněji, abychom se vyhnuli nepříjemnostem, které vždy přicházejí v momentě, kdy je známka u zkoušky nižší, než ta, kterou student dostává v průběhu roku.

Výtvarná výchova - charakter práce

Budu zde psát téměř výlučně o výtvarné výchově pro GCSE (15 až 16 let), protože s tou jsem měl největší praktické zkušenosti (po prvním měsíci jsem začal tři skupiny vyučovat více méně samostatně). V Ampleforth je výtvarná výchova pro GCSE vyučována jako "plný kurz", skládá se tedy z coursework a ze zkoušky. Proporce mezi coursework a zkouškou v závěrečném hodnocení je 60 % ku 40 %, ovšem fakticky je coursework ještě významnější, protože jeho zvládnutí je klíčové i pro samotnou zkoušku. V coursework musí studenti zvládnout nejméně tři "jednotky práce" (units of work). Tato "jednotka" je de facto jeden, velmi přesně strukturovaný, projekt. Na některých školách se těchto projektů zvládne víc a pak se z nich vybírají nejlepší tři, jež jsou požadovány pro hodnocení1. Kurikulum nabízí pro GCSE Art různé moduly: textil, trojrozměrný design, fotografii, grafický design a volné umění, které je zaměřeno především na kresbu a malbu. V Ampleforth se v GCSE kurzech vyučoval posledně zmiňovaný modul.

Nejběžnějším způsobem realizace projektů je práce ve skicácích, kde se dá dobře sledovat logika vývoje projektu, na niž je kladen poměrně velký důraz. Pracovali jsme se skicáky formátu A3, pokud ovšem student chtěl nebo potřeboval pracovat na větší formát nebo s jiným materiálem, nebyl to žádný problém, tyto dílčí práce se ukládaly zvlášť a do skicáku se dávala zpravidla fotodokumentace.

Každý projekt je rozdělen do čtyř fází, které odpovídají "hodnoceným úkolům" (assessment objectives). První z úkolů zní následovně: "Zaznamenávej pozorování, zkušenosti a nápady ve formě, která je adekvátní záměru". Tato fáze by měla být určitou přípravou, zmapováním možností. V praxi je zásadní, aby se v této fázi projektu objevily ve skicáku nějaké studijní kresby. Ty by měly vycházet ze skutečnosti - tady je jeden z důležitých faktorů, které hrají roli ve strukturování projektu. Učitel musí přemýšlet, jakým způsobem zajistit, aby se v rámci projektu dala zajistit dostatečná šíře objektů relevantních pro studijní kresbu nebo malbu. Je poměrně běžné, že se "kresba podle skutečnosti" nahrazuje fotografií. Každý učitel měl k dispozici minimálně jeden digitální fotoaparát, takže s nějakou elementární instrukcí jsme mohli studenty úkolovat, aby si "studijní materiál" vybírali sami. Takovéto snímky se nehodnotily na základě "fotografických" kvalit, ale čistě z nominálního hlediska - zachycení požadovaného objektu. Fotografie se často ve skicácích ještě překreslovaly nebo přemalovávaly. Samy o sobě sice představovaly dostatečné splnění úkolu, nevedly však k maximalizaci bodového ohodnocení.

Druhý úkol zněl: "Analyzuj a posuzuj obrazy, objekty a artefakty s porozuměním kontextu." Tento úkol je v kurikulu definován tak, že poskytuje studentům a učitelům prostor zabývat se "sociálním a kulturním kontextem" vzniku obrazů i prostředí, v němž sami žijí. V kurikulu se rovněž ukazuje vliv kritické teorie, když se zdůrazňuje možnost rozvíjet prostřednictvím studia obrazů kritické vědomí např. o "environmentálních problémech", konzumerismu, nebo odlišnosti společenských hodnot. Taková reflexe by se mohla do značné míry odehrávat na rovině sbírání a komentování obrazů. Praxe v Ampleforth byla taková, že učitel většinou připravil širší škálu obrazového materiálu (knihy a obrazový materiál z internetu byly nejčastější) a snažil se přimět studenty, aby podle svých preferencí vybírali, které obrazy jsou informativní pro jejich pojetí projektu. V této fázi by studenti měli ve skicácích projevit schopnost uvažovat o obrazech za použití adekvátního jazyka.

Druhá fáze projektu poměrně dobře ukazovala rozpor, který vzniká mezi ideálním pojetím, v němž studenti individuálně strukturují svůj projekt a učitel jim "pouze" dodává impulzy, koriguje jejich práci a poskytuje jim zpětnou vazbu, a pojetím pragmatickým, v němž se často stává, že celá skupina reprodukuje jeden nebo několik obrazů, které jim dodá učitel. Otázka, do jaké míry by projekty měly být individualizované, je ponechána víceméně na učiteli - externím hodnotitelům víceméně identicky strukturované projekty nevadí, pokud je záruka, že studenti svou "práci" odvedli sami.

