Zobrazit na úvodní stránce článků

Na začátek článku
Titulka > Modul články > Gymnaziální vzdělávání > Místa paměti: Zamyšlení nad inspirací neje...

Ikona teoreticky

Místa paměti: Zamyšlení nad inspirací nejen pro didaktiku dějepisu

Ikona odbornost
Autor: Mgr. Milan Hes Ph.D.
Anotace: Nepřibývá v současné době obrovským tempem míst paměti? Není jich v naší přítomnosti více než u předcházejících generací? Máme se z této skutečnosti těšit a pochvalovat si, že se vlastně s přibývajícími místy paměti také intenzivněji zajímáme o minulost? Jsme připraveni s takovým množstvím informací o minulosti  zacházet? Místa paměti jsou obrovskou výzvou pro vytváření historického vědomí. Didaktika dějepisu by se o ně měla vážně zabývat.
Obor příspěvku:Dějepis
Klíčová slova: místa paměti, historická kultura, vztah k minulosti

Text článku:

Vztah k místům paměti

Významné události z minulosti bývají ve společnosti připomínány různými způsoby. Již klasik teorie kolektivní paměti francouzský sociolog Maurice Halbwachs upozorňoval na skutečnost, že „vzhled míst“ [1] je důležitým zdrojem historického vědomí. Polský historik Marcin Kula představuje ve své knize „Nośniki pamięci historycznej“[2] velké množství „nosníků paměti“, které nás každodenně obklopují a jsou naším výrazem vztahu k dějinám. Pod pojmem „nośnik pamięci“ vystupuje v myšlení Marcina Kuly pestrá škála jevů, které odkazují na náš vztah k minulému. Kulou předložený pojem lze ztotožnit s pojmem „místa paměti“, tak jak ho například chápe francouzský historik Pierre Nora. Podle něj „základní důvod existence míst paměti spočívá v zastavení času, v pozdržení nástupu zapomnění, ve fixaci určitého stavu věcí…“ [3]

Prostor

Ačkoli si většinou pod označením místa představíme konkrétní prostor, který svou „existencí“ odkazuje na historickou osobnost, událost či děj, nemusí se vždy jednat o lokalitu či budovu na ní stojící. Variabilita míst paměti je skutečně velká. „Mohou to být historické památky typu pomníků, budov a míst spojených s významnými událostmi nebo se životem významných osob, ale třeba i písně, prapory a jiné lidské i přírodní výtvory, které spojením s určitým příběhem nabývají symbolického významu a samotnou paměť tak upevňují, stabilizují a zajišťují její kontinuitu,“[4] popisuje bohatství míst paměti český historik Eduard Maur.

Pierre Nora v případě míst paměti hovoří o trojím smyslu těchto připomínek minulosti. Konkrétně zmiňuje smysl materiální, symbolický a funkční.[5] Tyto tři faktory se vzájemně prolínají a podmiňují. Místa paměti by nemohla fungovat, kdyby se opírala výhradně jen o jeden z výše uvedených činitelů.

Místo paměti může být svou povahou takřka imaginární, může být více symbolické než reálné, může se opírat o význam, který „předává“ než o hmotné připodobnění minulé skutečnosti. Podstatné však je to, aby byl prezentován vztah k minulému. Aby byl tento vztah srozumitelně předáván, vnímajícími osobami „pravdivě“ interpretován, a především aby byla tato vazba k minulosti výrazem skutečné historické kultury. Důležitou podmínkou existence míst paměti je podle Pierra Nory to, že „místa paměti žijí jedině díky své schopnosti proměny, v neustálém oživování svých významů a nepředvídatelném bujení svých odnoží.“ [6] Místa paměti nemohou spočinout v nehybném klidu bez kontaktu se společností.[7]

Jako příklad „virtuálního“ místa paměti, zmiňme projekt oživení celé části (čtvrti) města. Konkrétně se jedná o bratislavské Podhradie. Miloš Žiak v publikaci „Stratené mesto“ [8] předkládá projekt „revitalizácie historickej pamäti.“ [9] Jakým způsobem chce tento ambiciózní cíl naplnit? S tímto neobvyklým problémem by se bylo možné podle Miloše Žiaka vyrovnat následujícím způsobem. Lokalitou bývalé židovské čtvrti Podhradia by projížděla speciálně didakticky uzpůsobená „električka historickej pamäti.“ [10]

