Odborný článek

Karel IV.

Anotace

Článek přestavuje známé i méně známé zajímavosti o osobnosti Karla IV. Především se však snaží postihnout panovníkův lidský a intelektuální profil a dát prostor řeči soudobým pramenům.

V učebnicích se zpravidla dočteme, že Karel IV. (14. května 1316 – 29. listopadu 1378) pocházel z rodu Lucemburků, že byl po matce Přemyslovec, že byl prvním českým králem, který dosáhl císařského důstojenství, že založil Nové Město pražské, pražskou univerzitu a Karlštejn, že přikázal zhotovit svatováclavskou korunu, že dal vybudovat gotickou katedrálu sv. Víta i Kamenný (Karlův) most, že z Prahy učinil významné evropské kulturní centrum a že český stát pozdvihl k nebývalému rozkvětu. To vše je jistě pravda. Výčet faktů ale bývá poněkud povrchní, neboť dostatečně neobjasňuje širší souvislosti, ani nepostihuje osobnost zřejmě nejúspěšnějšího státníka pozdně středověké Evropy. V následujících řádcích proto budeme pátrat, jaký byl Karel člověk a z jakých pohnutek jeho pamětihodné činy vyrůstaly.

Anx~commonswiki. Wikimedia.org : Charles IV [online]. 2010-04-03 [cit. 2015-10-06]. Dostupný pod licencí Public domain na WWW: <https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Charles_IV.jpg>.

Na prvním místě je třeba zdůraznit, že slavný Lucemburk byl hluboce zbožný a zároveň neobyčejně vzdělaný muž. Vzdělání vnímal jako hodnotu a zároveň je považoval za předpoklad politické úspěšnosti, podmíněné důsledným respektováním křesťanských principů. Ve 14. století již uměl číst a psát nejeden evropský panovník, Karel se však od nich výrazně lišil. Od dětství, stráveného na francouzském královském dvoře, ho zajímala filozofie, teologie i problematika státu a práva. Jeho zaujetí pro tyto obory nepramenilo pouze z vědomí povinností budoucího panovníka, nýbrž z vnitřní potřeby. Číst učené spisy a debatovat o filozofických a bohoslovných otázkách, mimo jiné s benediktinským opatem Pierrem de Rosieres (budoucím papežem Klimentem VI.), prince Karla vysloveně bavilo.

Ruku v ruce s tímto zaujetím rozvíjel nadaný kralevic, vzdělávaný zkušenými vychovateli a učiteli, i svůj nesporný jazykový talent. Kromě latiny, kulturního jazyka západokřesťanské Evropy, ovládal aktivně francouzštinu a češtinu, po odchodu z Paříže zvládl v Lucembursku němčinu a po více než dvouletém pobytu v Toskánsku a Lombardii také italštinu. Ještě v pokročilém věku při návštěvě Francie v lednu 1378 udivoval pohotovým tlumočením právnických textů z francouzštiny do němčiny. Na jazykovou průpravu kladl důraz rovněž při výchově svých dětí, zvláště synů. O Václavovi (IV.) je známo, že byl minimálně trilingvní (uměl latinsky, německy a česky), Zikmund pak v dospělosti hovořil ještě více jazyky, mimo jiné polsky a maďarsky. Karel tak s přibližně stoletým předstihem naznačil směr vzdělávání panovnických potomků, kteří museli plynně ovládat několik řečí.

Na základě zkušeností, získaných v kulturně vyspělém francouzském a italském prostředí, přistoupil bystrý Lucemburk po návratu do Čech roku 1333 k systematické reorganizaci českého státu. Nejprve vedle svého otce Jana, později jako jeho spoluvládce a od roku 1346 jako suverénní panovník, který se rychle prosadil v roli krále a poté císaře Svaté říše římské. Česká a říšská politika byly v jeho pojetí propojeny. Pro český stát i Říši fungovala společná panovnická kancelář, již Karel obsadil mimořádně vzdělanými lidmi a špičkovými experty, nejen v oblasti práva. Sám zastával názor, že vyspělost státu přímo závisí na úrovni jeho správního aparátu, a proto do úřadů dosazoval schopné a výkonné jednotlivce, nejednou bez ohledu na jejich sociální původ. Snaha zajistit dostatek inteligence pro české země i německé oblasti Říše byla hlavním důvodem, proč v Praze založil univerzitu, první ve střední Evropě. V souvislosti s jejím působením se postupně rozvíjelo též české právnické, filozofické, teologické i lékařské názvosloví, jehož existenci dokládají slovníky mistra Klareta.