Třetí úkol je charakterizován takto: "Objevuj a rozvíjej nápady za použití médií, procesů a zdrojů, znovu promýšlej, upravuj a doplňuj práci s tím, jak postupuje kupředu." Chtělo by se říct, že tato fáze projektu je stěžejní, i když formálně mají všechny čtyři úkoly v hodnocení stejnou bodovou proporci. Studenti by zde měli rozvíjet své nápady a také ukázat, že jsou schopni zareagovat na radu učitele. Prokázat schopnost zlepšovat svou dovednost v technice, kterou si vyberou pro provedení závěrečného výstupu, ale také schopnost experimentovat s netradičními materiály a médii a ověřovat možnosti vývoje projektu v praktických činnostech i v konceptuálním uvažování. Realita v Ampleforth (ale troufl bych si tvrdit, že jinde tomu nebude o moc jinak) je taková, že v této fázi se student dobere k tomu, jak by měla vypadat jeho závěrečná práce. Poměrně často se v této fázi pracuje s Adobe Photoshopem, kde se za pomoci digitální manipulace (kombinováním několika obrazů dohromady, např. fotografií a naskenovaných maleb) dolaďuje kompozice, řeší se různé barevné varianty apod. V momentě, kdy je o výstupu víceméně jasno, provede se několik "stylových variací", aby se ukázala právě schopnost experimentovat s materiálem. Bohužel fáze experimentu, která by přirozeně měla stát někde v počátcích projektu, se často neústrojně ocitá téměř na jeho samém konci.

Závěrečným úkolem je "prezentovat osobní výpověď, za vědomí původních intencí, a prokázat uvědomělé vazby k práci druhých". Tento úkol je de facto spojen s realizací "závěrečného díla", které je provedeno mimo skicák, většinou ve větším formátu a na kvalitnějším materiálu (našepsovaná překližka, ale i plátno). V praxi se často jedná de facto o zvětšení menšího obrázku ze skicáku, kde se již proces nijak výrazně dále neposunuje. Důležité je, aby toto závěrečné dílo bylo organicky propojeno s ostatními úkoly (na rovině námětu, materiálu nebo stylu). Ve skicáku se pak připojuje esejovité shrnutí, v němž se studenti pokouší o zhodnocení své práce a o formulování zmiňované vazby na práci ostatních.

Zkouška, která tvoří 40 % známky, je v podstatě "jenom další projekt". Jen s tím rozdílem, že na první tři fáze projektu je omezený čas - řádově šest týdnů - a na závěrečný úkol 10 hodin. Během onoho závěrečného úkolu by student neměl dostat vůbec žádnou pomoc (v praxi se to dodržuje, i když ne stoprocentně).

Hodnocení

Průběžné hodnocení je třísložkové. Hodnotí se jednak snaha (1 - 5, pět je nejlepší), potom kvalita, respektive dosažený výsledek (A - E, A je nejlepší), a nakonec se hodnotí pečlivost (1 - 5, pět je nejlepší). Známka na čtvrtletí tedy může například vypadat "4C4", čímž se říká, že student byl nadprůměrně snaživý a pečlivý, ovšem dosáhl pouze průměrného výsledku. Aby student uspěl v GCSE, musí dostat nejhůře C (ekvivalent naší trojky). V Ampleforth je základním cílem "protlačit" všechny studenty, kteří si výtvarnou výchovu pro GCSE vyberou. Protože škola je internátní, mohou studenti do ateliérů docházet několikrát týdně i večer (standardní doba výuky je dvakrát 65 minut týdně v desátém ročníku a čtyřikrát 65 minut v jedenáctém), nabízejí se speciální termíny o víkendech atd. Pokud je tedy někdo s prací pozadu, k dispozici je vždy dostatek materiálních i lidských zdrojů, aby student mohl uspět2. Průběžné hodnocení vychází z "celkového dojmu" daného prací, která je aktuálně ve skicáku. Pouze v závěrečné fázi pak učitelé vychází z hodnotících listů, v nichž jsou jednotlivé stupně definovány až "právnicky" (ne)přesným jazykem a bodově ohodnoceny. Konečná známka je tedy ekvivalentem bodového ohodnocení a dochází ještě k dost komplikovaným přepočtům mezi body za coursework a zkouškou.

Materiální zázemí

Výtvarná výchova sdílí v Ampleforth budovu s oddělením "designu a technologie". Má tři ateliéry pro kresbu a malbu, jeden pro plastiku, fotokomoru a pak dvě menší místnosti pro teoretickou výuku (dějiny umění v sixth form). K dispozici je asi 20 počítačů s Adobe Photoshop a s Corelem, připojených na internet; dále společná barevná laserová tiskárna, každý učitel má pak svou barevnou inkoustovou tiskárnu. Každý student má na síti 100 MB prostoru, do nějž si ukládá své školní práce. Pak digitální fotoaparáty, dvě kamery. Všechny tyto technické pomůcky přispívají k určité pohodlnosti jak studentů, tak učitelů. Např. ohromná školní knihovna se prakticky nevyužívá, obrazy se stahují z internetu, kresba podle skutečnosti se obchází používáním fotografických "mezistupňů". Materiál (papíry, plátna, barvy - maluje se většinou akrylovými barvami Galeria - štětce atd.) není hrazen ze školného. Každé pololetí se dělá účet, který se pak rozpočítává na studenty podle ročníků a charakteru práce a rodiče pak materiál hradí zvlášť. Dost často se s materiálem plýtvá, protože když věci dojdou, koupí se zkrátka nové. Je třeba říct, že i když je škola izolovaná na venkově, tak díky několika zásilkovým službám s výtvarným materiálem není nouze o nic a ceny jsou velmi přijatelné.