Tato tramvaj by byla upravená tak, aby po dobu jízdy nebylo vidět z oken to, co se při běžném pohledu obyvatelům či návštěvníkům Bratislavy nabízí. Jakoby současný život hlavního města zmizel. Cestujícím v „tramvaji historické paměti“ by na vnitřní stranu oken vozidla byly promítány záběry a fotografie z doby, kdy ještě Podhradie žilo svým každodenním životem. Návštěvníci by se tak měli možnost seznámit s minulostí této dnes již neexistující lokality. To však není jediný záměr projektu revitalizace paměti. „Ide… súčasne aj o pripomenutie dôležitých historických udalostí, ktoré v konečnom dôsledku prispeli k rozhodnutiu zbúrať obrovskú časť historicky cenného centra.“ [11] Minulost bratislavského Podhradia by se prolínala s minulostí města respektive celého státu.

Cestujícím „tramvaje historické paměti“ by alespoň na krátký čas prohlídky bylo umožněno nahlédnout do života židovské čtvrti a zároveň vnímat, jaké dopady měly významné události na podobu této lokality. Miloš Žiak nijak nezastírá, že hlavními příjemci takto zprostředkovaných historických informací by měli být mladí lidé. Ti, kteří již možná o multikulturní Bratislavě ani neslyšeli. „Cielom projektu je vyvolať vo vedomí mladších generácií, žijúcich dnes na území města, virtuálny zážitok…“ [12] Prohlídkovou jízdou tramvají by ovšem historická exkurze do zmizelé části města ještě nutně končit nemusela. Jak upozorňuje Miloš Žiak: „Po vystúpení z električky historickej pamäti si môžu isť cestujúci porovnať tentokrát pešo obraz, ktorý videli počas jazdy premietaný na plochy okien električky – so skutočnosťou.“ [13]

Problém interpretace

Vraťme se však od méně obvyklého projektu virtuálního místa paměti k již existujícím formám připomínání minulosti. Konkrétně zůstaňme u poměrně četných komplikací, které existenci míst paměti mohou provázet. Pokud je totiž místo paměti spíše výrazem potlačení jiné paměti, zkreslení minulosti, či přímo manipulace, pak se součástí všeobecně přijímaného a prožívaného vztahu k minulému trvale nestává. Tím nechceme pochopitelně říci, že všichni musí mít k místu paměti naprosto shodný vztah, ani že není do určité míry přirozené, že některá místa paměti po čase zanikají. Samozřejmostí je podle Marcina Kuly i to, že pro dva různé jedince (skupiny) může jedno místo paměti být zdrojem dvou odlišných významů minulosti.[14]

Je někdy až paradoxní, že některá místa paměti doplácejí na dobu svého „vzniku“. S odstupem času jsou těmto „památníkům“ připsány jiné významy, které jsou paušálně přisouzeny všem místům paměti „minulého režimu“, který je označen (jistě po právu) za nedemokratický či zločinný. Jindy však onen přesun významu u míst paměti prakticky ničemu a nikomu nevadí. Tato místa paměti sice již neodkazují ke skutečným událostem, ale mnohem více jsou podle Marcina Kuly dokladem našeho vyvíjejícího se vztahu k těmto faktům. Často ani nevadí, že místo paměti bylo (je) chybně lokalizováno. Při vztahu k minulému totiž nemusí být „historická přesnost“ tou nejzásadnější kategorií.[15]

Ne všichni však s konkrétním „odsouzením“, přemístěním či odstraněním místa paměti souhlasí. Někdy vyvolá rozmíšku i to, kde vůbec se má místo paměti nacházet. Konflikty o vztah ke konkrétní paměti podle Marcina Kuly nezřídka ústí do politických střetů.[16] Jsou bořeny sochy, přejmenovávány ulice, přemalovávány tanky na podstavcích, aniž by bylo jasné, čím bude potřeba paměti nahrazena. I na negativní věci je záhodno nezapomenout. Lhostejné věci většinou neboříme, nepřemalováváme ani se o ně nepřeme. Pro hodnocení historických epoch většinou neplatí černobílé hodnocení.

Nadprodukce míst paměti?