Kamalanand. Wikimedia.org : Charles-University-symbol-1 [online]. 2010-10-17 [cit. 2015-10-06]. Dostupný pod licencí Public domain na WWW: <https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Charles-University-symbol-1.png>.

Programová výstavba Prahy jako rezidence římského a českého monarchy i dalších skvělých sídel mimo České království (hrad Lauf u Norimberku, braniborské Tangermünde, kde Karel hodlal strávit zbytek života), skvostných chrámů i klášterů byla nedílnou součástí panovníkovy osobní reprezentace, vyjadřující současně nejen zájmy států, v nichž Lucemburk vládl, ale také dynastické aspirace. Karel dával při každé příležitosti najevo svou hrdost na svůj lucemburský i přemyslovský původ (například zajistil důstojné uložení ostatků přemyslovských panovníků ve svatovítské katedrále) a zároveň přesvědčení, že svým dílem naplňuje dějinnou výzvu dvou jmen, které nosil. Jeho původní křestní jméno Václav odkazovalo k sv. Václavovi, nebeskému ochránci českého státu, biřmovací jméno Karel, jež jako sedmiletý přijal ve Francii, pak ke Karlu Velikému, obnoviteli středověkého císařství. Usiloval tudíž, aby ho lidé vnímali jako příkladného českého krále a římského císaře. Ze všech textů, které napsal, plyne, že se snažil být vzorným vládcem před Bohem, jemuž ze svého počínání skládal účty. Znamenalo to zajišťovat společenskou harmonii, jež by se blížila dokonalosti vesmírného řádu stvořeného a řízeného Bohem.

Jakkoliv tento přístup vyhlíží pokorně, Karel si neustále uvědomoval své historické poslání a patřičně je manifestoval. Hradům, jež zakládal, dával po vzoru Alexandra Makedonského své jméno. Nejznámější je pochopitelně Karlštejn, v Čechách však založil i hrady Karlskrone (nynější Radyně u Plzně), Karlsberg (dnešní Kašperk), u Žitavy Karslfried (Nový hrad) a na severní Moravě Karlsburg (Tepenec). Již v časech svého mládí přikázal vystavět v Itálii pevnost Monte Carlo (Karlova hora), tyčící se dosud nedaleko Luccy.

János. flickr.com : Hrad Kašperk (5) [online]. 2012-07-09 [cit. 2015-10-06]. Dostupný pod licencí CC-BY-SA na WWW: <https://www.flickr.com/photos/korom/7536487250/>.

Podle Karlova mínění byli Lucemburkové natrvalo předurčeni panovat v Svaté říši římské i v zemích Koruny české. Jejich hlavním rezidenčním městem měla zůstat Praha, což znamenalo změnu staletých zvyklostí. Do té doby pobývali římští králové i císařové v německých oblastech Říše, Karel byl fakticky prvním, kdo řídil Svatou říši římskou z jejího východního okraje. Předznamenal tak počínání svých synů (Václav sídlil v Praze, Zikmund v uherském Budíně) i dalších nástupců, zvláště Habsburků, žijících zpravidla ve Vídni. V centrálních německých zemích (zvláště v Porýní) budil ovšem tento postup nesouhlas i napětí.

I když Karlovy kroky prozrazují ještě po staletích oficiální, až oficiózní charakter, někdy působí až překvapivě moderně. Některé z nich obsahují i pozoruhodný ekologický rozměr. Týká se to například programové péče o české lesy, začleněné do známého (byť posléze odvolaného) zákoníku Maiestas Carolina. V něm přímo říká: „Nejen že nechceme, aby se krásný soubor našich lesů, při pohledu zvenčí tak obdivuhodný, rozplynul, ale dokonce jej zamýšlíme pečlivou ochranou hájit před naprosto každým mýcením, které bychom výslovně nepovolili…“ Obdobně v roce 1358 nařídil, aby v okolí celého pražského souměstí byly až do vzdálenosti tří mil na návrších zakládány vinice, takže Praha v létě a na podzim tonula v zeleni. Konec pražským vinicím učinily až válečné události 18. století.