Takové zázemí není pro britské školy příliš typické. Ampleforth vychází z toho, že i když se snaží přilákat i akademicky vynikající žáky, většina se jich pohybuje spíš kolem průměru, a proto se hledá co nejvíce možností, jak jim dát vyniknout. Výtvarná výchova (spolu s dramatickou výchovou a hudební výchovou) má tedy mezi předměty rovnoprávné postavení. Na závěru každého roku se pořádá velká školní výstava, kde jsou výsledky práce prezentovány především pro rodiče.

Pozitiva

Jako učitel jsem mohl vycházet z kurikula, v němž jsou jasně definovány výstupy a kritéria hodnocení3. Jak učitelé, tak studenti vědí, co se očekává, co bude hodnoceno, a z toho vyplývá relativně velká pracovní morálka (zvlášť ke konci coursework byly večerní a víkendové "aktivity" hojně navštěvované). Kurikulum ovšem nespecifikuje konkrétní obsahy, takže každý učitel má volnost ve volbě témat projektů a jejich vnitřní organizaci. To jsem pociťoval jako velkou výhodu, dovedu si ale představit, že to může vést často k metodě pokus - omyl. Pozitivem bylo rozhodně materiální zázemí. Práce s kvalitními barvami a štětci, velké formáty a dostatek místa na práci - to všechno přispívalo k pozitivním zkušenostem z hodin výtvarné výchovy. Důležité také bylo, že v ateliéru mohli mladší studenti vidět běžně rozdělané práce starších studentů ze sixth form a nechat se jimi inspirovat i motivovat.

Negativa

Orientace na výkon, respektive na výsledek zkoušky, vede k tomu, že učitelé velmi často všechno až příliš "předžvýkávají". Studenti nejsou dostatečně vedeni k vlastní iniciativě a je-li poměrně bedlivě bděno nad rozvíjením jejich technických dovedností, kreativita (tj. hledání individuálních inovativních řešení, rozvíjení jak konceptuálních, tak formálních řešení výtvarných problémů) je nahlížena jako vítaný, ale nevyžadovaný bonus. Příliš mnoho kopírování - které sice umožní studentům za předpokladu dobrého vedení pochopit mnohé o charakteru práce s tím či oním médiem, ale přece jsou často časově náročné kopie dělány především pro výsledný "Jé! efekt". Velmi omezené budování teoretických znalostí - ať už z dějin nebo teorie umění. Je to v rozporu s tím, jak je postaveno kurikulum, v němž je na pochopení umění v jeho vývoji a v kontextech jeho vzniku kladen důraz. V praxi je ale důraz kladen především na výtvarný aspekt projektů - často se pracuje tak, že se celý rok pouze kreslí a maluje a až ke konci coursework jsou do skicáků doplňovány různé charakteristiky reprodukovaných výtvarných děl a osobní "reflexe".


1 Zde je možná na místě dodat, že zatímco veškeré známkování provádějí sami učitelé, závěrečné známky přehodnocuje komise, která přijede, z vystavených projektů si vybere vzorek a srovnává, nakolik hodnocení odpovídá kritériím. Pokud by hodnocení u vybraných projektů bylo příliš optimistické, může komisař posunout známku dolů celému ročníku.
2 Samozřejmě se stane, že si GCSE výtvarnou výchovu vyberou i studenti, kteří mají naprosto minimální předpoklady (často je to proto, že je situace podobná i v dalších předmětech a rodiče si myslí, že výtvarná výchova bude tím jednodušším řešením). V takových případech student předmět často vzdá v průběhu kurzu.
3 Sylaby.
Anglie má velmi obecné Národní kurikulum, existuje ovšem několik organizací, které zpracovávají kurikulární dokumenty pro jednotlivá "centra" (školy) a zajišťují i hodnocení v případech, kdy je výstupem státní zkouška (jako v případě GCSE). Ampleforth College spolupracuje s organizací OCR, jejíž sylabus je charakteristický vymezováním struktury projektů (units of work), aniž by byl nějak specifický ohledně obsahu výuky. Předpokládám, že existuje široká paleta metodických materiálů určených pro jednotlivé Key Stages a jednotlivé ročníky, na Ampleforth College jsme ovšem v duchu nezávislosti mohli obsahově vyplňovat rámec daný sylaby podle svého (samozřejmě, že naše práce podléhala systému "vnitřní kontroly" - konzultace s vedoucím výtvarného oboru a "vnější kontroly" - rodičovská spokojenost a pozitivní hodnocení zkušební komise (examination board).

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Jan Zálešák

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Článek pro obor:

Výtvarný obor