Nepřibývá v současné době obrovským tempem míst paměti? Není jich v naší přítomnosti více než u předcházejících generací? Některá z těchto míst vznikají přirozeně, jiná jsou formálně „zakládána“ a „předávána“ do užívání společnosti. Další vznikají v souvislosti s mohutným rozvojem externích pamětí, kdy možnosti digitalizace dat umožňují zaznamenávat a uchovávat mnohdy jen obtížně představitelné množství dokladů o minulosti. „Žádná epocha se nevyznačovala tak ochotným vytvářením archívů jako ta naše, nejen pokud jde o objem údajů, které spontánně vyměšuje moderní společnost, nejen technickými prostředky reprodukce a uchovávání, které má k dispozici, ale pověrčivým vztahem ke stopě a ohledem na ni. Právě v té míře, v níž mizí tradiční paměť, cítíme povinnost nábožně hromadit zbytky svědectví (…) toho, co bylo, jako by se tento stále rostoucí a rostoucí spis měl stát kdovíjakým důkazem před kdovíjakým tribunálem historie.“ [17]

Máme se z této skutečnosti těšit a pochvalovat si, že se vlastně s přibývajícími místy paměti také „intenzivněji zajímáme o minulost?“ Jsme připraveni s takovým množstvím „informací o minulosti“  zacházet? Na první pohled by tomu tak být mohlo, nicméně kvantita uložených dat nemusí být pochopitelně známkou kvality našeho vztahu k paměti. Jestliže podstatou paměti je žitý vztah k minulosti, pak je skutečně otázkou, zda místa paměti vznikají jako odraz tohoto stavu, kdy si prostě „pamatujeme“, nebo je jejich vytváření více  „zoufalou“ snahou zachytit paměť, ke které neexistuje žitý vztah, a ona tak začíná nenávratně mizet. „Kdybychom ještě obývali svou paměť, nepotřebovali bychom jí zasvětit určitá místa. Taková místa by neexistovala, protože by neexistovala paměť stržená historií,“ konstatuje Pierre Nora a dodává: „Místa paměti jsou především zbytky. Jsou krajní podobou, v níž pamětí utvářené vědomí přetrvává v historii, která se k němu obrací, protože je nezná.“ [18]

Pochybnost nad obrovskou produkcí archiválií, kterou v současné době zažíváme a která by nás podle mnohých měla ochránit před zapomněním vlastní minulosti, vyjadřuje Pierre Nora. „To, co nazýváme pamětí, je ve skutečnosti gigantickou a závratnou konstitucí hmotného skladiště toho, na co si nemůžeme vzpomínat, bezedný repertoár toho, co bychom si někdy mohli potřebovat připomenout.“[19]

Problém je v tom, že paměť nesnese příliš dlouhého odkladu. Pokud s ní není ve společnosti „veden dialog“, navazován vztah a pokud není součástí našeho dneška, pak její dodatečné oživení může působit spíše jako fraška. Stane se parodií, groteskou, rozmraženým tělem člověka, který se dal před sto lety zakonzervovat, aby nemusel definitivně zemřít a mohl se na svět vrátit. V rozčarování však tento člověk zjišťuje, že již není, koho by poznal, není, koho by oslovil, není, kdo by mu rozuměl. Snad byl zpočátku zván jako příklad historického exotismu na školní besedy, aby názorně demonstroval život před sto lety, ale tím také jeho mise z minulosti skončila.

Nejsme dnes v podobné pozici, táže se Pierre Nora a s jistou mírou skepse odpovídá: „Místa paměti se rodí a žijí z pocitu, že neexistuje žádná spontánní paměť, že je třeba vytvářet archívy, že je třeba slavit výročí, organizovat oslavy, pronášet smuteční projevy, provádět notářské záznamy, protože tyto úkony nejsou přirozené.“ [20] Jistě máme snahu poselství paměti důstojně vtesat do kamene, „vdechnout mu život“ prostřednictvím sochařského zpodobnění, zanechat odkaz paměti v budově k tomu určené. Mnohdy však cítíme, že onen žitý vztah k minulému je více toužebným přáním než reálnou skutečností. Paměti velkoryse věnujeme přírodní prostranství, obytný i veřejný prostor či vysílací čas v médiích. V každodenním životě člověka se však zoufale tohoto prostoru a času nedostává.

Místa paměti a vzdělávání

Domníváme se, že cesta ke skutečně živé vazbě k vlastní minulosti nemůže začínat u stolu úředníků, kteří finančně zajistí vybudování dalších a dalších míst paměti. Tyto nové pomníky, památníky apod. budou sice snadno viditelné, ale je otázkou, kdo k nim bude dobrovolně v demokratickém prostředí přicházet. Komunistický režim si publikum paměťových oslav přivedl až na místo konání, mnohdy ho náležitě teoreticky připravil, vybavil ho hesly i úkony, které se sluší předvést. Demokratická společnost naštěstí takovéto mechanismy nepoužívá, na stranu druhou jí hrozí to samé, co se stalo komunistickému režimu. Vztah k paměti přirozeně sám od sebe fungovat nemusí. Není to zázračné perpetum mobile, které by odůvodňovalo automaticky samo sebe a vábilo svou silou většinu společnosti k upřímnému „setrvání“ na místě paměti.