Vnější vzhled úspěšného a téměř dokonalého státníka neříká nic o Karlově psychickém ustrojení, o jeho vnitřním životě. Víme již, že kladl sám na sebe neobyčejně vysoké nároky, které vztahoval i na své děti, od nichž si sliboval pokračování v nastoupeném politickém díle. Z narození dlouho očekávaného syna a dědice Václava měl takovou radost, že v návalu emocí přikázal vyvážit tělo baculatého hošíka (o hmotnosti 4 kg) zlatem, jež daroval kostelu sv. Karla Velikého v Cáchách, korunovačnímu místu římských králů. Právě Václav však otcovy mimořádné požadavky neunesl a v státnických povinnostech nenacházel uspokojení.

Avšak ani sám Karel, i když se snažil vystupovat příkladně, nebyl před Bohem prost hříchů. Ač zdůrazňoval manželskou věrnost a trpce litoval mladických nerozvážností, zvláště sexuálních eskapád, jichž se dopustil v severní Itálii, po staletích historikové zjistili, že dokonalý v tomto směru nebyl ani ve středním věku. Nechtěným důsledkem jeho nemanželských styků byl syn Gillaume (Vilém), narozený zřejmě na počátku roku 1366. Panovník byl o levobočkově existenci informován a krátce před svou smrtí mu zajistil papežský souhlas s případným sňatkem. I tato okolnost naznačuje, že Karlovy čtyři sňatky měly povýtce politický význam. Přesto dvě ze svých manželek zjevně miloval, konkrétně první a třetí. S Markétou – Blankou z Valois vyrůstal od dětství na pařížském královském dvoře, láskou k mladé a půvabné Anně Svídnické pak vzplál jako zralý muž.

Acoma. Wikimedia.org : AnnaSvidnicka hlava [online]. 2008-07-30 [cit. 2015-10-06]. Dostupný pod licencí Public domain na WWW: <https://commons.wikimedia.org/wiki/File:AnnaSvidnicka_hlava.jpg>.

Karel IV. byl zvyklý vystupovat v úloze suverénního, leč nikoliv tyranského vládce, schopného kompromisu a dohody. Většinou se choval klidně a rozvážně. Florentský kronikář Matteo Villani jej v roce 1355, kdy se Karel vydal do Říma za císařskou korunou, popsal s realistickým smyslem pro detail: „… byl prostřední postavy, podle ponětí Němců spíše malé, přihrblý, s krkem a tváří nepatrně vystrčenými kupředu, černých vlasů, pohledu mírného, velikých očí a plných lící, černého vousu a hlavy zpředu holé. Odíval se oděvem nenápadným, vždy uzavřeným, bez jakékoli ozdoby, ale sahajícím jen po kolena. Málo rozdával, zato s velkou pílí peníze shromažďoval, a ty, kdo mu sloužili, nijak zvlášť neodměňoval. Bývalo také jeho zvykem při audiencích držet v ruce vrbový proutek a nožík a pro potěšení si pečlivě něco vyřezávat. Při této práci, maje před sebou lidi na kolenou, kteří mu podávali svoje žádosti, přebíhal očima po kolemstojících tak, že se těm, kdo s ním mluvili, zdálo, že neráčí věnovat pozornost jejich slyšení. A přece dával pozor a naslouchal výtečně a několika velmi obsažnými slovy, odpovídajícími požadavkům žadatelů, podle své vůle, a aniž by ztrácel čas úvahami a poradami, svrchovaně moudře odpovídal […] Radu bral pouze s několika svými barony a se svým patriarchou, ale rozhodnutí bývalo spíše jeho než rady, neboť jeho rozum svým pronikavým a přitom umírněným důmyslem převyšoval rady ostatních.“ Kdo četl pozorně, jistě zjistil, že kronikářův popis Karlova vzhledu plně odpovídá panovníkovu portrétu na známém votivním obraze pražského arcibiskupa Jana Očka (Wikipedia: Votivní obraz Jana Očka z Vlašimi).