Pokud má cesta k místům paměti zůstat skutečně „vyšlapaná“ [21] lidmi, pokud se má jednat o chodník, který nezaroste travou nebo není každých dvacet let přelit asfaltem narychlo státem objednanými a placenými zřízenci, pak by takovéto putování k místům paměti mělo přirozeně brát potřebnou sílu z rodin, ze školního prostředí i ze samotné didaktiky dějepisu, která si je dlouhodobě vědoma toho, že nemůže setrvávat v budovách škol, ale musí se rovněž rozvíjet v prostředí mimoškolním. Ostatně jen málo míst paměti je přímo svázáno s klasickou formou vzdělávání.

Seznam literatury:

  • BENEŠ Zdeněk, Co je školní dějepis a co s ním? Dějiny ve škole a škola jako historická dílna. In: Historia scholastica I. (Dějiny ve škole a škola v dějinách). Ed. Magdaléna Šustová, Praha: Pedagogické muzeum J. A. Komenského 2010, s. 13–24.HALBWACHS Maurice, Kolektivní paměť, Praha: Sociologické nakladatelství 2009.
  • KULA Marcin, Krótki raport o użytkowaniu historii, Warszawa: PWN 2004.
  • KULA Marcin, Między przeszłością a przyszłościa, Poznań: PTPN 2004.
  • KULA Marcin, Nośniki pamięci historycznej, Warszawa: DiG 2002.
  • LEDUC Jean, Historici a čas, Bratislava: Kalligram 2005.
  • LE GOFF Jacques, Paměť a dějiny, Praha: Argo 2007.
  • NORA Pierre, Mezi pamětí a historií: problematika míst.  In: Antologie francouzských společenských věd: politika paměti. Ed. Alban Bensa, Praha: Francouzský ústav pro výzkum ve společenských vědách 1998, s. 7-31.
  • RICOEUR Paul, Čas a vyprávění III, Praha: Oikoymenh 2007.
  • SNIEGOŇ Tomáš, Postkomunismus a paměť holocaustu: kontinuita nebo změna?, Acta Judaica Slovaca 14, Bratislava: SNM – Múzeum židovskej kultúry 2008, s. 117–130.
  • ŽIAK Miloš, Stratené mesto, Bratislava: Marenčin PT 2010.

Citace a zdroje:

[1] M. HALBWACHS, Kolektivní paměť, Praha 2009, s. 109–110.

[2] M. KULA, Nośniki pamięci historycznej, Warszawa 2002.

[3] P. NORA, Mezi pamětí a historií: problematika míst, In: Antologie francouzských společenských věd: politika paměti. Ed. Alban Bensa, Praha: Francouzský ústav pro výzkum ve společenských vědách 1998, s. 24.

[4] E. MAUR, Paměť hor, Praha 2006, s. 18.

[5] P. NORA, Mezi pamětí a historií: problematika míst, s. 23.

Obdobné členění (s odkazem na práci Pierra Nory nabízí také Jacques Le Goff, když hovoří o místech paměti jako: a) topografických místech (např. archiv), b) symbolických místech (např. oslava, památná událost, pouť), c) funkční místa (např. učebnice, autobiografická literatura). In: J. LE GOFF, Paměť a dějiny, Praha 2007, s. 108.

[6] Tamtéž, s. 24.

[7] „Jakmile se ztratí toto zaměření na paměť, místa paměti se stávají místy historie.“ In: P. Nora, Mezi pamětí a historií: problematika míst. In: Tamtéž, s. 24.

[8] M. ŽIAK, Stratené město, Bratislava 2010.

[9] Jedná se přímo o podtitul knihy Miloše Žiaka. Tamtéž.

[10] Tamtéž, s. 18.

[11] Tamtéž, s. 13.

[12] Tamtéž, s. 13.

[13] Tamtéž, s. 18.

[14] „Te same nośniki potrafiły dla różnych ludzi, grup lub czasów znaczyć co innego. Jak nie ma dwóch identycznych  ludzi oraz dwóch identycznych pamięci, tak nie ma dwóch identycznych spojrzeń.“ In: M. KULA, Nośniki pamięci historycznej, s. 275.

[15] „Nośniki pamięci nie muszą być tym, za co uchodzą i nie muszą wiernie poświadczać historii. Czasem tworzymy bądź akceptujemy coś jako nośnik pamięci o wydarzeniach, co do których wcale nie jest pewne, czy    w ogóle miały miejsce.“ In: Tamtéž, s. 142. Jako příklady míst paměti, ke kterým sice existuje živý vztah, ačkoli historicky přesným dokladem o jejich „umístění“ nedisponujeme, uvádí Marcin Kula fenomén křížové cesty v Jeruzalémě, ale například také řadu míst, která jsou tradičně připomínána jako rodiště významných osobností. V českém případě se nabízejí například příklady „rodných“ obcí Jana Husa či Jana Ámose Komenského. Svým způsobem je příkladem paměti (i když silně negativním) vztah k falešným dokumentům (Marcin Kula uvádí příklad známých „Protokolů sionských mudrců“, které jsou více než historicky nepřesné. Přece však pro své obdivovatele a obhájce znamenají při konstruování vztahu k minulosti velmi mnoho.  Zároveň jsou tyto podvržené dokumenty svědectvím o paměti netolerance a nenávisti těch, kteří se jimi zaštiťují.  K tomu Marcin Kula uvádí: „Jako dokument fałszywy Protokoły – podobnie jak każdy inny sfałszowany tekst – przynajmniej potencjalnie stają się jednakowoż ważkim nośnikiem pamięci o fałszerstwie, intencjonalnym rozniecaniu nienawiści etnicznych i metodach działania carskiej Rosji.“ In: Tamtéž, s. 148.

[16] „O nośniki pamięci prowadzimy spory. Mogą one toczyć się między grupami politicznymi.“ In: Tamtéž, s. 105.

[17] P. NORA, Mezi pamětí a historií: problematika míst, s. 16.

[18] Tamtéž, s. 8, 13.

[19] Tamtéž, s. 16.

[20] Tamtéž, s. 14.

[21] Na cestě k místům paměti by tedy měly být slovy filozofa Paula Ricoeura patrné a rozpoznatelné „stopy“, které můžeme sledovat. „Stopa“ je odkazem na toho, kdo místem procházel. Je však také přímo s tímto člověkem spjatá. Jedná se o jeho „stopu“. V případě jejího zničení již nemůže být vytvořena znovu. Může být přibližně rekonstruována cesta, kterou osoba procházela, ale stopu z přítomnosti na její původní místo vrátit nemůžeme. „Stopa je takovým nezbytným předpokladem historické praxe“, uvádí Paul Ricoeur. Stopa rovněž „vybízí, abychom ji sledovali, abychom se vrátili, je-li to možné, až k člověku, až ke zvířeti, kteří tudy prošli (…) stopa je křehká a potřebuje, aby byla zachována netknutá.“ Nenechat zmizet stopu je velmi důležité. „Stopa je tedy jedním z nejzákladnějších nástrojů, jimiž historické vyprávění refiguruje čas.“ In: P. RICOEUR, Čas a vyprávění III, Praha 2007, s. 166–179.

Anotované odkazy:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné anotované odkazy.
Přiřazené DUM:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné DUM.
Přiřazené aktivity:
Příspěvek nemá přiřazeny žádné aktivity.
 
INFO
Publikován: 05. 01. 2016
Zobrazeno: 729krát
reklama
Hodnocení příspěvku
Hodnocení týmu RVP:
Hodnocení článku : 0

Hodnocení uživatelů:
Hodnocení článku : 5
Hodnotit články mohou pouze registrovaní uživatelé.

1 uživatel Hodnocení článku : 5
zatím nikdo Hodnocení článku : 4
zatím nikdo Hodnocení článku : 3
zatím nikdo Hodnocení článku : 2
zatím nikdo Hodnocení článku : 1
Jak citovat tento materiál
HES, Milan. Místa paměti: Zamyšlení nad inspirací nejen pro didaktiku dějepisu. Metodický portál: Články [online]. 05. 01. 2016, [cit. 2016-09-26]. Dostupný z WWW: <http://clanky.rvp.cz/clanek/c/G/20649/MISTA-PAMETI-ZAMYSLENI-NAD-INSPIRACI-NEJEN-PRO-DIDAKTIKU-DEJEPISU.html>. ISSN 1802-4785.
Doporučte materiál
Licence Licence Creative Commons

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons.

reklama

Komentáře
Příspěvek nebyl zatím komentován.