Zdánlivě malá postava (ve skutečnosti měřil Karel 174 cm) a vadné držení těla, vyznačující se mírným předklonem a hlavou vychýlenou z pohledu pozorovatele doleva, byly důsledkem vážného úrazu, který panovník utrpěl v roce 1350 a po němž dočasně ochrnul. I s tímto handicapem se však dokázal vyrovnat, i byť mu působil potíže. Svědčí to o silné vůli, vytrvalosti a schopnosti sebepřemáhání.

117, TRAJAN. Wikimedia.org : Charles IV kneeling before Madonna-, fragment of votive picture of Archbishop John Ocko of Vlasim [online]. 2014-01-07 [cit. 2015-10-07]. Dostupný pod licencí Public domain na WWW: <https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Charles_IV-John_Ocko_votive_picture-fragment.jpg>.

Historikové, kteří se životem a působením Karla IV. podrobně zabývali, se nedokázali shodnout na jeho lidském profilu. Část badatelů ho pokládá za vysoce inteligentního, leč pragmatického, cynického a vychytralého politika, téměř machiavellistického ražení. Jiní v něm zase vidí duchovně orientovaného muže, který svůj život i skutky podřizoval nejvyšším ideálům v souladu s názory svého oblíbeného myslitele sv. Augustina. Možná nejblíže pravdě mají vědci vycházející přímo z Karlových textů a ze znalosti jeho osobních vztahů. Sám panovník se vyjádřil v listu slavnému italskému básníku Francescu Petrarkovi jasně: „Nemáte ponětí, jak obludné je vládnout!“ Poskytl tak přesvědčivý důkaz, že sám dobře vnímal podstatě neslučitelnou, leč nerozdělitelnou dvojroli, kterou musel přijmout – státnickou a soukromou. I jako šestkrát korunovaný vládce (král český, král italský, král burgundský, dvakrát římský král a jedenkrát císař) se obklopoval schopnými důvěrníky a rádci, k nimž měl blízko, s nimiž se cítil dobře a kteří mu pomáhali snášet jeho úděl. Vybíral si je podle schopností a charakteru.

Tato skutečnost mluví za všechny komentáře a představuje Karla i s odstupem času jako velkou osobnost s bohatým vnitřním citovým životem. U cynického politika by to asi překvapilo, v případě největšího Lucemburka, který byl i vynikajícím spisovatelem a člověkem vytříbeného estetického vkusu, nikoliv. Uvedu alespoň jeden doklad za všechny. Jedním z důvodů jeho poslední zahraniční cesty vedoucí v lednu 1378 do Francie bylo ještě jednou navštívit místa, kde prožil dětství. Při návštěvě francouzské královny Jany na zámku Saint-Pol si Karel přál spatřit královninu matku, vévodkyni z Bourbonu, sestru své první manželky Markéty – Blanky z Valois. „Kdy stanuli jeden vedle druhého, počal císař tak silně plakat a řečená vévodkyně také, že to byla velmi žalostná podívaná […] Na tomto místě však nemohli spolu hovořit, a proto císař poprosil, aby ji mohl navštívit po obědě a mluvit s ní více o samotě, a tak se také stalo.“

Diligent. Wikimedia.org : Karl IV Blanca Valois [online]. 2007-04-09 [cit. 2015-10-06]. Dostupný pod licencí Public domain na WWW: <https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Karl_IV_Blanca_Valois.jpg>.

Večer 29. listopadu 1378 se rozezněl na Pražském hradě umíráček. Zvěstoval obyvatelům pražského souměstí, že (v důsledku zánětu plic) právě skonal král a císař Karel. Za malou chvíli vzplál v křížovnickém špitále na staroměstské straně Kamenného mostu požár. Vláda velkého panovníka se dočkala téměř symbolického zakončení.

Licence

Všechny články jsou publikovány pod licencí Creative Commons BY-NC-ND.

Autor
Prof. PhDr. Petr Čornej DrSc.

Hodnocení od uživatelů

Článek nebyl prozatím komentován.

Váš komentář

Pro vložení komentáře je nutné se nejprve přihlásit.

Článek není zařazen do žádného seriálu.

Kolekce

Článek je zařazen v těchto kolekcích:

Článek pro obor:

Dějepis